Daniel Hradecký

Z Tří kapitol

Gustav žije dlouhodobě ze svého dětinství, ze zlosti a vzdoru, celý to 21. století ho vyčerpává a sere. Se svými instinkty venkovana, rakousko-uherského provinciála měl by zůstávat doma, vůbec neopouštět zádveří a třeba se zalknout, ale to nelze a domov se musí nejprve hledat a nenajít.

Beletrie – Próza
revue Ravt 8/2021

Co onoho letního nedělního předpoledne Gustav v prostoru před obchodním centrem Fórum hledal za štěstí, to už se nejspíš nedovíme, ale když pak zvolna míjel Fortunu, nejpokleslejší ústeckou nálevnu, zaváhal jen naoko, chtěje v kolemjdoucích vyvolat dojem, že zvažuje i jinou možnost než vstoupit do lokálu, a pak rychle do lokálu vstoupil. Panoval zde tradiční vzruch ranního opilství, ve kterém jsou všichni cizinci jako doma. Obsadil jedinou volnou židli v místnosti a pivo, které mu bez otázky po jeho přání donesla doširoka nateklá servírka, ihned zaplatil, ačkoli mu v tu chvíli bylo jasné, že těch piv do policejní hodiny vypije alej. Vnitřní neklid se tím pochopitelně neumenší, naopak se prohloubí. A co. Říkal si: Prostě si sednu, narkotizuju se a všechno si promyslím, jako by promyslet znamenalo vyřešit. (Samozřejmě nepromyslím a nevyřeším nic, přiznal si vzápětí lhostejně. Možná tak žijí všichni, stačí se rozhlédnout po lokále, po ulici, po přilehlém světě zločinu. Když se rozhodnu vidět, že všichni žijí jen svým strachem, zbabělostí, skrýváním pravdy o celkovém životním zklamání, tedy lží a opět skrýváním lži za různé úkony a řeči, všude uvidím jen potvrzení svého vidění.) Hlavní věc je nevidět to jinak než to vidí bližní, nebýt v tom sám. Jako on sám, ta třetí osoba singuláru v zrcadle nad barem. A když to nejde krumpáčem, zkusit to románem. Místní a časový rámec jako vždycky: Holocén. Formálně, podle kalendáře a zápočtového listu jsou to ovšem pouhé tři roky, co se Gustav pln dobrodružného vzrušení přistěhoval do tohoto dobrodružného města, co tady zasídlil, aby tady, ale to až úplně závěrem a bohužel jen téměř, zešílel. Tři po sobě jdoucí, odněkud někam mířící, cílevědomé roky-kroky, sledující vytčený ideál (ano, i tak lze pojmout bezradné plahočení), ale výsledný prožitek – a o nic jiného zřejmě nikdy nejde – prožitek je z docela jiného soudku. Kdeže tři roky – nanejvýš tři dny!, pořád stejné, výsměšně se opakující ornamentální kolečko, včera, dnes, zítra neboli léto, podzim, zima, pak nanovo. Je to, jako by Gustav ve stole o třech šuplících hledal nějakou nezbytnou maličkost, a protože ji nemůže najít a zároveň si neumí představit, že by se hledaná věc mohla nacházet jinde, se stupňující se zuřivostí obrací obsah těch tří čím dál nepřátelštějších šuplat znovu a znovu až do úplného zhroucení, které, pochopitelně, nepřichází.

