woody
Rozhovor s Robertem Wudy

Mýtus jako klíč ke všemu

Ptá se Milan Ohnisko

Má poezie reflektuje myšlenku jakési nové alchymie, průsečíku, pomyslného jádra lidského vědění v prvních desetiletích třetího milénia a zároveň chce oslavit, že nejde jen o vědu, ale ve stejné míře i o umění, které je opačnou metodou usilující o přiblížení se stejnému cíli.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 21/2018

Když jsi mi poprvé napsal, netušil jsem, kdo jsi. Kombinace jména a příjmení mi zaváněla apartním pseudonymem začínajícího poety.

Jméno Robert mi dali rodiče, příjmení Wudy mám po irském předkovi, který na přelomu 17. a 18. století dle irského národního zvyku emigroval z vlasti a zapustil kořeny na Šumavě. Irové jsou statisticky nejčastěji emigrujícím národem na světě. Můj děd byl ale napůl Němec a napůl Rus. V roce 1917 má prababička Marie Wudy pracovala jako služka ve Vídni a potkala tam mého pradědečka, jistého důstojníka ruské armády, který byl ve Vídni v divokém roce 1917 bůh ví proč, možná na útěku před výstřelem z Aurory. Každopádně jako otec se neprojevil zrovna nejlépe, neboť se k mé prababičce s mým dědečkem v břiše neměl. To se pak v rodině tutlalo, takže se toho o něm moc neví, vlastně vůbec nic. Babička se opuštěná, ze služby propuštěná a těhotná musela vrátit do Roku na Šumavě, kde pak povila mého dědečka Josefa Wudyho. Byl to prý Němec s českým cítěním, což zní zajímavě. Především to ale byl voják. V druhé světové válce zmizel v německé uniformě na východní frontě, v roce 1944, kdy mu bylo 26 let. Často jsem na něj myslel, na to, že mohl tam někde v Rusku stanout tváří v tvář svému otci jako nepříteli, aniž by o tom měl potuchy. Pro mě osobně bylo důležité, že stihl mít děti, konkrétně mého strýce Františka a především mého otce, též Josefa. Ostatně právě díky otci a jeho vášni pro genealogii je mi tato rodinná historie známa.

Vyživují kořeny tohoto stromu taky tvůj vztah k literatuře?

Německá, ruská a irská literatura je mi nejbližší, takže se dá říct, že ano. Hlásím se k tradici německé heroické přesnosti formulace, ruské prosté krásy slova a irského moudrého šibalství. Cítím inspirativní účinky třenice, kterou tyto tři vlivy dohromady vytvářejí. Pokud jde o mou rodinu a její literární sklony, měl je můj praděd z matčiny strany Karel Bohumil Hájek – první ředitel pražského městského sirotčince, muž ve své době známý, častý účastník pražského kulturního života dvacátých let 20. století, dnes již zapomenutý. Kromě pedagogických spisů psal pro sirotčinec dětské divadelní hry, v kterých hrála i moje malá babička, a vydal sbírku intimní lyriky věnovanou mé prababičce. Jmenuje se Kniha Rút a rád ji vždy znovu otvírám, společně se vzpomínkami na babiččino vyprávění o jejím autorovi, o tom, jak byl hodný, přísný a spravedlivý současně, o tom, jak se přátelil se sochařem Františkem Bílkem, do jehož nedaleké vily se v neděli chodilo na oběd, nebo o tom, jak měl spolu se spisovatelem Ignátem Herrmannem zálibu v pojídání rybích očí v aspiku.

Možná babiččino vyprávění prosáklo až do tvých „Sonetů neznámého samotáře“:

Tisíckrát a jednou za noc

vlk svou kořist krutě zkouší,
lásce chlemtá první oči
a zaklíná vše do spánku.

Moje babička Ludmila Řeháková, okouzlující žena, už deset let nezvratně „zakletá do spánku“, byla a stále je mou Múzou, takže je to klidně možné. Tyhle cesty jsou příliš kouzelné na to, aby se daly vysvětlit jednoznačně. Vyrůstal jsem s rodiči a sestrou Dianou v Praze na Ořechovce, v prvním patře rodinné vily, a babička bydlela v přízemí, nejprve s dědečkem a později, když dědeček v mých devíti letech zemřel, sama. Trávil jsem u ní spoustu času prohlížením starých fotografií, posloucháním jejího vzpomínání, ale i koukáním na televizi, kterou jsem sám nikdy neměl. Babička usínala při luštění křížovek a já jí pak sundával brýle z očí, opatrně, aby se neprobudila. Velmi jsme se milovali, takže i přesto, že už tu není, jsem stále s ní.

Před pár týdny vyšel tvůj básnický debut Nové pověsti a nakladatele už také hledá tvůj druhý rukopis Sarmotské zpěvy, psát jsi ovšem začal už dávno. Proč jdeš s kůží na trh až teď?

