Na prvního máje bývalo kouřmo,
v čele průvodu tyčili se činovníci,
tvářili se, dechovka mrzutě střízlivěla.
Rudá sukna plápolala ve větru, snad
to byly vlajky, posvátní vousáči
na portrétech vystrkovali brady,
ze soklu pomníku dohlížela obsluha
kulometu, zakletá v bronzu. Děti
salutovaly, bylo jim dobře, nevěděly,
co se to tady hraje, slunce se zdvořile
prodíralo zástupem, který přísahal,
někdy ležel tu a tam ještě sníh,
ale to už zní skoro jako pohádka.
Dvacet let předtím matka maturovala
z nadávek ve Starém zákoně, bylo to
za časů, kdy svět měl ještě konec,
chodila tančit do Kolektivního domu,
v sázce byl osud národů. V životě
pak bylo hodně písmenek a málo
obrázků, objevitelé Ameriky se míhali
jeden za druhým, neštěstí nechodilo
po horách, ale po Čechách, poušť
čítankově zrála, ale dopadlo to
všechno až trestuhodně dobře.
Mezitím v zemi mužů, žen a lidí
přešly mnohé sněhy, podnikavci
čas od času otevřeli sezónu, kradmo
projíždějícímu kočáru se polámalo
kolo na tom správném místě,
do trávy se vysypal knížepán.
Jak se Vaší Milosti ráčí líbit v našem
století? vetřel se ihned z houští
hlas v pase přeškrtnuté nuly,
v odpověď zaleskla se přiměřená mince,
kapsa minci spolkla, to bychom měli.
Pak už jen běžný průběh, kočí jde
vyhledat koláře, knížete vyzpovídá
fízl, v hladině blízkého rybníka Rudý
sever zrcadlí se jako vždy celý svět,
počínaje vším a ničím konče. Všichni
tehdy vášnivě toužili po velkolepém konci,
zejména ovšem po konci pracovní doby,
nebyli to romantici propastných tůní,
ale starostliví strážci cenových hladin,
nebyli to pachatelé, ale zahrádkáři,
všichni ti blahoslavení, kteří nevadí.
Vy všichni blahoslavení, kteří nevadí,
mám vás rád, mám vás rád, protože
tady nikdo jiný není. Nedá se nic dělat,
půjdeme spolu dál, třeba tam, kde
nedaleko rybníka Rudý sever pospává
Chudeřín, nejstarší město světa,
cedule na budovách nás zpraví o tom,
co taky bylo, přenocujeme u Vrásků,
navštívíme Šedinovy. Na hlavní ulici
je k vidění muž, který prochází zdí,
tvář poznamenaná vesmírem a podobnými
zarděnkami, živí se výrobou kukaček
do slunečních hodin, jeho otřes mozku
je alibi, na které si ještě posvítíme.
Je to město mlčení, a tedy ozvěn,
za každým slovem vykřičník, za každým
prdem ukrajinský front vykřičníků
s Žukovem v čele, u pomníku neznámého
hokejisty, nedaleko zlovolného rybníka
Rudý sever, kde jsme taky byli, kde jsme
byli před třiceti lety deset minut šťastni,
celé světy se do sebe zakously, ale
bylo to pouze zajímavé jako umírání,
na které není vidět. Rozumíte tomu?
Matka se prokousávala z bludiště
desítky let, poctivost se na ni navlékala
jako z ostudy kabát, žádosti vyřizovala
na rozdíl od andělů bez výjimky kladně,
ale domů neodnesla ani sponku na papír,
takže táta musel brát bagrům naftu,
aby děti na prázdninách u moře nechcíply
hlady. Leden se šklebil jak Lenin,
směřovali jsme právě do podzemí,
odkud je nejlepší výhled do kraje,
když se přišlo na to, že život je nesmysl
a basta, museli jsme si o tom vážně
promluvit, museli jsme se s tím naučit
žít a pracovat, psaní ovšem v nesmyslnosti
překonává všechno, psaní zkrátka a dobře
korunuje vola, už neandrtálcům to bylo
jasné, neandrtálci zkrátka spálili všechny
knihy v dělohách svých jeskynních obrazáren,
v popelu tam potom sto tisíc let rejdili
medvědi a takzvaní moderní lidé,
ostatně vůbec netušíme, jak to bylo,
a to je dobře. Taky únor se šklebil
jako Lenin a matka přišla na svět v průběhu
všeobecně oblíbené světové války,
válka je úniková hra, ze které není úniku,
dokud ráno nedorazí unavená uklízečka.