Dnes například – ale po jak dlouhé době! – odvážil se Gustav na nedělní mši, ne snad aby se jí horlivě účastnil, šel tam z docela jiného, jediného, osobního důvodu, proto, aby poděkoval za vzácné včerejší setkání s R., která vážila cestu do Ústí, prý aby se na něj po letech podívala, tak se tedy vynadívala, v týdnu se vrací kamsi do Skandinávie, ani se jí nezeptal, čím se tam zabývá, to on se neptá nikdy – pokud ten druhý nejde se svými důvody sám ven, Gustav se nedoví nic. R. mu přivezla při troše dobré vůle vkusný zápisník a odjela, už se nikdy neuvidíme, pomyslel si, ale to on si pomyslí vždycky….. A dnes tedy Gustav na mši, na tzv. latinské mši (tu zde máme u Panny Marie jednou za měsíc), celé ty roky tato latinská mše Gustava pokoušela, provokovala k účasti, ale nějak tam nikdy úplně nedošel, až dnes. Dojat a překvapen, jak slušně ti ústečtí katolíci zpívají, zejména báby, žádné to protivné adventistické, husitské, bratrské, jehovistické krákorání. Liturgicky: Sv. Ducha. Perikopy z evangelií a epištola česky, jakož i kázání, zbytek latina jako řemen. Xerox kancionálu pro každého, i pro něho, nepraktikujícího. Zpíval latinsky poprvé v životě. I poděkoval tedy za návštěvu milé R., ono je vůbec zajímavé, že se jeho zbožnost omezuje na vděčnost; když je v prdeli, tak je v prdeli důkladně, bez víry, v prdeli s plným nasazením, na hlavní pracovní poměr. V každém případě nečekaně povznášející událost, tato mše, ale po „Ite, missa est“ zašel se podnapít tak jako tak, přirozeně sem do Fortuny, nejhoršího, tj. nejlepšího dědkovského pajzlu ve městě, myslet a chytit se tam jako Mauglí do fotopasti. Dopřeje si jedno, nejvýš dvě desítky piv neboli čtyři, jak se říká, pětipiva. Do večera času dost úplně na všechno! Je to ovšem víceméně lhostejné, kolik věder světlonoše zvládne vyprázdnit, protože uklidnit se sám od sebe neumí a pivem, přirozeně že březňákem, to taky nejde. V Gustavově hlavě totiž permanentně zasedá italský parlament těsně před pádem vlády, přičemž o slovo se hlásí všechny strany, tj. všechny vzpomínky, obavy a sny současně a ke každé (vzpomínce, obavě) a každému (snu) pojí se navrch dvě nebo tři jejich možné extrapolace. Skrumáž, randál, hrozby, překřikování, facky a pěsti. Za předsednickým stolem v Gustavově hlavě však nesedí žádný předseda, který by tomu mohl a chtěl učinit přítrž, předsednický stůl vůbec chybí, zato tam na pódiu vyhrávají dvě cimbálovky bez primáše zároveň. Za těchto okolností je přirozeně jakékoli usnesení vyloučeno a Gustav může doufat nanejvýš v odročení, totiž v bezvědomí. Koneckonců jaképak vzpomínky a myšlenky. Ve skutečnosti jde o důkladně zfalšované přepisy událostí, v nichž se nepřítomnému předsedovi vyhrožuje neblahou budoucností. Holocén! ujišťuje se Gustav ještě jednou kradmým pohledem přes uprášené okno nálevny, holocén, ten ano, ten se zatím zdá zhruba echt, v pořádku, v řádu.

Gustav žije dlouhodobě ze svého dětinství, ze zlosti a vzdoru, celý to 21. století ho vyčerpává a sere. Se svými instinkty venkovana, rakousko-uherského provinciála měl by zůstávat doma, vůbec neopouštět zádveří a třeba se zalknout, ale to nelze a domov se musí nejprve hledat a nenajít. Vychází tedy každý den z domu a nevychází z údivu, nevychází ze šoku. Že chodí všude a pořád pěšky, nesmí se divit, že ho mají za magora, že budí pohoršenou pozornost, že si na něj dávají pozor. V chůzi musí Gustav neustále zohledňovat automobilismus, což ho nutí k zlostným úvahám, zda ještě existuje nějaké to přirozené právo, přirozené právo prvorozeného: Vždyť chodec je tu kurva sto tisíc let, automobil nějakejch sto, vyvozuje Gustav. Ale chyba přirozeně nevězí v báječném pokroku na poli dopravy, všechny chyby se fabrikují ze substrátu jeho sobectví, v jeho hlavě, v jeho játrech, to je i jemu, Gustavovi, jasný jak elektrárna. Všechny své vzdorné, reakcionářské, agonální rejdy ostatně provozuje pěkně pod pokličkou, ve své kebuli, v zakopané truhle, navenek na něm není většinu času nic podezřelého znát. Od té doby, co se šťastným omylem usadil v tomto městě, vyhýbá se jakékoli smysluplné, tj. kriminální činnosti. Spolehlivě a flexibilně dochází do zaměstnání, toť vše. Adaptoval se vší silou na poměry a podmínky této meziledové, meziválečné doby a všichni pozorovatelé, ostatně nemnozí – matka, otec, zaměstnavatel, bytný –, jsou spokojeni. V subdukčních zónách se sice hromadí napětí, ale zatím je na něj, na Gustava, radost pohledět, jako na klidný, sličný Vesuv. Konvenční, konfekční život mu sluší, všechno je klidné, čisté a pohřbené řádným žehem.

