jsem opět tak zamilovaná
že jsem
málem zapomněla jak chutná hudba
ta otravná a stresující
stačil falešný půltón

Zamrzá s úsměvem v tváři
pohnutá doba vezme náš čas.
Ať chce kdo, jak se chce, tváří –
dostihne každého z nás… mráz…

Žádáš podpálit věčný vlčí hlad.
Čímkoliv!

Jen tomu musí
odříznout tvář.

Nejdřív kýble od barvy
v trávě u cesty

A pak chlap
s válečkem na dlouhé tyči
jak soustředěně natírá chodník k letišti
jásavou červení

Některým věcem
tu člověk těžko porozumí

Otci nestačilo, že se líhnou nové a nové exempláře, pořádal na půdě ptačí svatby, vysílal starosvaty, přivazoval do vikýřů a do děr ve střeše dychtící a svůdné nevěsty a vskutku dosáhl svého, střecha našeho domu, rozložitá lomená sedlová šindelová střecha, se stala ptačím zájezdním hostincem, archou Noemovou, na niž se slétávali opeřenci všeho druhu zblízka i zdálky.

Takže pokračujeme. Chlápek je v šumperáku uprostřed lesa v místnosti s gramofonem, plášť je pryč. Připomínám, že teprve nedávno zjistil, že má osobní AI asistentku v lahvi.

Vzpomněl si na barvoslepého umělce, kyborga Neila Harbissona, který díky voperovaným senzorům vidí barevně a v jiné dimenzi vnímá a tvoří umění. Když mu někdo ve spánku pošle po internetu třeba modrou barvu, jeho sny budou modré nebo se mu bude zdát o azurovém moři a nebi. Jindy ho paleta barev probudí do světa, který se jeví mnohem hezčí než ten současný.

Bylo to dost odlišné místo, kde si všichni šlehali a v poryvech a vlnách burácela hudba. Hodně často to působilo jako válečná zóna, ale pak, když jste se pohybovali dostatečně pomalu, se všechno na okamžik ustálilo, jako němá odpověď na modlitbu, kterou jste zpívali.

Zina se překlopí přes zábradlí a pleskne sebou do potoka. Zalévá ji ta lesní, ta takřka horská voda, co se rodí nahoře v přesličkách, v žulovém masivu, tam v kořenech smrku pamatujícího napoleonská tažení.

Údery se rozléhaly v liduprázdném skalním masivu hlasitými, kovově řezavými stony; jinak vyslovovali pouze nezbytná slůvka velmi tlumeně, i tak stoupalo zřetelně stěnou každičké jejich zasyknutí, hlasitější nádech; prostor mysli otevřel se jim dokořán.

Tohle jediné slovo. Poslední slovo. Výhybka. Kdyby nepronesl tohle jediné slovo, možná bych byl pořád učitel. Neměl bych po těle tolik jizev. Každý den bych se večer vracel ke své ženě.

Jenže být pouhým pozorovatelem je dost obtížné, vždyť ani pozorovatelé pozorovatelů neodolají pokušení zahrát si na pozorované pozorovatele pozorovaných pozorovatelů. A tak si koupil stálou lóži v divadle, protože ho moc zajímalo, jak lidé dokážou to pozorované napodobovat, hrát sami sebe.