Popište prosím, co vidíte, popište papír
z obou stran, autority vám na základě
napsaného popíší, co cítíte. Otevřete se
našim diskrétním pracovníkům, kdo se
nelituje, nebude litovat, zotvíraní lidé
se dostaví do laboratoří, o nichž pomlčíme,
zvěčnělý státník se usměje ze svého
obláčku. Často samozřejmě podléháme
dojmu, že tělo osudu vrávorá na sever,
přičemž kdyby vrávoralo na jih, nikdo
nepozná rozdíl, tak jako tak to bude
pornografie nebo teroristický zázrak.
Rozumíte tomu? Muž je v každém případě
problém, ale problematika zůstává
rodu ženského, řešení se dostaví nebo
nedostaví, v uličce hanby zajásá požár.
Na cvičišti zuří boj s asfaltovými holuby,
sebevědomí slepci dál plánují počasí,
v pozůstalosti českého básníka čeká
na svůj objev roubovací nůž, každé
bližší vysvětlení je doufám pro blbečky.
Nějaká ta svatba tu přirozeně taky byla,
ale svědci se nedochovali, otec v rámci
námluv předstíral zájem o literaturu,
četl Hildesheimera na svých šichtách
ve válcovně trub a železa, dnes na to
vzpomíná s úžasem nad sebou samým,
protože už neví, o co mu, trubci, šlo.
Ve hře byla vždycky taky nějaká ta
revoluce, Ser na práci, dělej haura,
v lednu čekej Eisenhowera!, pád režimu
je vždycky na spadnutí, zjeví se zástupy
a hesla, Pryč s někým!, Ať žije někdo!,
hurá, pak ta vášeň brzo opadne jak
erekce. Budeme usilovně, bez oddechu
pokračovat v čekání, všichni široko
daleko čekají s vypětím všech sil, čekají,
až se potí, posilují vyčkávací svalstvo.
Zdaleka není všemu konec, ještě se
nebe hýbe, ještě jsou karty na stole,
ještě Pánbůh neumřel, ještě má do
prdele díru. Listopad chčije do zahrady,
ve výčepu řeč kvasí v pěst, i ta jabloň
je masožravá, nedá se nic dělat, zase
bude krásně. Matka kdysi viděla, jak se
z holubníku klubou holubi, a prý to bylo
krásné, protože to nic neznamenalo.
Jindy prý skupina kromaňonců postupovala
od nádraží, ale byli odraženi, ani novinám
to nestálo za zmínku, což je totéž, jako
by se týden nepsalo o ničem jiném.
Jedna vlaštovka jaro nedělá, tak jako
jeden havran ještě zdaleka nedělá zimu,
ale když se nyní pokusíme zachytit
a popsat jeho vzhled a zvyky, jakož i jeho
nemalý význam pro naši současnost,
svět se snad nezboří. Tento havran tedy
především neví, co je za den, a nechce
to vědět, tuto znalost rád přenechává
úřadům. Tak i my považujeme spolu
s Fernandem Pessoou život za hostinec,
v němž se musíme zdržet, než dorazí
dostavník z propasti. A abychom se nebáli,
úředníky si představujeme zásadně ve
spodním prádle, v posraném spodním prádle,
zmlácené tyčemi v koutě na podlaze bunkru,
jak nechápou. Ale vraťme slovo vypravěči.
Zase bude krásně, tomu nelze zkrátka
zabránit, zítra bude krásně, občané, vždyť
Jaro je tady! Havrani přiletěli!, jásají prý
každoročně děti v Minsku. Slunce půvabně
zapadne za pahorek, z něhož vypumpovali
všechno stříbro, město opodál bude asi
vždycky strašné, ale mají tu gotiku, které
se však bohužel nenajíme. Krásní pacienti
s dutými pohledy budou přemýšlet, jak
rehabilitovat Bohrův model atomu, vždyť
konec války je prý na spadnutí, můžeme
začít snít o návratu, jenž nám instance
nevrátí k přepracování, kdo tomu všemu
rozumí, napíše si bod. Ve staré budově
s novými úřady odevzdáme hlášení, v němž
popíšeme, jak se do zblbnutí obchází
náměstí a kašna chrlící mince pro štěstí,
v němž to bude samá láska a žádní milenci.
I v téhle válce budeme šťastni, maminko,
dálka nás nerozdělí na vedlejší věty, při
pohledu z Měsíce si nikdo nevšimne, co
všechno bylo opsáno ze slovníku lidových
rčení. Rozumíte tomu jako kuchař petrželi,
moc dobře tomu rozumíte a to je taky dobře.
Starostliví úředníci si už ořezali červené
tužky, asi se bude brzo něco škrtat, jiné
vysvětlení se nenabízí, mraveniště jsou
důkladně podsklepena, asi bude pršet.
I tato válka osvěží paměť národů a přezkoumá
radosti lidí, obětuje se všechno, aby obětí
bylo co nejmíň, na spáleništích bez požáru
si jako králové z pohádky osolíme krajíc.