(„Neměl jsem včera zalejzat za tu protihlukovou stěnu!“ Ale Gustav potřeboval nutně močit a za tou stěnou u špitálu opravdu nemočil poprvé. Vždycky to bylo bezpečné místo, až do včerejška. Po městě je víc míst, které k tomu účelu Gustav pravidelně používá. Obava z pokuty za tzv. močení na veřejnosti, jakož i zbabělost, jež tuto obavu věrně provází, to jsou důvody, proč neustále někam zalejzá a koleduje si tak o něco horšího než je tisícovka za veřejné pohoršení. Zatím to vycházelo. Ne tak včera. Ve stínu zdi, v rumišti staletých odpadků a divokých křovin tělo. Rychle vycouval. Byl viděn? Zanechal otisky podrážek? DNA? Paranoia. Možná, že už v policejní laboratoři leccos zjistili. Možná už jsou mu na stopě.) První fantazie o nálezu mrtvoly. Nejspíš halucinace, ovšem velice věrohodná.

Hlavním působištěm Gustavova zdejšího pracovně-úživného převtělení je, pro jistotu nejmenovaná, továrna. Tohle vykřičené slovo: Továrna!, proč vlastně, ptá se proletarizovaný intelektuál; snad proto, že odpůrci marxismu jsou marxističtější než Marx. V této továrně si Gustav (ostatně dělník jen platem, vždyť tu pracuje v tzv. ostraze), poctivě vzato, nemůže stěžovat. Nemůže např. tvrdit, že by tam vládl kastovní systém. Nikdo nevládne, nic nevládne. Jaképak žebříčky, jaképak privileje. Gustav má naopak dojem, že jsou v prdeli všichni, od principála závodu (plant manager) po operátora (operátor), dělňase v trojitém nelsonu exekuce s měsíční pracovní smlouvou. Každý ovšem prožívá své úvazky po svém. Že on, Gustav, prožívá své zařazení jako hanbu a ponížení, to je přirozeně jen a jen jeho privátní průser. Měl by něco podniknout, odejít a začít jinak jinde, vzmužit se, jak se říká, ale samotná vágní představa vzmužování jeví se mu jako čistě groteskní podívaná: Gustav by se měl vzmužit. Podívejte, jak se nám Gustav vzmužil. Gustav se bohužel nevzmužil, atd., směšné….. Za ty tři kalendářní roky angažmá ve zdejší závodní stráži, jak se říkalo od Gottwalda po Husáka, dnes ostraze čili bachaření se na jeho náhledu mnoho nezměnilo: Strážný, sekuriťák, toť zjevně ta úplně nejposlednější píča, objekt všeobecného a kdoví zda ne zaslouženého opovržení. Dráb je rab. Potvrzení ponurých představ poskytuje periodicky výplatní neboli smuteční páska – symbolická, predikantská, dobrovolnická mzda, byt a strava. Občasné přilepšení: Svačina v odpadkovém koši, kterou zahodil dělňas z hrůzné ubytovny Garni ujíždějící na perníku. Může mít bankrot nakonec i trojité dno? Ani zamilovat se zde příslušník ostrahy nesmí. Podepsal při nástupu v tomto smyslu jakési čestné prohlášení….. Gustav je bývalý český básník (informace bez záruky), holá prdel hodná františkána, terminální (ještě ne, ale dočkáme se) alkoholik navrch, posraným navrch. Bezmocně cituje verš: Kdybych měl děti, hubly by. Ale to napsal Gruša, když měl dobrej den, kdežto tohle je reálné bebíčko. „Nevěřte nikomu, kdo má přes třicet měsíčně.“

 

Daniel Hradecký: Tři kapitoly, Listen, 2020

Chviličku.
Načítá se.
  • Daniel Hradecký

    (1973, Most) básník a prozaik. Absolvoval litvínovské gymnázium, v letech 1994–2007 se živil jako archivář Ústavu archeologické památkové péče v Mostě. Vážnější literární činnost započal až v 28 letech. Vydal sbírky básní Muž v průlomu ...
    Profil

Souvisí

  • 03_daniel_hradecky
    Emil Juliš
    Rozhovor s Danielem Hradeckým

    Epika nechť bije lyriku

    Ptá se Vojtěch Němec

    Prožívám svůj život jako nekonečný, zmáhá mě strašná únava, a to mi není ani padesát, jak se to děsně vleče.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2020
  • Daniel Hradecký

    Vikštejn (ukázka)

    Byl to zfalšovaný životní rozběh, který svou lživou a namáhavou ponurostí proniknul celou bytost nejistého dítěte.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 3/2018