Poslední svědci
Světlana Alexijevičová

Poslední svědci

Bál se ohlédnout…

Beletrie – Próza
Z čísla 12/2016

Žeňa Bělkevičová, 6 let.

Nyní dělnice.

Červen roku čtyřicet jedna…

Pamatuju si to. Byla jsem tehdy úplně malá, ale všechno si to pamatuju…

Poslední, co si vybavuju ze života před válkou, je pohádka, kterou nám maminka četla před spaním. Mou oblíbenou O zlaté rybce. Taky jsem si od zlaté rybky vždycky něco přála: „Zlatá rybko… milá zlatá rybko…“ I sestřička si něco přála, ale jinak: „Ať mě rybka chrání a splní mi přání…“ Přály jsme si jet na prázdniny k babičce a taky, aby s námi jel táta. Byla s ním taková legrace.

Ráno jsem se vzbudila strachy. Kvůli nějakým neznámým zvukům…

Máma s tátou si mysleli, že spíme, ale já jsem jen tak ležela vedle sestřičky a předstírala, že spím. Viděla jsem, jak táta dlouze líbal mámu, líbal jí tvář, ruce, a já se divila, protože ji nikdy dřív takhle nelíbal. Vyšli společně ven, drželi se za ruce; přiskočila jsem k oknu a uviděla, jak máma objala tátu kolem krku a nepouštěla ho. Odtrhnul ji a dal se do běhu, dohnala ho, znovu se ho chytla, nepouští ho, něco křičí. Vtom i já vykřikla: „Tati!“

Sestřička i bráška Vasja se probudili, sestřička vidí, že pláču, a také vykřikla: „Tati!“ Všichni běžíme na zápraží: „Tati!!“ Jako by to bylo včera – otec nás uviděl, rukama si zakryl obličej a šel, spíš běžel. Bál se ohlédnout.

Slunce mi svítilo do tváře. Bylo takové teplo… Ani teď nemůžu uvěřit, že můj otec toho rána odešel do války. Byla jsem úplně malá, ale myslím, že už tenkrát jsem si uvědomovala, že ho vidím naposledy. Už ho nikdy neuvidím. Byla jsem tak malá… ještě dítě.

Tak nějak se mi to spojilo, že válka znamená nemít tátu.

Pak si vzpomínám na černé nebe a černé letadlo. U cesty leží naše máma s rozhozenýma rukama. Prosíme ji, aby vstala, ale ona nevstává. Nezvedá se. Vojáci maminku zabalili do celty a přímo na tom místě ji pochovali do písku. Křičeli jsme a prosili: „Nedávejte naši mámu do té jámy. Probudí se a půjdeme dál.“ Po písku lezli nějací velcí brouci… nedokázala jsem si představit, jak s nimi bude máma pod tou zemí žít. Jak ji pak najdeme, jak se s ní setkáme? Kdo napíše našemu tátovi?

Jeden z vojáků se mě ptal: „Jak ti říkají, holčičko?“ Nevěděla jsem. „Znáš svoje příjmení, holčičko? Jak se jmenuje tvoje máma?“ A já si to nepamatovala… Seděli jsme do noci vedle mámina hrobečku, dokud nás nevzali a neposadili na povoz. Byl plný dětí. Vezl nás nějaký stařík, bral cestou všechny děti. Dojeli jsme do nějaké vesnice, a tam se nás ujali neznámí lidé.

Dlouho jsem nemluvila. Jen se dívala.

Potom si vzpomínám na léto. Horké léto. Nějaká cizí žena mě hladí po vlasech. Dávám se do pláče. A začínám mluvit… vyprávět o mámě a tátovi. Jak od nás táta utíkal a ani se neohlédl… jak máma ležela… jak po písku lezli brouci…

Žena mě hladí po vlasech. V tu chvíli jsem pochopila… podobá se mé mámě.

„Babička se modlila… Prosila, aby se má duše vrátila…“

Nataša Goliková, 5 let.

Nyní korektorka.

Naučila jsem se modlit. Často vzpomínám, jak jsem se za války naučila modlit…

Řekli: válka, a já, jako pětiletá, jsem si pod tím nedokázala nic představit. Vůbec jsem se nebála. Přesto jsem z té hrůzy strachy usnula. Spala jsem dva dny. Dva dny jsem bezvládně ležela. Všichni si mysleli, že jsem umřela. Máma plakala a babička se modlila. Modlila se dva dny a dvě noci.

