Vojtěch Němec

Filmologie (úryvek z eschatologického románu Nekropotence)

Vydechl jsem naposledy mladý, jak předpověděla jezinka z egerského paříže-hiltonu-presidentu-wilsonu-grand-resortu, jenž se vlní plechem, ježí košťaty, ohrazuje rákosem před nájezdníky, jak jsme zvěděli, a proto se nedivme, že nemluvím blahosklonně empiricky, abychom uznale kývali, že todleto je ta literantůra psaná na míru, že áno, nýbrž o tom, co jsem zažil a co si mladě mrtvý myslím.

Beletrie – Próza
revue Ravt 7/2016

[trailer na film, v němž mimo jiné vystupují kopulující giganti, muži-nemluvci v černém, zlatořitníci ze země Mu a v kterém z nebes prší hvězdy bez pruhů, vybuchují konfety a tančí se do rána v decibelech zášti, leč radosti z rytmu přeskočíme, neb je příliš hloupý na to, aby se jím zabýval intergalaktický intelekt čtenářů]

(…)

[zavrhli-li jsme film mj. pojednávající o obřích genitáliích, tančících v rytmu decibelů zášti, leč radosti, nevyhneme se lehké anticipaci: do našich kin míří věčný příběh Kocoura Bombiče, hrdiny mnoha bitev a milostných avantýr, bandity, co chudým vše vezme, bohatým nic nedá ukryje lup pod kytičky, aby kazil neviditelný ohyb trhu, a tak kráčí krajem s lopatou, krumpáčem a mušketou, v holínkách nikoliv vzoru „Stalinova příjice“, protože musí chodit rovně a rázně, až se zem naditá poklady třese]

Vydechl jsem naposledy mladý, jak předpověděla jezinka z egerského paříže-hiltonu-presidentu-wilsonu-grand-resortu, jenž se vlní plechem, ježí košťaty, ohrazuje rákosem před nájezdníky, jak jsme zvěděli, a proto se nedivme, že nemluvím blahosklonně empiricky, abychom uznale kývali, že todleto je ta literantůra psaná na míru, že áno, nýbrž o tom, co jsem zažil a co si mladě mrtvý myslím.

Můj život se podobal filmu, castingu, nesnesitelné kombinaci krátkých a dlouhých záběrů, vystřiženým scénám, moři kávy a čajů, po němž jsem se plavil a jež jsem lokal s pocitem, že polykám všechnu mízu světa, a tedy budu žít nadvakrát, vyhýbavě před smrtí, jednou sám za sebe, podruhé v těch druhých jako stín stínu (přitom to byla krev, neklidem rozbouřená krev mých bližních, vlažný oceán rýmů A, B, AB, 0, žádný turek a pigi té!); byl jako nahá poušť, pohřebiště velbloudů, kam se odchází pokleknout, odfrknout a ležet; a… proč o tom setrvačně vyprávím? Zajímá to snad někoho?

„Prosím, pohádkáři, dokonči to, co jsi začal, zapomeň na kinematografické analogie vlastního bytí, vzpomeň si na Robina Holínku, štramáka, co se míhá v mezisvětí,“ hučí mi kdosi do ucha, když se zasním, a je to vlastně sen ve snu, snění do sna, sen ze snění, až jsem z toho celý zmaten, pln rozporu mezi přes-skutečnem a fiktivitou, nerozhodný, zda chci hlásat pravdu, nebo lhát do očí, až by se prášilo a z toho všeho slzelo; ale o tom záhy.

