Anno! Byla to chyba!
A zase musím přechylovat své jméno
a nacházet sebe v souhlasu, zatímco žiju v popření.

Věřím, že ti, co tvrdí, že to, co píší, nejsou básně
jsou lepší než ti, co tvrdí, že to, co píší, jsou básně

Co ještě najdu ve verších od Adama k Evě,
co sama dám? Párám se s nádobami na vodu,
jsou vznešené, a co bytosti živé z pauz mezi slovy?

ten Mirek Fišmeister – to je výborný básník
jojo, výborný – možná úplně nejlepší
i když – já těm jeho básním moc nerozumím
já taky ne

ale to nevadí, ne?
nevadí

Zarosteme
ve snech lišejníků.

Už nebudou jména, jen
ty a ty
a těla obrostlá pampeliškami
na loukách z asfaltů.

číst přesně tak
jako se to psalo
ranní světlo šptá
polední bdí
odpolední dbí
večerní ní
někomu to možná vadí
mně to nevadí
doufám že ti nevadí
na stromě zavěšenej lustr
docela velkej

Myslím, že už se nikdy neuvidíme,
ale co je tato naše malá lidská tragédie
oproti široce roztažené náruči Pacifiku
tlukoucího pod našima nohama?

A tehdy se mnohaletý vztek obnovil. Stará nenávist získala hrany. Všechny protrpěné dny se vynořily z paměti, aby ji potvrdily, a za nimi – letmo – utrápená tvář Šárčiny maminky v posledních letech. Rty, vlasy, ústa slabikující bez důvěry a bez hlesu otcovo: „Přidej!“

Nastupuje i chlap se svislou jizvou pod levym okem. Slza jako by mu vypálila rejhu do levý tváře. Rozjedem se, kluk z ulice mává řidičovi, bus zastavuje, kluk jde dál, znova se rozjedeme. Autobusák troubí na po kolejích se loudajícího kluka s báglem, je už fakt nasranej, nahlas nadává.