Otevřela jsem oči a první, co si pamatuju, bylo světlo. Oslnivé světlo, neobyčejně ostré. Až to bolelo. Slyším něčí hlas, poznávám ho, je babiččin. Babička stojí před ikonou a modlí se. „Babičko… Babičko…,“ volám na ni. Neotočila se. Nevěřila, že to na ni volám já… a já jsem přitom byla vzhůru… otevřela jsem oči…

„Babičko, jak ses modlila, když jsem umírala?“ ptávala jsem se jí potom.

„Prosila jsem, aby se tvá duše vrátila.“

Za rok babička zemřela. To už jsem se uměla modlit. Modlila jsem se a prosila, aby se její duše vrátila.

Ale nevrátila se.

„Ležely na spáleništi celé růžové“

Káťa Korotajevová, 13 let.

Nyní inženýrka, vodohospodářka.

Povím vám o vůni… Jak voní válka…

Před válkou jsem dokončila šest tříd. Tenkrát byl ve škole takový systém, že počínaje čtvrtou třídou museli všichni dělat zkoušky. A tak jsme i my udělali poslední zkoušku. Byl červen a zrovna v jednačtyřicátém byl květen i červen chladný. U nás obvykle kvete šeřík někdy v květnu, ale v tom roce kvetl až v půli června. A tak mám začátek války spojený s vůní šeříku. S vůní střemchy. Tyhle stromy mi už navždy budou vonět válkou…

Žili jsme v Minsku, tam jsem se i narodila. Otec byl vojenský kapelník. Chodila jsem s ním na přehlídky. Měla jsem ještě dva starší bratry. Všichni mě samozřejmě zbožňovali a rozmazlovali jako tu nejmladší a ještě ke všemu jako sestřičku.

Před námi bylo léto, prázdniny. Radostné očekávání. Sportovala jsem, chodila jsem plavat do bazénu v Domě Rudé armády. Všichni mi záviděli, dokonce i kluci ze třídy. A já jsem byla pyšná na to, jak dobře umím plavat. Dvaadvacátého června, v neděli, se mělo slavit otevření Komsomolského jezera. Dlouho ho budovali, dokonce i naše škola chodila o sobotách na brigády. Chystala jsem se jít koupat jako jedna z prvních. Aby ne!

Ráno jsme byli zvyklí chodit pro čerstvé housky. To byla moje povinnost. Cestou jsem potkala kamarádku, řekla mi, že začala válka. V naší ulici bylo hodně stromů, domky se topily v květech. Pomyslela jsem si: „Jaká válka? Co si to vymýšlí?“

Doma otec rozehříval samovar… Ani jsem nestihla nic říct a už k nám začali přibíhat sousedé a všichni opakovali jediné slovo: „Válka! Válka!“ A nazítří v sedm hodin ráno přinesli nejstaršímu bratrovi povolávací rozkaz na vojenskou správu. Odpoledne zaběhl do práce, dali mu výplatu a uvolnili ho. Přinesl peníze domů a řekl mámě: „Jdu na frontu. Nic nepotřebuju. Vezmi si je. Kupte Kátě nový kabát.“ Když jsem postoupila do sedmé třídy na vyšší stupeň, snila jsem o tom, že mi dají ušít modrý kabát z bostonového sukna s šedým karakulovým límcem. A on o tom věděl.

Doteď si pamatuju, že mi bratr při odchodu na frontu dal peníze na kabát. Žili jsme skromně, peníze nám často chyběly. Ale máma by mi ten kabát stejně koupila, když ji o to bratr prosil. Ale už to nestihla.

Začali bombardovat Minsk. Přestěhovaly jsme se s mámou do sklepa k sousedům. Měla jsem oblíbenou kočku, hodně divokou, nechodila sice dál než na dvůr, ale když začaly nálety a já utekla k sousedům, běžela za mnou. „Jdi domů!“ odháním ji, ale ona nechce. Taky se bála být sama. Německé bomby padaly s děsivým pištěním. Byla jsem hudebně založená, strašně to na mě působilo. Ty zvuky… Bylo to tak hrozné, až jsem měla zpocené dlaně. Ve sklepě s námi seděl čtyřletý chlapec od sousedů, neplakal. Jen oči měl hrůzou vytřeštěné.