Jistě, odbyli jsme jej hranatými závorami, jen nahlédli do krajin, jimiž kráčí jezdecká holínka vzoru „kocour v botách“, docela zřetelně slyším, jak vrní, když se blíží ke kořisti, nebo leží v trávě raněn, krváceje do hlíny, aby probudila mrtvé, povolala na pomoc mátohy, obživlé, vztekle mlčící mohyly, kamenné slepence hrudních košů, spánků, stehenních kostí hala & bala pohlaví. Kocoure Bombiči, volám tě nemrtvého, šlapeš po hrdlech nežidů, až to nelidsky praská, lecjaký básník mi tě ukrad`, máš talent mizet a zase se objevovat, jsi mistr úniků & zjevů, ó, pohromo chudých duchem!, dovol, abych tě představil širokému publiku, které je tolik vnímavé a zvídavé a zvědavé, ano, a proto hned, jakmile se ztratíš z dohledu, tě bude pomlouvat.

Kocour Bombič je vymyšlená postava, přitom natolik reálná, že je nutno s ní počítat. Již to, že mám potenci si jej představovat a líčit jeho zážitky, je doklad, že sám od sebe chodí, běhá, sedá si, lehá do klubíčka. Račte zvědět: Jeho pradědem byl Kocour Mikeš, zvrácený pobuda v bekovce, co buď sešel, zpustl pitím zkyslého kobylího mléka, anebo zapadl do strouhy a zůstal ležet ve splaškách bez vůle vstát a dýchat, myši ho ohlodaly, aniž by si toho životopisci všimli. Jeho rozsáhlé, do všemožných končin rozeseté, rozutíkané příbuzenstvo smíšených ras, etnik a náboženství nestojí za zmínku, beztak to byly prašivé pijavice, co jen pro přežití vyjídaly krmelce, čistily sýpky od potkanů, stáje od nepovedených kříženečků lišek, jezevců, zajíců, honáckých psů, jelenců, lišejů silničních, sobů i losů, makrel nedochůdčat – na to zapomeňte! Důležitý je Kocourův vzhled a počínání, jemuž se budeme dále věnovat možná přespříliš nedůsledně.

Přízvisko „Bombič“ získal díky tělesným tekutinám, konkrétně slzám: ví se, že pokud kdy plakal, až by horstvo přestalo na pár chvil erodovat, ptactvo zmlklo a němě štkalo s rozevřeným zobanem s ním, jeho hrachy jak slzy by padaly a padaly a padaly a vsakovaly se v zem; a on by se vzdálil, to se ví taky, jeho oči (ostatně jedno z nich skleněné, vykradené z exponátu tygra šavlozubého, prapraprapraprapraprapra[…]strýčka Příhody Třetihorního) by schly a rudly v tom podivném smutku z kdovíčeho, a protože kocouří vousky jsou spojeny se vší materií světa, provrtávají se do molekul země, vody, ohně a větru, aby šelma kabrňák v meditaci všímavosti viděl vše a do všeho, stačí jediná myšlenka, impuls kočičího střehu a – živelný vzruch putuje z vědomí přes Jacobsonův orgán do hlíny, v níž se vpila jeho slza. A pak, jak očekáváte; VÝBUCH! Detonace plaší ptactvo, vrací horám smrtelnost, Bombič se obrací k troskám a dýmu a mrtvolkám a ještě nepoznává, jak se mu bude říkat; a ono se to ví, protože hory mají uši a ptáci oči, jenomže: kocouři nepláčou, tudíž náš výklad o trhavých slzách je toliko mýtem.

