Ňák nás všechny dostala
Tahle vyjebaná doba
Nakupujem knížky
O tom jak nenakupovat knížky
I poustevník
Lítá letadlem a kliká na Facebooku

Radost nám neznámá
v tobě plane – poznání!
V prsou sídlo má,
vysílený stesk ze zoufalství tmy…

Trilobiti rozšlapaní na prach tvoří i tyto stěny.

My vláční a olejnatí po výměně pižma.

Studujeme stropy a výdechy pavouků.

V podzemí všech světů.

klidně spi
zas přijdou nějaká rána
kdy si přitulíš svou slečnu
postavíš nové lego
budeš pít limonády
jíst burgry
hrozně ji milovat

Nad posekanou loukou tančí poštolky.
Občas si vadí
letmo v letu.
Přikládají křídla k tělu a
trčí do hlubiny.

Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“

Nejčastěji je však městem beze jména. Čili bez vlastností. Ze dvou třetin (někdo by řekl, že ze sedmi osmin) se ještě pořád skládá z nepochopitelné a omšelé zástavby Horodockého, Žovkivského a Lyčakivského předměstí. Z jakých let, časů a epoch pochází? Předválečných, či poválečných? A pokud poválečných, o kterou válku jde?

Byla ještě tma, když jsem se probral ve svém ultralehkém stanu pro jednu osobu značky Jurek. Jako první mě napadlo, že jsem vážně frajer, když jsem ho v takovém stavu dokázal postavit, a hned nato jsem si uvědomil, že je uvnitř nablito, a vylučovací metodou jsem došel k závěru, že je to moje vina. Široko daleko byl podezřelý klid a já měl smrtící žízeň.