Zase si stoupli a narovnali se, jako když přijeli dopoledne a zírali na vodu, na druhý břeh a na pár lidí, co tam procházelo, a pak se Tomáš podíval na zem a na flašku na zemi. Odšrouboval jí víčko a napil se. Položil ji zpět a ve svém předklonu si všiml páru lilií, bílých lilií.

Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“

Nejčastěji je však městem beze jména. Čili bez vlastností. Ze dvou třetin (někdo by řekl, že ze sedmi osmin) se ještě pořád skládá z nepochopitelné a omšelé zástavby Horodockého, Žovkivského a Lyčakivského předměstí. Z jakých let, časů a epoch pochází? Předválečných, či poválečných? A pokud poválečných, o kterou válku jde?