Nejdřív hořely jednotlivé domy, pak vzplanulo celé město. Rádi se díváme do ohně na hořící táborák, ale je hrůza, když hoří dům. A tady šel oheň ze všech stran, nebe i ulice zahalil dým. Jen místy silná záře… od ohně… Pamatuju si tři otevřená okna v nějakém dřevěném domě, na parapetu stojí roztomilé kaktusy. Lidé v tom domě už nejsou, ale kaktusy stále kvetou… Měla jsem takový pocit, jako by to ani nebyly rudé květy, ale plameny. Květy hoří.

Utíkaly jsme…

Cestou nám ve vesnicích dávali chleba a mléko, nic jiného lidé neměli – a my neměly peníze. Z domu jsme utekly v šátku, máma, nevím proč, v zimním kabátě a střevících na podpatcích. Dávali nám najíst jen tak, zadarmo, nikdo si neřekl o peníze. Davy lidí prchaly.

Potom někdo řekl, že cestu vpředu odřízli Němci na motocyklech. Zase jsme utíkaly zpět, kolem stejných vesnic, kolem týchž chalup, ve kterých nám dávali mléko. Přiběhly jsme do naší ulice… Ještě před pár dny tu byly stromy, kytky, a teď je všechno spálené. Ani ze stoletých lip nic nezbylo. Všechno shořelo na popel. Úrodná černozem, na které všechno rostlo, někam zmizela, zůstal jen žlutý písek. Jenom písek. Jako když stojíš u čerstvě vykopaného hrobu…

Zůstaly továrenské pece, byly bílé, silný plamen je zakalil. Jinak nic z toho, co jsme znávaly… Shořela celá ulice. Shořeli babičky, dědečci, hodně malých dětí, protože neutekli spolu s ostatními, mysleli si, že se jim nic nestane. Ale oheň nikoho neušetřil… Jdeš − černé tělo, to znamená, že uhořel starý člověk. A v dálce uvidíš něco malého, růžového, to bylo dítě. Ležely na spáleništi, růžové…

Máma si sundala šátek a zavázala mi oči. Tak jsme přišly k našemu domu, tedy spíš na to místo, kde před několika dny stál. Dům tam nebyl. Přivítala nás jen naše kočka, která se nějakým zázrakem zachránila. Jen se ke mně lísala. Nikdo nemohl mluvit… Ani kočka nemňoukala… Několik dní nevydala ani hlásku. Všichni oněměli. Uviděla jsem první fašisty, tedy ne uviděla, ale uslyšela − všichni měli okované boty, kroky se hlasitě rozléhaly. Duněly naší ulicí. Zdálo se mi, že i zem bolí, když jdou.

„A pořád chci mámu…“

Zina Kosjaková, 8 let.

Nyní kadeřnice.

První třída…

První třídu jsem vychodila v jedenačtyřicátém a rodiče mě na léto odvezli na pio-nýrský tábor u Minsku. Přijela jsem, jednou se vykoupala, a za dva dny začala válka. Posadili nás do vlaku a odvezli. Nad námi létala německá letadla a my křičeli: „Hurá!“ Že to mohou být cizí letadla, jsme nechápali. Dokud nás nezačala bombardovat… V tom okamžiku zmizely všechny barvy. Všechny tvary. Poprvé se objevila smrt a všichni to nepochopitelné slovo opakovali. A máma s tátou nikde.

Když se odjíždělo z tábora, dostal každý něco na cestu, někdo kroupy, jiný cukr. Dokonce i těm nejmenším dali něco s sebou. Chtěli, abychom na cestu vzali co nejvíc zásob a dávali na ně pozor. Ve vlaku jsme ale uviděli raněné vojáky. Sténali, naříkali bolestí tak, že jim člověk chtěl dát úplně všechno. Říkali jsme tomu nakrmit táty. Všichni vojáci pro nás byli tátové.

Řekli nám, že Minsk shořel, celý, a my jedeme do týlu. Jedeme tam, kde není válka.

Vezli nás déle než měsíc. Vždycky jsme přijeli do města, ale nemohli tam zůstat, protože Němci už byli blízko. A takhle jsme dojeli až do Mordvinska.

