* * *

léto vrcholí horkem
lepíme se k sobě potem chlupy a neobratnými pohyby
vibruješ vlastním tepem
a já skrze vyrážku chtíče jen těžce vypouštím mělký dech
naše ruce jsou pařáty kterými jeden druhému saháme do krve
ve vysokém stupni varu ji v hrncích našich těl mícháme uchošťourou
a na zpěněných tělních tekutinách smažíme cibulku k pečeni
na oko vlažně rozvazujeme tkaničky
maso je odražené
oči potáhla blána
dlaně jsou žhavým železem k cejchování
zelektrizované vlasy vytvoří přístřešek pro první polibky
na jazyku chuť amalgámové plomby a nekonečna
pak už se všechno vznáší
jen pupeční šňůry nás ještě drží při Zemi
jsme kosmonauti touhy a mučedníci rozkoše
anebo je to láska

* * *

poťukávající míchátko zajede do sváru kelímku a vypustí mi zbytek kávy do klína
vlak náhle zastaví v polích
neměla jsem ťukat
neměla jsem jezdit
ale káva na stehnech brzy vychladne a oschne
a vlak se znovu dá do pohybu
a všechno co dává smysl bude
nechci se zase ztrácet
jen svět tolik šumí cizotou
a chladné ruce se mne dotýkají důvěrně a lstivě
zdi přitahují hrách a hlavu
nožíky roztínají kůži na růžovém podkladu
nehty se mění v drápy se špicí obrácenou do masa
podvečerní úpal kalí výhledy
a svatá Anna obléká mi přes rány teplý kabátek
jen hledám spojení všech bodů se všemi a vím že tam je
zraňující
nejvíc zraňující je nerozumět
já se přeci nechci ztrácet
hodně jsem toho naslibovala
ale teď musím musím vstoupit do tmy
zjistit jak je ta hádanka postavená
musím musím ji přehádat a přebít
věřím že už se neztratím
a vlastně nevěřím
jen musím

* * *

okno je nouzový východ
od pohledu na laickou tonzuru vyžranou krutě v dlouhých vlasech muže přede mnou
okno je nouzový východ
z prostoru horkem tavícího plast a vařícího pot až na jemné mžení
z tlaku těl sehnaných do houfu biči strachu a nutnosti
z důsledků slov metaných proti zdem mého rozumu a dělajících v něm drobné protivné dírky
jen chvíli sedím a už mám nouzi
už opravdu ano
rozbiju okno a uteču pryč
rozbiju okno a uteču všem

okno je nouzový vchod
do našeho milování ve vysokém jeteli
vlhkém jeteli který kryje půdu tak málo
že nás hlína jako důtkami značkuje po celém těle
okno je nouzový vchod
do vesmírné lodi z tvých dlaní
do rukou které jediné mají právo mne přesazovat
které mezi všemi hranami slov a struktur jsou měkké růžové a krásné
s nehtíky hladce vsazenými do prstů
s jemnými čarami v něžných dlaních
jen si vzpomenu lásko už mám nouzi
už opravdu ano
rozbiju okno a setkáme se
rozbiju okno a budeme spolu

jen rozbiju to okno
časem
až to půjde
víš

* * *

klimbám vedrem s prsty v uších
ten hluchý kterému slepý

je všechno jen ne cítit
nevěřila bych že tolik budu
ani ty ruce už nejsou moje
udělals ze mne stroj na chtíč
ale tváříš se že ne
že jsem jen ostružinový šlahoun s obranými plody
nadlouho na nic

je všechno jen ne vina
omluva se oboustranně nepřijímá
jehňátka ukradená před narozením
z polí kvákání dětí a žab
a já uvnitř okolnostmi vykradená a prázdná
odcizené ruce na rostoucím břiše
v němž všechno chybí

je všechno jen ne smysl
lomený oblouk prstů s kroužky z cigaretového dýmu a protivětru
udělals ze mne stroj na cizelování prázdnoty
dokonale účelný
cizeluji tedy
ale chci abys věděl
jak nesmírně jsem uprostřed sama
a že to může být i těžký

* * *

auta z centrálního parkoviště donekonečna odkapávají na mokrou silnici
křoviny
stromy s nadějí zastřihnutou až na kmen
v loužičkách psí moči změť staveb z různých období a podzimní chladno
krátká smyčka reklamy připomíná celý život
všechno to zacyklené připomínání mne
v zeleném křesle v rohu místnosti sedím jako pavouk v očekávání úlovku
vysavač kolem bloudí celé hodiny
bytí je tak moc dlouhé
jako když přeskakuje deska
měla bych spát ale musím se ještě chvíli tlouct
není-li jiné možnosti tak alespoň slovy

* * *

už nemůžu
bodovky nad záchodovou mísou ostře vykreslují všechny defekty mé pleti
už nemůžu
za kvapně zaklapnutá víčka se přeci jen dostala kapička světla a plave tam jako kapr v omastku
už nemůžu
úlekem otevřené oči jsou zarudlé a nemotorné
a palce do nich vražené jen zvolna drobí ospalky na strouhanku
už nemůžu
ale ten předvánoční oční tělocvik není ani zlomkem toho co musím
srdce prudce tepe rytmem utéct-utéct-utéct-téct-téct-téct
už nemůžu
konečně poslechnu tělo
ať souprava víčka roztrhá nebo ponechá tak
už ne mé rozhodnutí
k čertu se vším
se mnou k čertu

* * *

jdu po vlastních stopách někam zpátky
přes rameno tašku párků v rohlíku
na přechodu ignoruju zelenou i slepecké cvakání
ruce do kapes a vlasy do culíku
nezranitelná
neočkovaná
jen ta zátěž je víc než snesu
rozkládám rukama
celý kouzelník
hrbím hřbet
tiše umlčená
vynikám v předklonu a podřízení
pravidlo je neporušit pravidlo
nic svého
tleskat a děkovat
hodná holka
jako na psa
jako na život si pouze hrát
jenom ne jako

* * *

ze stromů padá listí jako popel z cigarety
klenové oharky
žhavé jiskřičky z lip
chrchle páry od úst jsou dým z požáru vnitřních orgánů
oprávněný pocit že si kouřím žaludek a střeva
oblaka mrazu jako kobylky požírají nedozrálé pupeny a opožděná ptáčata
podzim chrčí z posledního a hlen toho všeho kane z nebe
rorate coeli
nebo radši ne

* * *

trsy bříz jako kytice zastrkané do hřbitovních váz
na historické kosti zmrzlé místy zasněžené pole
tolik podjezdů nadjezdů a přejezdů zdolává vlak
lámu se jako květ s příliš těžkou hlavou
lámu se dozadu a zbytkové teplo kolem vytváří malý rybníček roztáté vody