K monumentálnímu souboru textů Stanislava Dvorského budeme těžko hledat analogie – vskutku jediným souměřitelným počinem z posledních dekád je ještě obsáhlejší svazek Vlastizrady (2014) jeho básnického kolegy a přítele Petra Krále, kvantitou i intenzitou tvorby jistojistě navazuje na svoje (pra)vzory Karla Teigeho a Vratislava Effenbergera – dnešní ctitelé se budou muset nemálo snažit, aby dosáhli jejich parametrů; Dvorského prezentované dílo však vznikalo během více než půlstoletí. Svazek Mezi spodními proudy. Eseje, přednášky, studie a jiné texty z let 1964–2019 uspořádal, k vydání připravil, ediční komentář a doslov napsal a jmenný rejstřík sestavil Jakub Řehák. Autorem předmluvy je Jan Gabriel, medailon Stanislava Dvorského napsala Veronika Košnarová.
Stanislav Dvorský se zařadil k autorům náležícím do okruhu českých surrealistů, kteří si v šedesátých letech hledali místo v tehdejším literárním provozu, stáli v opozici k době i soudobému umění, navazovali na svoje surrealistické předchůdce, ale pozvolna se začali vymezovat i vůči nim. Sektářství komunity ortodoxního surrealismu mohlo zprvu imponovat svou pevnou a nevývratnou pozicí, tu však pro hledající a nezávislý subjekt nebylo možné dlouhodobě bez odmluv sdílet. Proto se skutečné osobnosti, k nimž Dvorský bezesporu patřil, začínají primárním východiskům radikálně elitářského a ezoterického hnutí stále více vzdalovat.
Přitom bylo ovšem nezbytné „začínat jakoby od násobilky a od prvních stránek slabikáře“ (s. 294), tj. každý sám za sebe si musel projít, ozřejmit a projasnit dějiny a vývojové souvislosti surrealismu „cizího“ i domácího. Surrealismus se zde ukazuje na pozadí permanentní krize jako hnutí tvrdošíjně emancipační, rozrušující dobová estetická a ideologická omezení (vytvářející nicméně obdobná), směřující k osvobození řeči a obraznosti, z jehož očividného poklesu se rodily stále relevantnější otázky pro zainteresované stoupence. Už Věra Linhartová v šedesátých letech konstatuje, že surrealismus sice byl nejvýznamnějším hnutím svojí doby, bylo by však absurdní ho nyní oživovat a uměle prodlužovat.
Taková slova se stala pro lokálního surrealistického papeže Vratislava Effenbergera surovou svatokrádeží (i proto jejich autorku zcela ignoroval). Životnost českého surrealismu paradoxně prodloužil komunistický režim, který ho jednak zahnal do katakomb a zákazy z něj vytvořil nepřitažlivější ovoce, jednak mu přitakal svou spektakulární obludností, stvrzující surrealistické premisy.
O deziluzích, depresivitě a obludnostech skutečnosti se mluvit prostě nemělo a nesmělo.
s. 638
I pro Dvorského se stalo nezbytností revidovat vývoj a dosažené hodnoty směru, k němuž se přimkl – mnohé jeho objevy mají kromě hodnoty ideové také značnou hodnotu literárněhistorickou a faktografickou.
Přijmout sladké jho surrealismu znamenalo akceptovat autoritu otců zakladatelů. Moderní umění bylo v poúnorovém Československu odsouzeno jako „entartete Kunst“, cizí dělnické třídě a socialistickému člověku, a jeho stoupenci mohli být perzekvováni už jen za kladný vztah k takové dekadenci. To víru v surrealismus posilovalo, navíc jeho nadmíru pilní a vytrvalí protagonisté projevili v těžkých časech mimořádnou houževnatost.
Situace se měnila jen pozvolna – až v šedesátých letech mohli surrealisté opustit podzemní krypty, ale stále podléhali dohledu a omezením. Teoretici nechtěli být bezbranní a vedle tvůrčí autentičnosti a spontánnosti hodlali vyniknout ve vnikání do podstaty reality v jejím rozměru společenském i estetickém. Effenberger si na ideologa spíše jen hrál (i když velmi úporně a věrohodně) a bylo zřejmé, že přicházející generace už nic na kluzkém svahu ideologických konstrukcí neudrží. Zůstávala ale potřeba obstát v dialektice racionality a iracionality, svobody a zákonitosti, podstaty procesů a vztahů.
Surrealisté se s velkou naléhavostí snaží popsat vše vědeckým jazykem, postupovat exaktně za pomoci logiky a kauzality, vybudovat systém, nauku o životě a poezii. Dvorskému je vlastní úsilí o analytickou přesnost, práce se skalpelem intelektu, jenž odmítá vše neurčité, mlhavé, dojmologické a exaltované; tak jako ostatní surrealisté se zásadně vyhýbá nezávaznému, rozvolněnému esejistickému stylu. Zároveň se u něj projevují
vážné výhrady k surrealistické noetice
s. 608.
Roste u něj despekt k tzv. automatickému psaní, jehož techniky dekonstruuje se stále větší skepsí.