Hezké místo, všude samé kostely. Domy jsou nízké, kostely vysoké. Neměli jsme na čem spát, spali jsme na slámě. Pak přišla zima a my byli čtyři na jedny boty. Pak přišel hlad. Hladověly jsme nejen my, děti, ale i lidé kolem nás, protože se všechno posílalo na frontu. V našem dětském domově žilo dvě stě padesát dětí, a když nás jednou zavolali na oběd, tak už nebylo co jíst. V jídelně sedí vychovatelky a ředitel, dívají se na nás, oči plné slz. Měli jsme kobylu Májku… Byla stará a moc hodná, vozili jsme na ní vodu. Další den ji zabili. Dávali nám vodu a malý kousíček Májky… Ale dlouho to před námi tajili. Jinak bychom to nejedli… Ani za nic! Byl to jediný kůň v našem dětském domově. Měli jsme ještě dva hladové kocoury. Vyzáblé na kost! To je dobře, pomysleli jsme si pak, ještě že jsou tak hubení, aspoň je nebudeme muset jíst. Protože na nich nebylo co jíst.

Chodili jsme s nafouklými břichy, já jsem například mohla sníst kýbl polévky, protože v ní nebylo zhola nic. Kolik mně nalejí, tolik sním. Zachránila nás příroda, byli jsme jako ti přežvýkavci. Na jaře, v okruhu několika kilometrů kolem dětského domova, se nezazelenal jediný strom… Snědli jsme všechny pupeny, dokonce i mladou kůru. Jedli jsme trávu, zkrátka všechno. Vyfasovali jsme vaťáky, ve kterých jsme si udělali kapsy, plnili je travou a tu pak žvýkali. Léto nás zachránilo, ale v zimě to bylo horší. Nás nejmenších bylo čtyřicet, ubytovali nás zvlášť. V noci se ozýval pláč. Volali jsme mámu a tátu. Slovo „máma“ se před námi vychovatelky i učitelé snažili vůbec nevyslovovat. Pohádky vyprávěli a knížky vybírali tak, aby tam tohle slovo nebylo. Když někdo řekl „máma“, spustil se pláč. Neutišitelný pláč.

Zase jsem šla do první třídy. To bylo tak: první třídu jsem dokončila s vyznamenáním, když jsme ale přijeli do dětského domova, zeptali se, kdo má udělat reparát, a já si myslela, že reparát je to vyznamenání, a tak jsem řekla, že já. Ve třetí třídě jsem z dětského domova utekla. Šla jsem hledat mámu. Hladovou a zesláblou mě našel v lese dědeček Bolšakov. Zjistil, že jsem z dětského domova, a vzal mě k sobě. Žili ve dvou s babičkou. Zesílila jsem a začala pomáhat s hospodářstvím: hrabala jsem trávu, okopávala brambory, dělala jsem všechno. Jedli jsme chleba, ale byl to takový chléb, že to vlastně ani chléb nebyl. Jak ten byl hořký! Do mouky přidávali všechno, co se dalo mlít: lebedu, květy ořechů, brambory. Doteď se nemohu podívat na šťavnatou trávu, a jím hodně chleba. Nikdy se ho nepřejím… Ani po těch letech…

Tolik si toho pamatuju. Pamatuju si toho ještě hodně …

Pamatuju si na jednu malou bláznivou holčičku, vkradla se vždycky k někomu na zahradu, tam našla myší díru, sedla si k ní a číhala. Měla hlad. Pamatuju si její tvář, dokonce i její šatičky, které nosila. Jednou jsem k ní přišla, a ona mi vyprávěla… O myšce… Tak jsme seděly a číhaly na tu myšku spolu…

Celou válku jsem čekala, že až skončí, tak s dědečkem zapřáhneme koně a pojedeme hledat mámu. Přicházeli k nám evakuovaní, a já se všech ptala, jestli neviděli mojí mámu. Bylo jich tolik, že v každém domě stál litinový hrnec s polévkou z kopřiv, aby měli něco teplého k snědku. Nic jiného jsme nabídnout nemohli. Ale ten hrnec s „kopřivou“, ten byl v každém domě… To si moc dobře pamatuju. Sama jsem ty kopřivy sbírala.

