Rubriky
Jedeme v autě.
Já řídím a ty sedíš vedle mě.
Něco ti vysvětluju a ty trpělivě posloucháš, mlčíš.
Kam jedeme?
Pak říkám něco pěkného.
Nevím přesně, co říkám,
ale je to něco, co si představuju, že v tuhle chvíli řeknu,
abych ti dokázal, kdo vlastně jsem.
Láska, kterou v srdci choval Caramuru a Catarina, tedy protentokrát zvítězila nad chamtivostí kolonistů a na pár let ještě umožnila Tupinambům snít sladký předcivilizační sen. Jejich děti už vesele nastoupily do služeb portugalské koruny a zbytek kmene se dílem smísil s novými osadníky, dílem vymřel v důsledku nových z Evropy zavlečených chorob, jako byly neštovice, spalničky, tyfus, úplavice a syfilis.
vypínám tvou obrazovku
OFF
pak si to rozmyslím
ON
ať můžeš pořád dohlížet
vždycky jsi chtěl pouštět
náš život na VHSkách
Stmíváním se k sobě začali blížit.
Žena nesla nám ukázat svět,
který porodila.
Byly to velmi neurčité tvary,
byla to robátka zavinutá do jejího strachu,
byly to výpěstky bouřlivé fantazie,
jež čas od času
jak blesk sjíždí do lidského hromosvodu,
nebo prostě do každého druhého svodu,
neboť jsme stále čímsi
sváděni a pokoušeni,
stále cosi projektujeme, mluvíme o tom
před spánkovou adaptabilitou v mozku,
hovoříme o tom,
i když se zdá,
že za zády je všechno dávno dokonáno,
kladiva
Stravuje společnost
Svou demenci
Stravuje demence
Svou společnost –
Jako by se spolu utkaly
V karate na Měsíci
Samy dvě
Neohrabaně
Pomalu
Leč na život a na smrt.
mluvit mluvit
na kopci stojí dům
z komína stoupá dým
kam stoupá ten dým
to zůstane tajemstvím
možná do nocí a dní
kdy jsme v domě spolu sami
ty jsou zatím jenom dým
tak o tom ani nemukni
A tady se podstata věci nezmění,
to ví každé malé dítě, ať je číkoliv.
Jako občané máme nárok na řádné sezení,
ještě je příliš brzy na katy.
Spisovatel Patrik Linhart, vždy jako z prvorepublikové
škatulky, koketník a humorista, měl neodolatelnou
balící techniku. Objednal griotku, sobě i dámě,
a sladkými polibky se k té které přilepil.
Foukám na uhlík z nočního ohně,
jíní se vtěluje do louky.
Můj dopis nerozlepuj. Spal ho honem!
Popílek snese se. Odpovíš.
Opravdu moc fajn byt, zatočí se dokola, možná nejlepší, co zatím viděli. Úplné hnízdečko. Škoda jen, dodá, že je to v koupelně… jak by to jen řekla… tak cítit… močí. Nic ve zlém, možná to jenom vzlíná z kanálu, ale ona tam tedy silně cítí moč.
Po půjčovně audioguidů jsem si dala kolečko kolem oltáře, hlavně proto, že tam turisté nesměli, zato já ano. Navštívila jsem místnůstku pod hlavním oltářem, vyměnila jsem si nějaké drobné na odpoledne a pak jsem se šla vyčurat na toalety u sakristie, odkud jsem vypoklonkovala dva Číňany.
Až po otevření lednice mi došlo, že jsem pravidelný velký nákup odložil až na dnešní sobotu a že z posledního vajíčka, dvou plátků šunky, dvou třídenních rohlíků a jednoho rajčete moc velkou parádu nenadělám, ale naštěstí bylo už půl deváté a já věděl, že čínský obchůdek na rohu ulice má otevřeno. Sněhurka Monika mezitím procupitala v mém dlouhém triku s výšivkou krokodýla na hrudi do koupelny.
Zase si stoupli a narovnali se, jako když přijeli dopoledne a zírali na vodu, na druhý břeh a na pár lidí, co tam procházelo, a pak se Tomáš podíval na zem a na flašku na zemi. Odšrouboval jí víčko a napil se. Položil ji zpět a ve svém předklonu si všiml páru lilií, bílých lilií.
Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
