* * *

jsem žena s prázdným pohledem
to proto že společná krev je vždycky spíš tratoliště než proudění
do výše k požehnání zvednuté ratolesti
použiješ nakonec k bití
léky mne udržují ve formě mimo formu
a utéci nelze
zbývá utíkat
jsem žena s prázdným pohledem v noci vytepané z kovového plechu
v noci z kopule v Getsemanech
od jisté doby trpět nelze
ne hodnověrně

* * *

po nebi ptáci běžící bez použití křídel odrážejí se nožkami do stran a ve výšce se mění v oblaka
je večer před slunovratem
uprostřed vagonu skupina hluchých mává rukama a usmívá se
jedu domů kam nepatřím
jedu z domova který není můj
jedu a vtom ježdění je ze mne nejvíc
jsem opeřený míček poletující mezi raketami
vystřelený do závratné výše a přece znovu padající
smečovaný
s falší
zahraný do autu
uválený
vždy znovu dotýkaný a bitý
rozhodující ale bez moci
stále opotřebovanější
méně dostačivý
zadýchanější
stále více si vědomý že jeho peří neroste z křídel a že nedorůstá
že v partii kterou rozehrál nemusí vydržet do konce
a přes to držím na cestě
mnoha otevřenými okny proudí do vlaku ostrý chladivý vzduch
čísi dítě křičí
i já bych křičela ale ze své noční můry nejsem dosud probuzena
a tak bez vůle
blížím se

* * *

hmota vzduchu se proti mně zvedá jako stěna
fasády domů ji prorážejí světelným tunelem
jdu stále rovně ale nějak se to klikatí
každý krok hraničí s nesmírnou únavou
slunce hoří v modři ztrácející se do šediva
malé mrtvé dítě na odhozeném kole
točená malinovka letošních prázdnin
smírčí ptáci – vlaštovky a vrabci
zběsilý zpupný jazyk bílých závěsů trhaných v průvanu
orosené čelo i pohlaví
jako být ve sklenici s víčkem
oči obroubené nespaním obroušené pohledem na tebe
bolavo
zápěstí od neustálé snahy něco si vymknout
ústa od žužlání ostrých slov
srdce od hypotetické možnosti tě ztratit
jako skleněnku
prostě z kapsy
teď ale den složený z myšlenek které nelze
a ani večer nepřinese úlevu
budeme spát každý sám ve vlastní zapocené dece
zůstane už na nic nemyslet
už nemyslet na nic

* * *

je tu jako by aortu nahradila střeva a stahy srdce místo krve posouvaly jen natrávené zbytky
děti daly na koleje kameny a mašina do toho najela
je tu jako bych ti stála v čidle úst jenže místo otevření tím tvé rty prudce přibouchla proti sobě
a donutila tě spolykat všechen jed nashromážděný mezi patrem a jazykem
lokomotiva je pojízdná nicméně došlo ke škodě
jako bych ti stála v čidle a zkusmým polibkem
vystřelenou špičkou jazyka
marně přes tvůj odpor vlamovala se ti do uzamčených úst
průvodčí zajistí návaznost přípojů
kázat tak slovo Boží místo ho kazit
odpojením čidla nanést na zeď tvého nezájmu poslední štuk
čekáme na příjezd policejní hlídky
jako by se hroutil svět který je v troskách už dávno
jako by všechno to v naději sflikované zoufalství bylo osvobozeno
otřepává ze sebe zbytky tmelu
nakrucuje peroutky
sluní se a prdí
a vlak vlak ten se náhle rozjíždí
a pootevřenými okny dovnitř se vzduchem proudí úleva
slova mizí v rytmu pražců a i to je čisté a léčivé
už po chvíli si uvědomím
že v tomhle se mnou přece vůbec nejedeš

* * *

tělíčka ovcí ve svahu připomínají zkroucené mrtvoly
voda pobrala co se dalo
co zbývá na hladině když všechno přetéká kypí bouří se šílí a nepřestává?
pěna nebo tonoucí bílé smotky srsti?
dychtivá ústa bojujících bytostí anebo netečná temena již utonulých?
stvoly trav tančících včelí tanec nebo chuchvalce vlasů a chlupů sedřených z intimních míst?
naše postel nebo plísní chlupatý starý sumec?
naše láska nebo ta samota co z ní tryská?
jen když sama zůstanu ponořená udržím tvůj dech nad vodou
čím hlouběji tím spíše
pro tebe schoulím se pod kalným proudem povodně
jen chvilku a voda vstoupí do plic jako svátostný pokrm
jako klid a pokoj
voda mne nafoukne jako bublinu
jako balónek letící k hladině
jejíž vychýlení bude poslední hádankou kterou ti položím
voda pobrala co se dalo

* * *

oči prověřuje strach
hrobová místa jsou nedbale zakryta dehtovaným papírem černým jako do krajiny rozprášená tma
louže zlatě září odraženým světlem
a obzor je doměkka polstrovaný nízkými oblaky jako by z něj malíř hadrem setřel právě nanesenou bělobu
všechny stromům ořezané údy žijí bohatým vnitřním životem
jen já jakkoli navenek bachratá jsem uvnitř nesmírně plochá
kůže jen chabě zakrývá mou žádostivost
úplně mokrá když o mne zavadíš paží
každá žilka tepe v rytmu vrcholení
ale nakonec jen vrchol pokrytectví – udělat si to sama abych tě ochránila před hříchem
a při tom dobře vím co bych měla
co bych všechno měla
ale pole jsou konec konců zelená i bez toho

* * *

pole proužkovaná kukuřicí
pastviny puntíkaté dobytčaty
dozrávající plody jeřábů
neumím se loučit
hluboký výkop v trase večerní linky
mezi námi házené hradby z kamenů
pozdní slunce svítí skrze listí
neumím držet pozice
pečlivě ale kostrbatě pokroucené koryto potoka
pozorovat pohyby stínů stromů
ostrý čpavý pach cizího potu
ani odpouštět neumím – není co
pomotat si start s cílem
na tabuli poslední zastávka
pozlacené stopy pneumatik
to jak mi přejely přes tělo
neumím zůstat
prostě neumím

* * *

šermuješ proti mně posvěcenými proutky
něco mi nesluší ale tak snadno se mne nezbavíš
lehce našlapuji těžkou tmou
mělce opouštím hluboké mrákoty
šermuješ proti mně posvěcenými prsty
něco mi uniká ale tak snadno se nevypařím
málo masa na těch prstech máš
je mi to líto ale žal to není
příkrov tmy je druh krovu s prožranými trámy
líbit se ti nelíbím
poskakujeme jako ušáčci a hrajeme oko bere se skutečnou bulvou
už nevidím nezraněné místo
šermuješ proti mně stínem slunečních hodin a já oponuji slunci
kukla mé hlavy praská
jen těžko držím ruku v řádku
a dvě vejce
skoro je vysedím ale pak ne
raději ve vodě rozpustím několik kostek cukru a vzniklý úsměv aplikuji na obličej
raději budeme šťastní než já matkou
raději zase něčím šermuj ať vím že jsi tu se mnou
v kouři z cigaret a mlhy mé tělo hledá to tvoje
jediné místo kam patřím
je dobojováno