ticho je jako když
se po staletích rachotu zastaví stroje
vdechli jsme až příliš vzduchu
když nám kolem trupu povolilo sevření
pocítili jsme: konečně dorůstáme k puknutí

Pomalu, velmi pomalu mu vylévá kávu na rameno, ta mu stéká po hrudi až k pasu, kde se rozlije po jeho ztopoření.

jsme
ledovou tříští
kterou bůh vychrst na zem
kdo todle namíchal
to se nedá pít

Všeho do času
do času všeho
rychle a tiše
kynou a kornatí obrysy
zla důvěrně známého
zla proslule zlého

Tak došlo v oranžérii k objevu kostry
kdysi zakopaného člověka, ovinuté řetězem.
Tyto ostatky byly posléze řádně podle ritu
pohřbeny a hle – nočnímu lomozu byl konec
vděčný Scipio vyplatil Athenodorovi
několik talentů ve stříbře.

A zase podzim
pořád dokola na tom samým místě
a stejně se nic neděje.
Nic jsem nesázel sklízet nebudu
každej si hrabe listí co mu patří.

Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“

Nejčastěji je však městem beze jména. Čili bez vlastností. Ze dvou třetin (někdo by řekl, že ze sedmi osmin) se ještě pořád skládá z nepochopitelné a omšelé zástavby Horodockého, Žovkivského a Lyčakivského předměstí. Z jakých let, časů a epoch pochází? Předválečných, či poválečných? A pokud poválečných, o kterou válku jde?

Byla ještě tma, když jsem se probral ve svém ultralehkém stanu pro jednu osobu značky Jurek. Jako první mě napadlo, že jsem vážně frajer, když jsem ho v takovém stavu dokázal postavit, a hned nato jsem si uvědomil, že je uvnitř nablito, a vylučovací metodou jsem došel k závěru, že je to moje vina. Široko daleko byl podezřelý klid a já měl smrtící žízeň.