Méabh + Ailill

                (starší verze básně publikována v angličtině a irštině
                 v antologii An Áitúil nakladatelství Madrigal Press)

Nepůjdou muži radši do války
než aby prolili slzu?
Je snazší ránu způsobit
než pocítit

Chlapci vybudovaní k tomu, aby si koupili svět
jako kdyby byl na prodej

Bojuju
Bojuju nebo padnu
pod vlak řvoucí rozběsněnosti

Kdyby byl řekl
mé srdce je rozbité, Méabh
možná bych řekla
Nerozbíjej si srdce, drahý Ailille,
a nemysli si, že mě pořeže

I když mě trošku mrzí to tupé poranění bušící v hrudi mého manžela
prs mu nenabídnu
nejsem Matka sedmibolestná

Fedelm, connachtská básnířka z 8. století
(Fedelm, the eighth century poet of Connacht)

Feicim fordhearg iad, feicimse rua. „Vidím je zkrvavené, vidím je rudé.“
Táin Bó Cuailgne v převyprávění Daracha Ó Scolaí

Když jsem byla dost mladá, abych tkala hedvábí, triskelia mých očí předla budoucnost pro přítomnost.
                Podívej se, co bude se mnou, Fedelm, řekla mi. Pověz nám, co vidíš.

Vyběhla jsem vpřed a sbírala zítřky jako popadaná jablka, všechny jsem jim je položila k nohám, i se stopami zubů.

                Ne, Fedelm, tak to být nemůže. Podívej se znovu, řekla.

Šla jsem zpět. Plazila jsem se úzkým koridorem času – nic než hltavý dým.

                To ty stromy, řekla, překážejí ti ve výhledu.

Řezali a sekali, a když je to unavilo, zapálili les; závoje kouře nám prorvaly zrak, praskající větve, vyjící ptáci, plameny drancovaly a stromy vrávoraly, dokud nenastalo ticho.

                Teď se podívej znovu, co s námi bude, Fedelm, řekla. Pověz nám, co vidíš.

Přiložila jsem si řeřavý uhlík k očím a amputovala si tak z pohledu zítřek.
Tak šli dál beze mě, byla jsem zmrzačená. Červeň čeká, varovala jsem je.
                Ale samozřejmě, řekla, červenou nosí jen ti z rodu králů.

Zůstala jsem na mýtině a sela.

Teď je mé tělo jako triskelion, pleju a kroužím jako rým.
Místní mi říkají „baba“ – říkají, že ženy zdobené časem je proklínají. Nabízím své prázdné očnice jako ošatky na jejich slzy, ale tady nikdo nepláče.

hledání naoise (ag lorg ~ searching for ~ naoise)

lovím tě v ostružiní
na všech čtyřech
roztrhávám zavřené čenichy pampelišek
hledám žluté stezky v zbělalém chmýří

Jdu v kruhu kolem šepotavého listí
pod vodopády vlasů spadlých vrb
a šklebí se na mě jen pitomoučké sedmikrásky
zatímco šťovíky drží jazyk za zuby

V pevnostech kerblíku
nahmatávám chudokrevné stonky,
které mizí v temném podzemí.
Fuchsie rudá jako lůno mi krvácí do ruky své okvětní plátky.

Teď ležím namol opilá na tvém jetelem porostlém hrobě,
nořím do něj své nehty a vítr kvílí mým dutým tělem,
hloh sype konfety na roztouženou nevěstu a jejího mrtvého ženicha:
poslouchej hvízdot našich kostí!

Přejdi přes tuto louku ke mně, Naoise,
nebo zpod mě vyrvi tento svět,
abych mohla padnout do postele
po tvém boku

proč být gorgónou (reasons to be a gorgon)

žal ke mně přichází jako odkopnutý milenec
majetnický jako letní spánek

zavírám oči a pevněji tisknu hrnek

prosím jakýhokoli zkurvenýho boha
aby ode mě odejmul tohle zkurvený trápení

ale na bohy je dneska nával
takže si tu místo toho poslouchám podcast

true crime podcast o důmyslným vrahovi
a jeho suchopárných obětech

žal se sám od sebe rozplyne
a po slzách nezbude ani stopa

až dodneška
dnes jsem jejich hlavy proměnila v kámen

Padám do stužkované modré (I fall into ribboned blue)

podle Georgie O’Keeffe

Nemaluji proto, abych se na něco dívala, ale proto, abych někam šla. Abych zmizela. Veškeré umění je mizení. Nikdo nikdy nic neudělal, aniž by ho nejprve svrbělo to, kde je, aniž by ho svrběl podrost jeho nitra – nevypuzuji jen sebe, vyháním milence, přátele, sestry, posílám je do podivných krajin, zamazávám je do nepohodlné nehybnosti, opouštím je na vrcholcích kopců jako Římané své děti, ale na rozdíl od Římanů se nechodím dívat, jestli někdo z nich přežil. Proměnila jsem krásné lidi – v abstrakci a křupavé kravské lebky. Obraz ví, kdo je natěsnaný do jeho štěrbin a proč. Ví, že ta bílá nehybnost čeká, až se divák podívá za obvod vlastního pohledu – vyhlédne ven. Mým padákem je barva.

