Má poezie reflektuje myšlenku jakési nové alchymie, průsečíku, pomyslného jádra lidského vědění v prvních desetiletích třetího milénia a zároveň chce oslavit, že nejde jen o vědu, ale ve stejné míře i o umění, které je opačnou metodou usilující o přiblížení se stejnému cíli.

A tak jako bůh se potápějí Benátky… / Vůně prastarých omítek s vůní / před chvílí vypraných košil a blůz / – pár neviditelných vlaštovek, co dělají domov / – pronikají se v Calle Zoccolo.