Válka skončila… Čekám den, dva, nikdo pro mě nepřijel. Máma si pro mě nejede, a táta − ten je v armádě. Takhle jsem čekala dva týdny, neměla jsem sílu čekat déle. Schovala jsem se do nějakého vlaku pod lavicí a jela… Kam? To jsem nevěděla. Myslela jsem si (taková dětská představa), že všechny vlaky jedou do Minsku. A tam na mě čeká máma! Potom přijede náš táta… Hrdina! Na prsou samá vyznamenání.

Ztratili se během bombardování. Sousedé potom vyprávěli, že mě jeli společně hledat. Běželi na nádraží.

Je mi 51, mám vlastní děti. A pořád chci mámu.

„Chci žít. Já chci žít!…“

Vasja Charevskij, 4 roky.

Nyní architekt.

Ty obrazy, válečné výjevy. Je neskutečné, co jsem prožil, je to mé bohatství…

Nikdo mi nevěří, ani máma mi nevěřila. Když se o tom po válce začalo mluvit, divila se: „To si sám nemůžeš pamatovat, byl jsi malý. Někdo ti o tom vyprávěl…“

Ne, sám si to pamatuju…

Bomby vybuchují a já se chytám staršího bratra: „Chci žít. Já chci žít!“ Bál jsem se umřít, i když, co jsem tehdy mohl vědět o smrti? No co?

Pamatuju si to…

Máma dala mně a bratrovi dvě brambory a sama se na nás jen dívala. Věděli jsme, že jsou poslední. Chtěl jsem jí nechat… aspoň malý kousek… Ale nedokázal jsem to. Bratr také ne… Styděli jsme se. Hrozně.

Ne, já sám…

Uviděl jsem prvního našeho vojáka… myslím, že to byl tankista, ale přesně už nevím. Běžel jsem k němu: „Tati!!“ „Synku!“ řekl a vzal mě do náruče.

Všechno si pamatuju…

Vzpomínám si, jak dospělí říkali: „Je malý, nechápe to.“ „Ti dospělí jsou zvláštní, jak přišli na to, že ničemu nerozumím?“ – divil jsem se. „Já všemu rozumím.“ Dokonce se mi zdálo, že to chápu lépe než dospělí, protože oni plakali, a já ne.

Válka je mou učebnicí historie. Samota… Přišel jsem o dětství, někam zmizelo. Jsem člověkem bez dětství, nahradila ho válka.

Tak mnou v životě otřásla už jen láska. Když jsem se zamiloval… Když jsem poznal lásku…

Texty byly přeloženy v rámci překladatelského semináře na Ústavu východoevropských studií FF UK v Praze. Překladatelský kolektiv: T. Beránková (*1993), K. Butakovová (*1988), J. Kitzlerová (*1978), M. Ohandžanjanová (*1995), T. Prior (*1988), R. (*1993), M. Vyhnálková (*1993).


Dosud nepřeložené texty loňské nobelistky Světlany Alexijevičové (1948) sdružené v knize s názvem Poslednije svidětěli (Poslední svědci) zapadají žánrově i tematicky do polyfonní literatury, kterou autorka proslula a za níž byla i nobelovským výborem v minulém roce oceněna. V českém překladu dosud vyšly čtyři knihy této autorky: Válka nemá ženskou tvář (1986, př. Vladimír Michna, rus. U vojny ně ženskoje lico, 1985), Modlitba za Černobyl: kronika budoucnosti (2002, př. Milan Jungmann, rus. Černobyl’skaja molitva, 1997), Doba z druhé ruky: konec rudého člověka (2015, př. Pavla Bošková, rus. Vremja sekond chend, 2013), Zinkoví chlapci (2016, př. Pavla Bošková, rus. Cinkovyje mal’čiki, 2012).

