Když tu byl naposled Eco,
chtěl se setkat, psal Havlovi, Havel
pozval nás na oběd, pamatoval si,
jak jsem u paní Feltrinelliové před dvacíti lety
na Pomodora křičel, tak si je pozvěte
do Itálie, bratry, a paní Ecová
se ptala, co znamená to ano, které pořád
my Češi opakujeme…

fragmenty
litanie
ocelová lana

tak co je ta země
co ze mě pláče
když všechno kolem zase mlčelo
a mlčí?

Na starym nádraží
ve starym městě
narážim do stěn
nevim, kde jsem
Snad ve svym svědomí
v osobní zpovědnici
v noční můře
všedního bytí

Stravuje společnost
Svou demenci
Stravuje demence
Svou společnost –
Jako by se spolu utkaly
V karate na Měsíci
Samy dvě
Neohrabaně
Pomalu
Leč na život a na smrt.

mluvit mluvit  
na kopci stojí dům
z komína stoupá dým
kam stoupá ten dým
to zůstane tajemstvím
možná do nocí a dní
kdy jsme v domě spolu sami
ty jsou zatím jenom dým
tak o tom ani nemukni

A tady se podstata věci nezmění,
to ví každé malé dítě, ať je číkoliv.
Jako občané máme nárok na řádné sezení,
ještě je příliš brzy na katy.

Spisovatel Patrik Linhart, vždy jako z prvorepublikové
škatulky, koketník a humorista, měl neodolatelnou
balící techniku. Objednal griotku, sobě i dámě,
a sladkými polibky se k té které přilepil.

Zase si stoupli a narovnali se, jako když přijeli dopoledne a zírali na vodu, na druhý břeh a na pár lidí, co tam procházelo, a pak se Tomáš podíval na zem a na flašku na zemi. Odšrouboval jí víčko a napil se. Položil ji zpět a ve svém předklonu si všiml páru lilií, bílých lilií.

Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“

Nejčastěji je však městem beze jména. Čili bez vlastností. Ze dvou třetin (někdo by řekl, že ze sedmi osmin) se ještě pořád skládá z nepochopitelné a omšelé zástavby Horodockého, Žovkivského a Lyčakivského předměstí. Z jakých let, časů a epoch pochází? Předválečných, či poválečných? A pokud poválečných, o kterou válku jde?

Byla ještě tma, když jsem se probral ve svém ultralehkém stanu pro jednu osobu značky Jurek. Jako první mě napadlo, že jsem vážně frajer, když jsem ho v takovém stavu dokázal postavit, a hned nato jsem si uvědomil, že je uvnitř nablito, a vylučovací metodou jsem došel k závěru, že je to moje vina. Široko daleko byl podezřelý klid a já měl smrtící žízeň.