Anno! Byla to chyba!
A zase musím přechylovat své jméno
a nacházet sebe v souhlasu, zatímco žiju v popření.

Věřím, že ti, co tvrdí, že to, co píší, nejsou básně
jsou lepší než ti, co tvrdí, že to, co píší, jsou básně

Co ještě najdu ve verších od Adama k Evě,
co sama dám? Párám se s nádobami na vodu,
jsou vznešené, a co bytosti živé z pauz mezi slovy?

ten Mirek Fišmeister – to je výborný básník
jojo, výborný – možná úplně nejlepší
i když – já těm jeho básním moc nerozumím
já taky ne

ale to nevadí, ne?
nevadí

Zarosteme
ve snech lišejníků.

Už nebudou jména, jen
ty a ty
a těla obrostlá pampeliškami
na loukách z asfaltů.

číst přesně tak
jako se to psalo
ranní světlo šptá
polední bdí
odpolední dbí
večerní ní
někomu to možná vadí
mně to nevadí
doufám že ti nevadí
na stromě zavěšenej lustr
docela velkej

Myslím, že už se nikdy neuvidíme,
ale co je tato naše malá lidská tragédie
oproti široce roztažené náruči Pacifiku
tlukoucího pod našima nohama?

Ostré předměty ji řezaly do spuštěných nohou. Křik. Měkké slizké věci. Křik. Matčiny zlaté náramky a modrá zápěstí. Křik a hukot vody.

Sjedu pohledem na obraz a zatočí se mi hlava. Nic tak krásnýho jsem snad ještě neviděl. A to mýma rukama prošlo víc obrazů, než dokážu spočítat. Ty pastózní nánosy oleje, stopy štětce, živý barvy… Zatmí se mi před očima, rukama se pokusím zachytit nízkého stolku, ale podlaha se závratnou rychlostí přibližuje. Pak už jen tma.