Ukázka z deníku Saši Uhlové, který si vedla během příprav série reportáží z prostředí špatně placených zaměstnání v západní Evropě. Psáno pro on-line deník Alarm.

Pondělí (13. září)

Jsem tak vyčerpaná, že jsem nezvládla ani otevřít počítač. Volala jsem Čumáčkovi a on náš hovor nahrál.

Vstala jsem v pět, začali jsme pracovat v šest. Pracovala jsem většinu dne s Klementynou, která není moc komunikativní a vůbec mi nerozumí, když se jí na něco ptám. Je studentka, přijela sem na brigádu. Krájely jsme zelí, sto dvacet pět kilo, takovýho toho tvrdýho, který se strašně špatně krájí. Krájíme to na osminy, aby se ty kousky vešly do stroje, který je seká na úplně malý kousky. Pak jsme dělaly dýně, ty mají ještě tvrdší šlupku. Bolelo mě zápěstí. Naučila jsem se dělat takový grif, kdy jsem levou rukou rozhejbala to zelí a tou pravou nemusela tak tlačit. Ale s těma dýněma to takhle udělat nedokážu, ty jsou moc tvrdý. Krájela jsem zelí od Klementy na poloviny, protože jsem viděla, že ji taky hodně bolí ruka, ona si teda nestěžuje, ale bolestí se jí kroutil obličej. Jedna paní se dnes pohádala a práskla dveřma a vypadalo to, že končí. Nepochopila jsem proč, ale asi jí vadilo, že ji buzerovali. Pracovali jsme dvanáct a půl hodiny, začneš ráno v šest a děláš do dvanácti, mezitím je jedna pauza na cigáro, která trvá přesně pět minut. Tu pauzu si napíšeš do výpisu, protože ta se ti odečítá z odpracované doby. Pak je hodina a půl na oběd, kdy si ten oběd musíš uvařit a hned taky po sobě všechno uklidit, pak se najíš a za půl hodiny jdeš zase do práce. V půl druhý začneš a pracuje se až do doby, než je konec s další pauzou na cigáro. Když si ty pauzy nasčítáš, za šest dní se ti odečte jedna hodina. V sedm jsme si myslely, že končíme, všechno jsme uklidily, zametly, ale pak nám řekli, že máme ještě loupat cibuli, tak jsme ještě hodinu loupaly cibuli.

Je to strašně fyzicky náročný. Dohromady jsi vlastně na nohou čtrnáct hodin. Přišla Edyta, ať jí dám občanku, taky chtěla potvrzení o očkování. Chtěla, abych jí to poslala z mobilu hned a já trochu zazmatkovala, protože mail na jméno Tožičková mám jen v počítači. Byla naštvaná, že neumím poslat mail z mobilu a křičela na mě, že to neumím, a mně pak došlo, že je úplně jedno, z jakýho mailu jí to pošlu, že ona má ty lidi úplně v píči. Odběhla a donesla mi nějakou smlouvu, malinkýma písmenkama asi dvanáct stránek německy. Tu jsem podepsala asi na šesti místech, zeptala se mě na datum mý svatby a ona pak vzala smlouvu a odešla. Žádná agentura evidentně neexistuje, ta agentura je Edyta a Małgorzata je její podřízená. Když jsem říkala, že zůstanu jen měsíc, ptala se, jestli jsem si jistá, že bez těch dvou set eur si vydělám málo. Smlouvu nikdo nemá, ptala jsem se ostatních. Ale to nevadí, já si zapisuju svoje hodiny, plus podepisuju každý den jiný hodiny, kratší. Ewa na žádný pole nejezdí a není v práci, jen to organizuje.

Je fakt divný, jak všem přijde normální, co se tady děje. Večer jsou všichni úplně vyčerpaní. Je tu pár mladejch lidí, pak několik žen mýho věku a většina jsou ženy přes padesát, některý vypadají hodně starý, ale možná jsou jen ztrhaný. Dělá se od pondělí do čtvrtka od rána do večera, v pátek se pracuje dopoledne, v sobotu je taková lidská směna, kdy se končí třeba už v pět nebo v šest a v neděli se dělá dopoledne a někdy i odpoledne.

Dávala jsem do pytlů po pěti kilech takový nóbl cibule, který musely bejt udělaný úplně čistě a do jednoho pytle mi spadl kousíček šlupky cibule, tak jsem to musela celý přeskládat.

Když odjedu za čtyři týdny, bude mít Edyta dost času najít si někoho místo mě. Oni se taky nějaký lidi vracej, nebo zas přijedou nový, ale nedaj to a odjedou. Běží to tu celej rok.

