V dešti jsme stáli jako dva stromy,
pozorovali, jak po nás stéká voda.

Ani jsme se nenadáli, stáli jsme v lese.

Svou ruku otevři
prsty napni
Otevři druhou
a ty duše zhasni
Rozevři prsty
propleť je dlaní

Brzo tě pohladí
dehet, maz a sraní

Aj, zde leží v zemské myšolovný kůře kocourek,
Jenž vždy na klíně mi před, sladce mi lízaje líc,
Jenž mléko kravské miloval, konservy i mastné,
Než, mě patře vokem, z vokna mi náhle vypad.

Na konci bylo jedno jestli spí
Byl tak hluboko
Já zas daleko

To poslední vynoření
jediného oka až ode dna
dvakrát zářivějšího
protože plného smrti
obloha v hlubinách
bylo jak volání sirény
do Nespánku

Jako ten břečťan
nad hlavou biblického Jonáše.
I ten můj schne a vadne. Náhle.
Kloní se, opadá, hyne, vzdává se.

Sjedu pohledem na obraz a zatočí se mi hlava. Nic tak krásnýho jsem snad ještě neviděl. A to mýma rukama prošlo víc obrazů, než dokážu spočítat. Ty pastózní nánosy oleje, stopy štětce, živý barvy… Zatmí se mi před očima, rukama se pokusím zachytit nízkého stolku, ale podlaha se závratnou rychlostí přibližuje. Pak už jen tma.