Elfindela Miau, nejkrásnější kočička v kraji, dvojnásobná krajská Miss, úchvatná chat-fatale, z níž všechna zvířátka slintala, žila s pejskem, přesněji řečeno s jemnostpejskem, ctihodným potomkem váženého šlechtického rodu von Tchihuahua.

Přátelé oidipští
smrti se nemusíme bát!
Vždyť tolik lidí před námi umřelo
a zvládli to levou zadní
 
Co nám zbývá?
 
Nebát se
a umřít!

Četlo jsem knihu francouzského básníka,
což je divné, protože jsem jezero a neumím francouzsky.
nikdy později jsem už nevidělo něco tak
nesmyslného a smutného. květy souše. kal, který
zanechávají slova, podobný těžké vodě v ústech:
tolik jsem o tom slyšelo a vše bylo na místě.

Zatracení hodné výrazivo
mi vyvložkovalo hlavu
úplně vyvatovalo
jsa učten napříč kulturami
zbudoval jsem si v mysli cvokárnu

Pan Vidlička oplodnil paní Wu
v broskvovém sadu při západu slunce.
Volavky bílé vzlétly k rudému soumraku,
jako když vystřelí z pušky a nůž rozkrojí mraky.
Devět měsíců od oplodnění, na den přesně,
porodila paní Wu dvě nové lakované hůlky.

Na čtvrt hodiny
červánky vrátily park
do rudého října

Bum – a bylo to. Celou dobu jsem nebojoval s Marianinou agresivitou, ale s její chemií. Její mozek vyráběl špatné chemikálie. Zneužívala ho, zničila jeho zdravé možnosti. Potřebovala od něj jen, aby jí vytvářel druhý svět. Svět Měsíce.

Sto padesát metrů nad nimi na mírné vyvýšenině pod ochranou stromořadí ležel nehybně muž. Přes tvář se mu táhla bílá jizva, kde střela škrábla kůži a odtrhla lalůček levého ucha. Tmavé vlasy měl nakrátko ostříhané a na spáncích prošedivělé a oči modré a chladné jako ocel. Spatřil, jak kuřákovu tvář ozářil krátký záblesk plamene sirky.

(kapitola z románu Otálení)

„No. Můžeš mi napsat recenzi. Recenzi svého dosavadního života.“ S tebou je potíž, že nikdy nevím, jak to myslíš, pomyslel jsem si. Jestli vážně, nebo si ze mě utahuješ, nebo se tím celým prostě jen dobře bavíš.