Světlana Alexijevičová je rusky píšící autorka s bělorusko-ukrajinskými kořeny, aktivní novinářka, scenáristka a beletristka. Právě tento rozsáhlý literární záběr se ukazuje i ve zpracování jejích prozaických děl, která se nacházejí někde na pomezí krásné literatury a dokumentu. Tomu odpovídá i jejich forma, pro niž se vžil název polyfonní literatura. Na tento aspekt její tvorby, jenž je všem jejím textům společný, bylo ostatně explicitně upozorněno i při udělování Nobelovy ceny za literaturu. Kromě mnohohlasí je jejímu dílu společné ještě jedno: zájem o úděl běžného člověka zasaženého a zmítaného děním, nikoliv, jak by se chtělo říci, osudem, protože (povětšinou) válečné hrůzy osudem nazvat nelze. Sama Alexijevičová svůj literární záměr glosovala následujícími, opakovaně citovanými slovy:

„Historii zajímají jenom fakta a city tu nemají co dělat. Nejsou přijímány jako součást historie. Já se však na svět dívám očima normální lidské bytosti, nikoli historika. A nad člověkem žasnu…“

Autorka zaznamenává a ve svých dílech shromažďuje výpovědi lidí přeživších některou z otřesných událostí 20. století, a na stránkách svých knih tak dopřává prostoru těm, jimž by se ho běžně nedostalo, těm, kteří obvykle stojí na okraji zájmu historiků i historie, ač jsou její nedílnou součástí. Ke čtenáři promlouvají například přímé účastnice bojů druhé světové války (v díle Válka nemá ženskou tvář), oběti černobylské havárie nebo, jako v posledním textu přeloženém do češtiny, pamětníci krvavého konfliktu v Afghánistánu (Zinkoví chlapci).

Přeložené ukázky z knihy Poslední svědci jsou svědectvím tehdejších dětských obětí druhé světové války. Slovo oběť je zde užito záměrně, neboť i když jsou dnes tyto děti dospělé a ochotné podat o svém zážitku svědectví, jedno každé z nich muselo něco obětovat, každé něco ztratilo. Líčení je předáváno pohledem dítěte a z odstupu mnoha let, které od války uplynuly (texty byly v originále publikovány v roce 1985), o to mučivěji však vyznívá. Vždyť nejmladšímu pamětníkovi, jemuž se prožité události nesmazatelně vryly do paměti, byly v době, kdy probíhaly, čtyři roky. Na rozdíl od jiných autorčiných děl v Posledních svědcích schází jeden z obvyklých hlasů její polyfonie, totiž hlas vypravěče, který sehrává roli nejen jednotícího, pojícího prvku, ale především dává jednotlivým hlasům příslušný kontext, usouvztažňuje je, komentuje a snad i vysvětluje. Jako by zde chybělo slovo samotné Alexijevičové, nicméně texty ani bez autorského uvození neztratily na působivosti.

Kromě důrazu na polyfonii zaznělo při předávání Nobelovy ceny za literaturu Světlaně Alexijevičové ještě (a především) jedno zdůvodnění ocenění její literatury, která … připomíná utrpení i odvahu v naší době“. Možná právě odvaha i zaznamenané utrpení jsou tím, co Alexijevičové pomohlo obstát v silné konkurenci (spekulovalo se o nominaci takových autorů jako Thomas Pynchon či Philip Roth) a získat toto ocenění, které jí bylo, podobně jako loňskému laureátovi Patricku Modianovi, uděleno vlastně za „válečnou“ literaturu. Jsme tedy skutečně (alespoň podle Nobelova výboru) ve válce? A má být literatura Alexijevičové považována za společensko-politické kopí, nemilosrdně bodající pod žebra tyranům včerejšího, dnešního i zítřejšího dne? Ať jsou odpovědi na tyto otázky jakékoliv, je dobře, že jsou ústy pamětníků opakovaně připomínány události, k nimž nikdy nemělo dojít – a když už se staly, nesmějí být zapomenuty.

Jana Kitzlerová

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Právě vychází
    Haruki Murakami

    Hon na ovci

    Ukázka z nové knihy Haruki Murakamiho.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 4/2016
  • Právě vychází
    Bianca Bellová

    Jezero

    Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 7/2016
  • Rozpukov — místopis čínského zázraku

    Přinášíme ukázku z nové knihy Rozpukov (čínsky 2013), která právě vyšla v nakladatelství Verzone. Román pojednává o pohádkovém rozvoji malé vísky na Oradelské vrchovině uprostřed Číny. Ta se ukázala jako podivuhodné místo, kde se odehrávají ty nejneuvěřitelnější příběhy, tak jako už dříve v autorově tvorbě.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 16/2016