Tlak je na to, aby všechno bylo rychle, rychle, šipko, šipko, tak to vede ke strašnýmu plejtvání, když okrajuješ zeleninu, třeba kedlubny, aby tam nebylo to zelený, tak to uděláš tak, abys řízla jen jednou a odkrojíš klidně větší kus a ta zelená, lepší část se vyhazuje. Zbytky se házejí do přepravky a ty se vysypávají do velké várnice „koliby“, kterou neustále vyvážejí. Jedna paní dnes vyndavala z rajčat dužinu, protože výsledkem měla být ta tuhá část rajčat, a to měkký házela do kompostu. Viděla jsem, jak si strčila rychle do pusy jeden ten kousek dužiny, a když viděla, že ji vidím, nabídla mi taky jeden. Bylo to výborný. Někdy se ale hlídá, kolik odpad váží, nebo nemáš dost dobrýho materiálu, hlavně u paprik, které snadno podléhají zkáze, takže někdy do těch odevzdaných produktů krájíš papriku, která je z půlky úplně shnilá a tu část, kde to není vidět, normálně použiješ, protože nemáš těch paprik dost, abys udělala dost těch kil.

Některý ženský sem přijely, protože potřebovaly peníze, ale pak tady už nějak zůstaly, přestaly mít normální život a už se neuměj vrátit.

Do výpisu si napíšu osm nula pět, když mi odečítaj pět minut za pauzu na cigáro, tak si tam těch pět minut pěkně napíšu. Tady není nic ponechaný náhodě, přípravky na mytí ubikace, na ty se skládáme, toaletní papír si kupujeme, rukavice, který musíme mít denně aspoň dvoje, si taky kupujeme. Je to fascinující. Bydlím na nejhezčí ubytovně, udělaná ve stodole, kde jsou i haly, kde pracujeme. Ty ostatní ubytovny jsou hnusný unimobuňky nebo takovej hodně sešlej domeček.

Všichni kouřej a pijou, sedávaj před těma svejma ubytovnama, to místo, kde jsem seděla první večer, je jen pro vedení.

Úterý – polední pauza (14. září)

Skvělý den, prostě perfektní od začátku až doteď, mám deset minut času, než půjdu na odpolední šichtu. Skvěle jsem se vyspala, jak jsem byla včera vyčerpaná, tak mi nevadilo ani to, jak mi vedle huláká celou noc televize, jaký je vedro a ani komáři.

Ráno jsem stihla snídani, obléct se, připravit, dát si kafe i cigáro. Pracovala jsem dnes s Łucjou, se kterou jsem dělala už v neděli a se kterou se mi dělá opravdu hezky. Kromě červenýho zelí hned ráno, který je ale menší a měkčí než bílý, jsme dělaly už jen samé nenáročné věci a naučila jsem se vyndavat žlutý vnitřek pórků a dlabat okurky, to ale až před obědem, když jsem dělala s Wiesiou, která je taky moc fajn. Práce mi šla od ruky, a dokonce se mi vyhnuly i dýně hokkaido, které přivezli a u jejichž krájení jsem včera málem omdlela bolestí. K obědu jsem si udělala báječný špagety a taky se mi povedlo během dopoledne sníst na záchodě tyčinku müsli, takže se mi nezvedal žaludek a nepřehládla jsem a po obědě tím pádem nepadla do postele jako včera, ale můžu psát. Ty špagety jsem si udělala pěkně tvrdý, jak je mám ráda a do nich hodně česneku, protože je úplně jedno, jestli mi tady smrdí z pusy, taky se mi daří dělat si čaj a pít ho a obecně je mi fyzicky dnes skvěle. Všechno mi jde od ruky, stále se zlepšuju a jsem rychlejší a rychlejší. Už vím, kde jsou jaký přepravky, co je potřeba udělat, když se skončí jeden úkol, kde se umývají přepravky, jak se krájí a připravují různý druhy zeleniny. Když vybaluju tu zeleninu, jsou na ní různý cedulky.

Pracuje se na dvou místech, jedno je hala, kam se vozej saláty z pole a ty balí stroj do celofánu, druhé místo je „kuchyň“, tam se krájí zelenina, která se vozí do různých kuchyní. Našla jsem na papíře, mezi institucemi, kterým nakrájenou zeleninu dodáváme, domov pro seniory nebo restauraci.

Zelenina, kterou vybalujeme a zpracováváme, není z naší farmy, je normálně koupená ve velkoobchodě. Část je z Německa, ale hodně i z Nizozemí nebo dalších zemí.

Dostala jsem za úkol vyčistit hadicí nějaké přepravky v kuchyni. Vzala jsem hadici a pustila ji. Ten proud je tak silný, že jsem pocákala nohy někomu, kdo stál vedle mě. Zvedla jsem oči a byla to Bogna, šéfová. Když viděla upřímné vyděšení na mém obličeji, rozesmála se.