Jestliže pro Teigeho a Effenbergera je vztah k marxismu zcela klíčový a dominantní, u Dvorského tomu bude naprosto jinak. Ve jmenném rejstříku se Lenin nevyskytuje vůbec, Marx asi desetkrát, ale prakticky nikde se na něj autor neodvolává (daleko více než odbytý marxismus ho zajímá existencialistická „metafyzika marnosti“).
Odvrat od původního ideového plánu uskupení je neodvratný, rozhodný a zjevně i osvobozující. Nůžky mezi utopickou představou o světě a realitou se rozevřely natolik, že nebylo cesty zpět. Čistota praxe se dávno stala komickým požadavkem, a ačkoli o ní někteří sektáři usilovali ještě po roce 1989, už nikdo ji nebral vážně. Ve světě se stal surrealismus spíše manýrou a kulisou, z jeho východisek čerpala komerce a průmyslová klišé.
To neznamená, že by čeští surrealisté čelili jednoduché situaci. Vstupovali koncem padesátých let do vyprahlé pouští krajiny, jež zhruba v letech 1963–1969 začala nabývat humánnějších rysů, nikdy se jim však plně neotevřela. Následující dvě dekády přinášejí bezútěšný, deprimující zmar. Hledání a prosazování hodnot vyžadovalo intenzivní a soustředěný zápas nucený ignorovat vnější podmínky. Surrealisté vnímali a prožívali rozředění „kulturní moci básně“, ale věřili, že pro Československo to zase tolik neplatí. (Generační posuny a vazby sleduje ve svém rozsáhlém a důsažném doslovu Jakub Řehák, osvětlující též řadu aspektů Dvorského díla.)
Dvorský se dlouhodobě zaměřuje na postihování vztahů mezi estetikou, sémantikou, gnoseologií a psychologií vnímání. Prochází psychoanalytickou zkušeností a freudismus zůstává jednou z hlavních metod jeho přístupu k tvorbě, i když jako ostatní překvapivě zjišťuje, že třeba k otázce inspirace nemá freudiánská teorie co říci. Fascinuje ho ale kategorie „nevědomí“, protože přijetím premisy o subjektu, jenž není pánem ve svém domě, lze osvětlit mnohé.
Z hypotézy se stává univerzální nástroj průzkumu lidské mysli a její tvůrčí dynamiky. Pátrá po hlubinném významu obraznosti, jež se nedá odvodit pouhým nazřením a jeho interpretací, nýbrž subtilním rozkrýváním zdrojů inspirace, kořenů tvůrčího vztahu ke skutečnosti, vyladěním na umělcovu metodu. Musí „sledovat myšlenku v jejím co nejspontánnějším rozvoji, v jejím skutečném samopohybu“ (s. 328). (Nesmí tu ale absentovat jistá shoda mezi autorem a interpretem ve fundamentech pojetí tvorby; je až pozoruhodné, jak malým okruhem básníků se Dvorský zabývá, jde vlastně pouze o několik pro něj ikonických jmen.) Zjišťuje, že
sama skutečnost není jednoznačnou, uzavřenou, hotovou a všeobecně srozumitelnou věcí
s. 196.
Pátrá po tom, jak básnická řeč ožívá smyslem. Přirozeně zjišťuje, že estetickým modelům a systémům vždy něco uniká a nemohou nám poskytnout komplexní odpovědi – narušoval by je „stín mraků, upoutaných ke katedrám na dlouhých provázcích jako papíroví draci“ (s. 737). Jak si uchovat plnost citů a přitom se dobírat estetického (sebe)poznání? „Naše bytí bylo už tak nenapravitelně poznamenáno technickým myšlením, že nám uniká jako krev.“ (s. 330) Jak daleko je tu k Heideggerovi či ke zdánlivě tak nesouměřitelně vzdálenému zpytovateli poezie, jakým byl Vladimír Vokolek?
Básnický objev a básnické poznání spočívají v enigmatické odpovědi na otázku existence“, za níž se skrývá „temný záblesk nemožného
s. 451.
Zde se racionalista a materialista dostává až na samý pokraj magického a mystického přístupu ke světu.
S lety se Dvorský stále více vymaňoval z úzkého pojetí poezie, která nemůže být „převáděním neznámého na známé“ (s. 417), ale daleko spíše v člověku otevírá možnosti a dimenze skryté, netušené a zatím nepojmenovatelné. I proto Dvorského stále více vzrušovala tematika „nevyslovitelna“, již naše epistemologická i jazyková výbava neumožňuje zcela uchopit a která tu zůstává jako výzva pro naše výrazové prostředky i myšlenkové vhledy. Hledá distinkce mezi nesrozumitelností, nesdělitelností a nevyslovitelností. Popsat nevyslovitelné ovšem neznamená ho vyslovit – subjekt exprese stále bije slovem o mříže, jež pevně drží. Otázka Co je poezie? však zůstává na počátku, ve středu i na konci – to, že na ni nedokážeme odpovědět, snad přispívá k tomu, jak beznadějně, věrně a vytrvale poezii milujeme.