Neboť dřív by bylo příliš brzy. První báseň Nových pověstí, „Praha“, se vyloupla v roce 2013. Do té doby jsem měl jen spoustu představ a několik málo krátkých básní, s kterými jsem byl spokojen. Myslím, že bych je spočítal na prstech jedné ruky. Druhou báseň Nových pověstí, „Melandor a Malfiora“, jsem napsal v roce 2015 a pak v rychlém sledu zbylé tři: „Ikaros Fénix“, „Věčný prenatál“ a „Žrout mateřských znamínek“. Sarmotské zpěvy vznikly během posledních dvou let a „mytickou metodu“ dále rozvíjejí. Obsahují „Joyceův stůl“, „Benátského chodce“, „Muže z břečťanu“ a „Sonety neznámého samotáře“. Ve všech čtyřech dílech je hlavní hrdina odsunut do pozadí, stává se jakousi šedou eminencí a přítomen je spíše svým otiskem v okolním světě než přímo. Může se jednat o čtyři různé hlavní hrdiny, ale není vyloučeno, že je to jeden a ten samý. Důležitou roli mají v Sarmotských zpěvech Benátky – město „mýtus“, ale i Kolín nad Rýnem nebo některá místa spjatá s Homérovou Odysseou. Cesta k výrazu mi tak dlouho trvala kvůli letitému setrvávání v lyrické kontemplaci, tedy disciplíně, která v českých zemích kvete v každém luhu i v každém háji. Ve výsledku to bylo špatné, zcela nepůvodní. Určitě mi slouží ke cti, že jsem se to nepokoušel vydat. Zůstal jsem trpělivý, klidný. Nějak ve mně asi zrálo nové uchopení věcí skrze mýtus. Pamatuji si velmi přesně svůj první úžas nad tím, že mýty jsou doslova všude kolem, stačí jen natáhnout ruku, jeden vzít a vyprávět ho. Mýtus jako klíč ke všemu. Byl to pravděpodobně nejdůležitější moment ve vývoji mého psaní. Najednou se vše jevilo zcela jasné. Jsem rád, že jsem před Novými pověstmi nic nevydal.

Vstup do Nových pověstí jsi opatřil enigmatickým mottem: „Tato kniha byla napsána spatra podle neexistující paměti formou pěti ratolestí slavících člověka jako tvůrce boha, nikdy naopak.“ V jakém smyslu je ti mýtus „klíč ke všemu“?

Mýtus vidím rozkročen mezi dvěma světy: vezdejším a tím, který je na miliardy způsobů paralelní. Druhý jmenovaný má v sobě netušenou moc – moc kdekoli a kdykoli protnout svět první, ať už z vnitřní, nebo z vnější strany. Člověk se svým darem slova a darem abstrakce je pro účel tohoto protnutí to nejúchvatnější médium, co si lze představit. Mýtus o tom promlouvá nejpřirozenější cestou. Když například Rainer Maria Rilke hovoří o vnitřním a Albert Einstein o vnějším, oba dva mohou mít na mysli ten samý „prostor“, to druhé „něco“, které nás obklopuje z obou stran. Mohou ale samozřejmě mluvit každý o něčem jiném, čímž se dostáváme do situace, kdy máme mýtus. Každou vteřinou přibývá nespočet nových malých mýtů, ty silnější se uchytí a ty nejsilnější rozkvetou tisíci ústy. Příběhy Nových pověstí vyrůstají z jednolité mýtické krajiny obývané vybranou společností různých starých známých bohů, mnou pojmenovaných nových bohů a významných, stále živých mrtvých lidí – „živých mrtvých“, jak já říkám zkráceně – a snaží se jakousi abstraktně-symbolicko-konfrontačně-patogenně-metafyzickou formou postihnout současnost, a pokud se bavíme o „klíči ke všemu“, zároveň i „odemknout“ budoucnost.

A to motto?

Chviličku.
Načítá se.
  • Milan Ohnisko

    (1965, Brno) je básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista. Dosud vydal: Obejmi démona! (Petrov, 2001) Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003) Milancolia (Petrov, 2005) Býkárna (spoluautoři Ivan Wernisch a ...
    Profil
  • Robert Wudy

    (13. dubna 1977, Praha). Básně publikoval v Tvaru, Hostu a dalších časopisech, na podzim roku 2018 mu Nakladatelství Pavel Mervart vydalo debutovou sbírku Nové pověsti. Věnuje se též tvorbě bajek. ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Jáchymem Topolem

    Tohle taky zvládnem

    Ptají se Vojtěch Němec a Milan Ohnisko

    Samozřejmě ale doufám, že politika v mé knížce jsou jen groteskní kulisy a že jde o něco víc.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 7/2018
  • Rozhovor s Michalem Maršálekem

    Slovo za ticho!

    Ptá se Milan Ohnisko

    Ale skutečně první odrazový můstek pro mé vlastní psaní byl August Stramm a William Carlos Williams – ta jejich poezie krájená na tenké plátky a vysoušená zvláštním způsobem, takže se podobala skutečnosti asi jako křížala jablku.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 5/2018
  • Tvárnice
    Rozhovor s Olgou Stehlíkovou

    Poezii preferovat nehodlám

    Ptá se Milan Ohnisko

    Vyhlášení zmíněných cen chápu jako vyjádření podpory skomírající literární kritice a živořícím literárním kritikům.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 2/2018