Co však mýtem není, a je naopak zapsáno v análech Postmortalie, je fakt, že Kocour Bombič trpí chronickou rýmou, a protože něco pravdy na tom šprochu o eruptivních tekutinách bude a je, svůj hlen z čumáku (mnohdy vazkou, pijavičnou plastelínu), je-li rozezlen či z čiré kratochvíle, otírá tu o skalnatý převis, tu o stáj s kříženečky, tu o zdivo galerie pokleslých kumštů, a z bezpečné vzdálenosti vysloví zaklínadlo sekaje latinu černého umění: „Šmankote, Bombiči, čaruj!“ a už hromburácí, sud kulatý a ten to píše a rys tu pije aneb vzlétnou skály do éteru, až eroze opět ustrne a v horách to zašumí šílenstvím; stáje bez augiášů, zato s Rudolfem Rudonosem, Lišajem Silničářem, Jelencem Lokajem, Kaprem Samcem, jak zní přezdívky hybridních houmlesáků, tryskem do stratosféry!; výstavní prostory figurální transfigurace jsou raketovým vzestupem přemístěny do atraktivní lokality oběžné dráhy, jejíž rmutní, k hermetickému usebrání odsouzení obyvatelé – astronauti v omšelých skafandrech, kteří mlčky, jakoby v nadpozemském transu pojídají hvězdný prach bohatý na draslík, hořčík, dusík, vápník, křemík a medvíďátka obecná, aby přežili lunární rok, dokud nepřiletí raketoplány – milují umění, a tak ze skafandrů smetou zbytky po supernovách, obléknou se v tvídová saka či fraky, upraví si vázanky s motýlky, nasoukají se do oprášených kosmobleků, otevřou dvířka do prostoru a už: galerijní dostaveníčko nad Gaiou, beztížné rozlévání vína, vysílačkové hovory o komposici a symbolice barev; zatímco se vesmírná stanice otáčejíc topí v tichu, eremité na zlomek světelného roku opouštějí své ulity, rozpomínají se na jazyk posledních lidí, a kultivovaně hovoří o filosofii tvaru, nadsvětelné rychlosti kresby, astrotrigonometrii letu raketoplánu.

Plastická trhavina z nozder Kocoura Bombiče je tedy krajně skutečná: bojme se, zaslechneme-li z dálky chorobné posmrkávání a dupot holínek vzoru „sherwoodský krůček“; utíkejme, co nám čtenářské síly stačí, spatříme-li hnědavě zelenkavou šmouhu na zárubních, dlaždicích, na štukách. Čapku, jak ji nosil jeho děd, prašivý, ve strouze a knajpách zapomenutý Mikeš, si neoblíbil, nesnesl cokoliv na hlavě, patrně trauma z mládí, odmítnutí matkou po vrhu, a tak nesnášel dotyky vůbec – na studeném čumáku, na ušiskách, na tlapkách (krom zadních, obutých do vojenských s ostruhami; to byla jiná: chůzí po skalisté Postmortalii polštářky znecitlivěly, že už mu ani nepřišlo, že by se dotýkaly podrážek, dokonce i drápky už nedovedl vytáhnout), a už vůbec ne pohmaty na břichu, v němž se rekreují životně důležití pankreasové, stomachové a pneumotoraxové, jak se píše v knize živých jmen. O životních osudech, tedy jak byl traumatizován, jak povstal, aby bral duševně chudým i to málo, co jim na duchu zbylo, a dával nenasytným, mocným baelzebubákům, ašmotajům, pažužlům, ažáželům, behemontům, levitanatům aj., jejichž jména není radno vyslovovat nahlas, jinak se proměníme v solné sloupy – to vše je vyprávěno trhákem, na nějž jsme načrtli trailer, uvedli jsme jej jako mátožné saskie burešové: něžně a s úsměvy těch, co hlásají lež v pravdě, vám do očí, neboli: je v tom jistá čertovská nevinnost, že si dovolíme pravdivě lhát, ožijeme v té smělosti coby kráčící mohyly, a tak se mýtus v metadata promění. Zajímá nás ten film vůbec? Obsadí nás do rolí, nebo jsme – coby omyly produkce – navždy pohřbeni v rekvisitárně?

Chviličku.
Načítá se.
  • Vojtěch Němec

    (1983, Cheb), literární hobbista, smutný humorista. Autor sbírky povídek Mozkobouře (Pro Libris 2005), novely Uroboros (vl. nákl. 2008), románu Opus pictum (dybbuk 2016) a kybernetického romanetta Neocortext (dybbuk 2018). Publikoval ...
    Profil

Souvisí