Pinta potu zachrání galon krve
řekl generál, a tak jsme do umdlení
dál šlapali nocí tu cizí galskou pláň
Za úsvitu spatřili jsme přímo před sebou
několik vojů,
spřátelené kmeny byly k nerozeznání
od znepřátelených
V každé bitvě nastane chvíle
kdy se obě strany
považují za poražené
– pak ten, kdo pokračuje v útoku, zvítězí
povzbuzoval nás generál
Byli jsme příliš slabí na to
abychom se bránili
a proto jsme zaútočili.
(Horní Beřkovice 4. 3. 2025)
Staří Kréťané prý v 50 létech života
spokojeni s vykonaným údělem
odcházeli z obce k útesu
a skokem do moře končili bytí
aby nebyli na obtíž.
Nejsa Kréťan vzdálen útesům i mořím
musím žít dál třeba ozlomvaz
všem a všemu a sobě na obtíž
ač není kde ani proč ani zač.
(Horní Beřkovice 2. 3. 2025)
Toto je přece
bezpochyby šťastný svět
z neznámých důvodů však musí být
nejprve vybombardován Magdeburg
a člověk projít
soutěskou trestných prací.
Sin amor todo es nada
ale není přece pouze zpola nekonečný smutek lidí,
je též přece smutek věcí,
jež nikomu již nepatříce padají
v prach a drť a atom Démokritův
a naopak k závisti je pusté štěstí
hvězd které nevědí že jsou.
(Horní Beřkovice 3. 3. 2025)
Jednoho večera na počátku vlády
dalšího tyrana v pořadí
byli jsme vyzváni a dostavili se
na téměř nekonečnou hostinu
v paláci velekněze v cypřišovém
háji nad širým zálivem
hojně jedli a zvraceli jsme
v pravidelných intervalech
do úslužně nastavených
stříbrných mís, prostranstvím
zněly písně a vlnily se tance.
Časy se však jako vždy změnily
v neprospěch, mí druzi jeden
po druhém zmizeli či padli
v marných a bezvýsledných bojích
mně však bylo souzeno toto poslední
útočiště mezi přísnými skalisky
a matné ponětí, že snad jen zemřít hladem značí onu
čestnou smrt.
(Horní Beřkovice 5. 3. 2025)
Cesta přes krásné bezvodé horstvo
trvala řadu dní, ale nakonec jsme se
přece přiblížili a vstoupili do jeskyně,
kde na svých bronzových
trojnožkách
hřadovaly věštky omámené vavřínovým dýmem.
Předložili jsme dary věštírně,
od velmože, jenž nás vyslal,
abychom vznesli dotaz
–
týkal se hlavně
záležitostí branných a důsledků chystané zrady
mírových ujednání.
Věštba, již jsme obdrželi,
byla jasnou zárukou
sražení našich hlav, až její obsah zví náš pán a král,
překročili jsme tedy v hrůze
jiný pás hor a v cizím bílém městě
na pobřeží nalodili se a prchli do Levanty
uchovat svůj bídný život.
Dodnes se do krve zraňujeme sporem,
bylo-li naše rozhodnutí žít správné.
(Horní Beřkovice 6. 3. 2025)
Za onoho času sužoval domácnost
vysoce urozeného Scipiona noční běs.
Po celé noci, zvláště za novoluní,
otřásalo domem divoké řinčení,
jehož zdroj nebylo lze určit.
Do věci vložil se Athenodorus, filosof a vychovatel v rodině Juliů,
jehož případ zaujal, prostudoval tedy stará svědectví o podobných jevech, načež nakázal Scipinovým lidem důkladně prokopat celý pozemek.
Tak došlo v oranžérii k objevu kostry
kdysi zakopaného člověka, ovinuté řetězem.
Tyto ostatky byly posléze řádně podle ritu
pohřbeny a hle – nočnímu lomozu byl konec
vděčný Scipio vyplatil Athenodorovi
několik talentů ve stříbře.
Ačkoli kdo si dnes co pamatuje o jakémsi Scipionovi,
jeho domě
jeho významu pro obec, jeho synech,
snech, štěstí či neštěstí.
(Horní Beřkovice 7. 3. 2025)
foto David Konečný
Gustav žije dlouhodobě ze svého dětinství, ze zlosti a vzdoru, celý to 21. století ho vyčerpává a sere. Se svými instinkty venkovana, rakousko-uherského provinciála měl by zůstávat doma, vůbec neopouštět zádveří a třeba se zalknout, ale to nelze a domov se musí nejprve hledat a nenajít.
Prožívám svůj život jako nekonečný, zmáhá mě strašná únava, a to mi není ani padesát, jak se to děsně vleče.
Byl to zfalšovaný životní rozběh, který svou lživou a namáhavou ponurostí proniknul celou bytost nejistého dítěte.
