Jak o osudu zmínku
podstrčíš
nám bože
plínku…

Lásko, vidím nás na zápraží
Jak muškát vedle máselnice
Hybnost i energie, vždyť víš, jsou třetí
Neumíš přijímat, nic nedostaneš

řekni mi něco hezkého
ošukám ti nohu
no dobře

dneska nemusíme škrábat naše plechové miláčky
ožralá jsi
ale jen decentně

Po dlouhém týdnu
konečně zase sám doma

s natěsno nasazenýma brýlema
rozjíždí nového Rezidenta

natěšený že může být
zase tady

tváří v tvář všem těm
kulhajícím viditelným hrozbám

Máma se mě ptala, co dělám a jestli už mám zdravou nohu, přišla prý zrovna z kostela.

Děláme oheň s kamarády, pálíme nějaký bordel, řekla jsem a začala se s ní loučit.

Hned jsem se připojila na internet. Brácha mi napsal před pár minutami. Hned jsem odpověděla a poslala mu fotku z pálení miliardářů. Rituál uzdravení.

Přestala chodit do práce, nechala si napsat neschopenku a celé dny konzumuje cokoli, co jí přijde pod ruku. Čeká, že se něco stane. Něco se musí stát, myslí si naivně. Přestává vnímat hranice vlastní osobnosti, ztrácí se ve všech teen hrdinkách i cute klucích z romantických komedií, které pohlcuje jak černá díra.

Příšerně však mne slova teď iritují. Popírám jich existenci. Existuje sebevražda, neexistují jakákoli její vyjádření, marně do palice vtloukal mrtvému bardovi. A tak je to se vším, zdůraznil mu přesto na rozloučenou.

Retard Krajčo, obut do sněžnic, aby neaktivoval nevybuchlé petardy ze Silvestra, vycházel z podthují na liduprázdnou náves. I na poměry raného ledna byla obec podivně pustá. Z autobusové zastávky se vítr snažil strhnout reklamní plakát. Usměvavé děti na něm žadonily matku komiksovou bublinou „Maminko, tyhle Vánoce Velkého Kapříka™ od Pašíka“.

Je a není to totiž totéž. V dobách své internace v umravňovnárně, v zabitých časech strávených v ústavu pro choromyslné, jsem se stal gnostikem. To víte, když vám každý druhý vypraví své s Bohem pravidelně hovořící obsahy, trochu tomu podlehnete a ztratíte kritičnost.