Když tu byl naposled Eco,
chtěl se setkat, psal Havlovi, Havel
pozval nás na oběd, pamatoval si,
jak jsem u paní Feltrinelliové před dvacíti lety
na Pomodora křičel, tak si je pozvěte
do Itálie, bratry, a paní Ecová
se ptala, co znamená to ano, které pořád
my Češi opakujeme…

fragmenty
litanie
ocelová lana

tak co je ta země
co ze mě pláče
když všechno kolem zase mlčelo
a mlčí?

Na starym nádraží
ve starym městě
narážim do stěn
nevim, kde jsem
Snad ve svym svědomí
v osobní zpovědnici
v noční můře
všedního bytí

Stravuje společnost
Svou demenci
Stravuje demence
Svou společnost –
Jako by se spolu utkaly
V karate na Měsíci
Samy dvě
Neohrabaně
Pomalu
Leč na život a na smrt.

mluvit mluvit  
na kopci stojí dům
z komína stoupá dým
kam stoupá ten dým
to zůstane tajemstvím
možná do nocí a dní
kdy jsme v domě spolu sami
ty jsou zatím jenom dým
tak o tom ani nemukni

A tady se podstata věci nezmění,
to ví každé malé dítě, ať je číkoliv.
Jako občané máme nárok na řádné sezení,
ještě je příliš brzy na katy.

Máma se mě ptala, co dělám a jestli už mám zdravou nohu, přišla prý zrovna z kostela.

Děláme oheň s kamarády, pálíme nějaký bordel, řekla jsem a začala se s ní loučit.

Hned jsem se připojila na internet. Brácha mi napsal před pár minutami. Hned jsem odpověděla a poslala mu fotku z pálení miliardářů. Rituál uzdravení.

Přestala chodit do práce, nechala si napsat neschopenku a celé dny konzumuje cokoli, co jí přijde pod ruku. Čeká, že se něco stane. Něco se musí stát, myslí si naivně. Přestává vnímat hranice vlastní osobnosti, ztrácí se ve všech teen hrdinkách i cute klucích z romantických komedií, které pohlcuje jak černá díra.

Příšerně však mne slova teď iritují. Popírám jich existenci. Existuje sebevražda, neexistují jakákoli její vyjádření, marně do palice vtloukal mrtvému bardovi. A tak je to se vším, zdůraznil mu přesto na rozloučenou.

Retard Krajčo, obut do sněžnic, aby neaktivoval nevybuchlé petardy ze Silvestra, vycházel z podthují na liduprázdnou náves. I na poměry raného ledna byla obec podivně pustá. Z autobusové zastávky se vítr snažil strhnout reklamní plakát. Usměvavé děti na něm žadonily matku komiksovou bublinou „Maminko, tyhle Vánoce Velkého Kapříka™ od Pašíka“.

Je a není to totiž totéž. V dobách své internace v umravňovnárně, v zabitých časech strávených v ústavu pro choromyslné, jsem se stal gnostikem. To víte, když vám každý druhý vypraví své s Bohem pravidelně hovořící obsahy, trochu tomu podlehnete a ztratíte kritičnost.

A pak nastala má strastiplná pouť. Hlasy mi nedopřávaly už ani na chvíli klid. Křižovatky jsem přecházela na červenou a často jen o vlásek unikla smrti. Několikrát se mi podařilo zastavit dopravu. Brzy jsem ztratila jednu svou sešmajdanou lodičku, a tak jsem odkopla i druhou. Brouzdala jsem se v silonkách v ledových listopadových kalužích. Celou Prahou zněl Alekův hlas.