Trilobiti rozšlapaní na prach tvoří i tyto stěny.

My vláční a olejnatí po výměně pižma.

Studujeme stropy a výdechy pavouků.

V podzemí všech světů.

klidně spi
zas přijdou nějaká rána
kdy si přitulíš svou slečnu
postavíš nové lego
budeš pít limonády
jíst burgry
hrozně ji milovat

Nad posekanou loukou tančí poštolky.
Občas si vadí
letmo v letu.
Přikládají křídla k tělu a
trčí do hlubiny.

Jsi moje oblíbená autonehoda.
Přeškrtáváš mě, prořezáváš se mnou.
Je to jako vybrat si knihu podle obalu a zlomit si srdce.
Je to jako nespat, ale vidět sny.

Byla ještě tma, když jsem se probral ve svém ultralehkém stanu pro jednu osobu značky Jurek. Jako první mě napadlo, že jsem vážně frajer, když jsem ho v takovém stavu dokázal postavit, a hned nato jsem si uvědomil, že je uvnitř nablito, a vylučovací metodou jsem došel k závěru, že je to moje vina. Široko daleko byl podezřelý klid a já měl smrtící žízeň.

Většina lidí, které jsem možná právě nakazil covidem, byla pomalu na odchodu. Mé momentální dezorientace využil Ivo Medek, který mě odtáhl do blízké hospody U Zpěváčků. Když jsem mu sdělil, že mám možná covid a asi bych s ním neměl být v kontaktu, jen nad tím mávl rukou a objednal dvě tequily, a sice bez citronu a bez soli.

Postavy knihy Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander, 2019), s nimi dům u potoka a město Černošice se vracejí na scénu v nové knížce Petra a Evy Koťátkových, v příběhu, který tentokrát zcela jinak, ale stejně tajuplně oživuje dávnou historii a nechává ji zasahovat do událostí našich časů.