Když jsem si povídala s Wiesiou, říkala, že je tu už pět let. Má jazykový talent, hodně mi rozumí a baví ji vysvětlovat mi, jak se co řekne polsky. Domluvím se taky s Ewelinou, která je taková pomalejší a všichni se jí smějou, ale pracovala předtím v Česku a umí i nějaký český slova. A když ji poprosím, ať mi něco pomalu vysvětlí, tak mi to fakt umí pomalu říct tak, že to pochopím. Wiesia má děti už větší, je jí 54 a práce se jí líbí. Kdybych neměla v živý paměti, jak byli včera všichni večer vydeptaní, jak jsem málem omdlela, když to v sedm vypadalo nejdřív, že končíme, a pak nás poslali loupat ještě cibuli, a hlavně na sadismus, který jsem v tom zřetelně cítila, nebo jak nás s Klementynou obě bolely ruce a já místo ní krájela to zelí a ty dýně a skoro jsem řvala bolestí, tak bych skoro uvěřila, že je to tady fajn a není o čem psát. Musím běžet do práce, ale dnes je fakt super den (zatím).

Nechval dne před večerem.

Ale pořád jsem v euforii, že vím, že to zvládnu. Odpo jsem musela na saláty, což byla ze začátku brnkačka, až mi došlo, že bych to asi dělat nedokázala, pořád skládáš na jezdicí pás saláty, který se pak obalujou tou fólií a furt se to rozbíjí. Ty saláty se snadno rozpadnou, musíš rychle oškubat ty horní listy špinavý nebo nahnilý, zkontrolovat, jestli je to všechno pěkný, a položíš to tam. Ten salát nesmíš oškubat moc, aby měl požadovanou váhu, a to všechno se dělá ve strašný rychlosti, do toho odnášíš přepravky se zbytky, nosíš si nový se saláty, který musíš sundávat někdy z velký vejšky, bylo nás tam děsně moc, protože v kuchyni nebylo moc práce, tak nás bylo hodně kolem těch pásů, kde je vždycky děsně málo místa a neustále se tam šoupou ty přepravky, kolem kterejch pak ani nemůžeš projít do koliby. Ewlina se Sabinou byly na očkování proti covidu a Eunika doufala, že pak už nebudou muset do práce, když se vrátí kolem čtvrtý, ale Edyta jim nakázala, že musej a ani si nezjistila, že je nás tam zrovna takhle moc a že se tam ani nevejdeme kolem těch strojů a ten stroj se navíc zasekával, a tak tam byly prostoje. Chtěla jsem si během jednoho takového prostoje jen ovázat svůj nůž gumičkou, abych si ho poznala, a sedla jsem si k takovýmu sloupu, který tam hned vedle byl, a ženský na mě okamžitě začaly řvát, že to se nemůže, že sedět se během práce nesmí. Tak jsem se ptala proč, když stejně čekáme, až se nahodí ta mašina, co balí ty saláty. Prý kdyby to viděl Darek, tak by to byl průšvih.

Končily jsme už v 18:45, to bylo skvělý, když uklízíme halu, tak to zametáme smetáky, ale nejsou tu smetáčky, tak to pak nabíráme do lopatiček rukama.

Jsem si jistá, že žádná agentura neexistuje, je to úplnej fejk, ani by neměla žádný náklady, paní Małgorzata má totiž nějaký jiný zaměstnání, v pracovní dobu mi to nikdy nezvedla a volala mi zpátky v sobotu.

Edyta mi včera dala podepsat smlouvu a taky jsem dostala dva výkazy odpracovaných hodin: Do jednoho zapisuju reálné hodiny, na druhém každý den podepisuju ty fejkové pro německý stát. Jsou v tom dost rozdíly. O dvojích výkazech jsem slyšela už hodněkrát, ale oni mi to předložili s takovou samozřejmostí, nikdo se ani nenamáhal mi to vysvětlit, dnes jsem podle oficiálního výpisu pracovala jen do čtyř.

Jsem unavená, ale zvládly jsme si zajít do obchodu pro pivka. Holky Ewlina se Sabinou mluvily s pokladní polsky – hodně nahlas a pomalu s takovým tím, jaktoženámnerozumíš, kdyžsetaksnažíme? a vůbec se chovaly jako totální white trash a já cítila emoci, že bych radši, kdyby mě s nima neházeli do jednoho pytle. Pokladní neztratila poker face, ale zjevně si myslela svoje. Cestou zpátky narvaly nějaký odpadky do živýho plotu, i když koš byl jen o kousek dál a strašně se u toho smály. Chvíli jsem bojovala s tím, že ty odpadky vezmu a do koše je vyhodím. Pak jsem to ale neudělala.

