Pomalu, velmi pomalu mu vylévá kávu na rameno, ta mu stéká po hrudi až k pasu, kde se rozlije po jeho ztopoření.

jsme
ledovou tříští
kterou bůh vychrst na zem
kdo todle namíchal
to se nedá pít

Všeho do času
do času všeho
rychle a tiše
kynou a kornatí obrysy
zla důvěrně známého
zla proslule zlého

Tak došlo v oranžérii k objevu kostry
kdysi zakopaného člověka, ovinuté řetězem.
Tyto ostatky byly posléze řádně podle ritu
pohřbeny a hle – nočnímu lomozu byl konec
vděčný Scipio vyplatil Athenodorovi
několik talentů ve stříbře.

A zase podzim
pořád dokola na tom samým místě
a stejně se nic neděje.
Nic jsem nesázel sklízet nebudu
každej si hrabe listí co mu patří.

trsy bříz jako kytice zastrkané do hřbitovních váz
na historické kosti zmrzlé místy zasněžené pole
tolik podjezdů nadjezdů a přejezdů zdolává vlak
lámu se jako květ s příliš těžkou hlavou
lámu se dozadu a zbytkové teplo kolem vytváří malý
rybníček roztáté vody

Většina lidí, které jsem možná právě nakazil covidem, byla pomalu na odchodu. Mé momentální dezorientace využil Ivo Medek, který mě odtáhl do blízké hospody U Zpěváčků. Když jsem mu sdělil, že mám možná covid a asi bych s ním neměl být v kontaktu, jen nad tím mávl rukou a objednal dvě tequily, a sice bez citronu a bez soli.

Postavy knihy Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander, 2019), s nimi dům u potoka a město Černošice se vracejí na scénu v nové knížce Petra a Evy Koťátkových, v příběhu, který tentokrát zcela jinak, ale stejně tajuplně oživuje dávnou historii a nechává ji zasahovat do událostí našich časů.

Anna si uvědomila, jak jsou všechny rozchody trochu směšné a nezáleží, jestli nastanou po třech, nebo po šestadvaceti letech.

Dneska je mi už přes sedmdesát a jsem v důchodu. Ale pořád ještě učím děcka hrát na klavír a ani na sex jsem zatím nerezignoval. Mám o patnáct let mladšího přítele, ovšem pro jistotu bydlíme každej zvlášť, protože některý lidi dokážou bejt pořád pěkný svině.