Čtvrtá nevěsta (The Fourth Bride)

                podle filmu Zavěste červené lucerny natočeného na základě novely
                Su Tchunga Manželky a konkubíny

Napadl sníh, tvář mihotavá k útoku na hrad spřádá plán:
v stisku úst sevřít generála a jíst, až bude udolán.

Napadl sníh a změnila se v bič, v kterém záře slunce plála,
všechno je jedno, jde jen o to dobýt si starce generála.

Napadl sníh, tvář její žhavá spálila ty, kdo šli jí vstříc,
a střely očí sledovaly svou kořist, neušlo jim nic.

Napadl sníh, když třímala své jařmo – krev může být tak rudá.
V klíně jen tenká vlhká lež a nepozná dítě postel chudá.
Napadl sníh. Ač prodali ji, ví, že to tělo cizí není,
válčí, jak umí, bolest totiž nemá umírat v osamění.

Napadl sníh, když vyvěsili červené lampiony tiše
a mlčky modlili se: pátá nevěsta o tom nesmí slyšet

Kdybych byla francouzskou filmovou režisérkou

pro Béatrice Dalle podle filmu 37,2 po ránu

Zívající odlesk v objektivu, vědra studeného ranního světla se přelévají přes ztopořený penis, jehož majitel spí. Záběr se oddaluje, až je vidět celý trup, ale jen pomalu, abychom ho mohli vdechnout. Převalí se a světlo zachytí lesk potu na jeho stehně – a v ten moment si všimneme, že za korálkovým závěsem ve dveřích je žena. Přichází domů z práce, pod paží psací stroj – je to historický film – však víte, z dob, kdy si lidi nosili do práce psací stroje v takových těch speciálních kufřících. Pozoruje ho, jak je na její posteli naaranžovaný jako karamelové suflé. Povzdechne si. Není to povzdech smutku ani vzrušení, je to jen povzdech – jen tak. Možná ten povzdech znamená: „Sakra, tak on tu pořád ještě je.“
Páskové boty, v nichž má kárované ponožky, pleskají o palubovou podlahu, když míří k rozházené posteli: pa-ťank, pa-ťank, pa-ťank. Vlhké vlasy na jeho čele, rty plné dechu. On je jiný svět, svět, do kterého se ona nemůže dostat – ale ani my ne. Je – a neříkám to jenom tak – to ten nejšukatelnější člověk, jakého kdy zachytila kamera. Ona váhá a my s ní.

Opatrně zasune psací stroj do nočního stolku, ani se na něho nepodívá, projde korálkovým závěsem do kuchyně vedle, otevře ledničku a vytáhne z ní láhev mléka. Vsype kávu do páky kávovaru, upěchuje ji, přidá cukr, vše pohltí oblaka páry – střih na ten nejšpinavější hrnek kávy, celý od pěny. Omočí si v něm malíček. A pak zpět přes korálkový závěs, za kterým se rozevírají – říkejme mu Philippe – Philippovy nedočkavé rty.

Pomalu, velmi pomalu mu vylévá kávu na rameno, ta mu stéká po hrudi až k pasu, kde se rozlije po jeho ztopoření. Po dobu jedné božské sekundy Philippe soptí. Ó jak zaryčí „do prdele“ vlastně ne zapomněla jsem je to Francouz „merde! putain!“ ale Philippovu pozornost je snadné odvést. Ona mu začne kávu slízávat z kůže. Samozřejmě je stále naštvaný, ale právě tak akorát na to, aby mu to přidávalo na kráse, na žádoucnosti. Nedokáže ze sebe vypravit nic než – neumím francouzsky ale je to něco jako „tak kafe, jo?“ Teď zabíráme její tvář – vlasy, tvář, nos rozkošnicky se lesknoucí, no, kávou. Záběr se přiblíží na jiskru v jejím oku, v níž už žhne nápad na pokračování.