Když jsme se vrátily domů, potkaly jsme Bognu. Bez toho čepce jsem ji nepoznala, taky proto, že se tvářila strašně zkroušeně a ptala se, jestli jsme neviděly Bośku, že odešla během obědový pauzy koupit si cigára a už se nevrátila. Nikdo neví, kde je a všichni jsou z toho vyplašení. Bognu jsme potkaly cestou k těm dalším ubytovnám, kam jsme nesly vodku jedné starší paní, která je děsně milá a furt nadává, ale je laskavá. Vzala si od nás láhev, rychle ji schovala a dala nám peníze.

dobrou

Středa (15. září)

Sabina už v Německu pracovala dřív jako ošetřovatelka u starých lidí, i když neumí ani slovo německy. Byla by dostávala 1 300 za měsíc (s tím, že tam i bydlela), ale bylo to přes polskou agenturu a peníze jí vzal komornik (zřejmě polský exekutor) kvůli dluhům, takže jí zbylo jen 150 eur na měsíc. To je tedy zřejmě jeden z dalších důvodů, proč je lepší pracovat v zahraničí.

Dnes jsem byla jak na houpačce. Ráno mi Darek řekl, že mám jít na saláty a mně z toho bylo do breku. Zase ten stroj stávkoval, saláty se vršily a bylo potřeba předstírat práci, což je ještě únavnější než pracovat. Za chvilku ale přišla Kinga, že mám jít do kuchyně, byla jak anděl, který mě přišel zachránit. Dělaly jsme spolu rajčata na měsíčky, který se vkládaj to igelitových pytlíků na přepravku a asi se to vozí někam do jídelen, restaurací nebo fastfoodů. Bylo to příjemné a docela klidné a šlo nám to hezky od ruky a přišlo mi, že je ta práce vlastně fajn. Pak přišel zas Darek, že mám jít na saláty, ale tenokrát to nebylo tak děsný, protože tam bylo málo lidí, zřejmě jich hodně bylo na poli, a tak jsem nemusela předstírat, že něco dělám. Jen v jednu chvíli došel můj druh salátu a já tam stála a šla kolem Bogna a říká, že tam jen stojím. Kaja, která dávala saláty na pás, jen pokrčila rameny, jako co je, že prostě není ten můj salát. Jinak je tedy dost štěstí, že jsem Ola a ne Saša, protože tu je Baša, Paša, Kaša, Zoša a Staša, a to bych se z toho asi zcvokla.

Se mnou jde splést jen Jola a ta dneska odjela na čtrnáct dní pryč domů do Polska, což je její jediná dovolená každý rok. No a po chvíli mi zas řekli, že mám jít do kuchyně. Nejdřív jsem tam krájela zelí, sice červený, ale totálně mi hned odešlo zápěstí u ruky a pak jsme s Łucjou a ještě jednou paní dostaly za úkol oloupat 150 kilo kedluben a vypadalo to, že to máme stihnout do oběda. Strašně jsme kmitaly a Łucje furt přišlo, že jsem pomalá a byla poprvé nepříjemná. Když jsem se jí ale zeptala, jestli ji nebolí ruce, tak dost překvapeně a s takovou radostí, že to někoho zajímá, odpověděla, že jo, že hodně. Na oběd jsem šla úplně vystresovaná, těch 150 kilo jsme nestihly. Ono nejde o to, jen oloupat kedlubny, ale člověk si musí chodit pro přepravky, kde jsou, odnášet si pořád odpad a taky je oloupat tak, aby byly bezchybné, nebylo na nich ani to zelený, ani známky dřevnatění.

Po obědě šla Łucja dělat něco jinýho a já poprvé pracovala sama. Nejdřív jsem asi hodinu a půl dodělávala ty kedlubny a bylo to lepší, protože už kolem toho nebyl ten stres. Ale jak mě bolela ta ruka od zelí, tak pro mě byl problém i nahodit přepravku dozadu na stůl a vlastně skoro každej pohyb. Pak mě začala pekelně bolet i záda. Pak jsem dostala postupně několik úkolů (nakrájet mrkve na šťávu, to je jednoduchý, ty můžou bejt v podstatě i trochu nahnilý a neloupou se, probrat petržel a výsledek mít přesně dvě kila a nakonec mistrovské dílo – rajčata do sáčku, což je jediná věc, kde se všechno strašně myje, dokonce i nůž, kterým to děláš). A přepravka se nevytírá hnusným zatuchlým a snad nikdy nemytým hadrem, ale úplně čistým hadýrkem. Všechno jsem to zvládla dobře. Dlužno říct, že i díky tomu, že mi všechny ženský radily a pomáhaly a byly hrozně vstřícný. Dokonce i ta sympatická babka, který jsme včera se Sabinou kupovaly vodku, a která furt nadává „kurva, kurva, z kurvy syn“ a mně se moc líbí a doteď jsem měla pocit, že mě ani nevnímá, tak mi moc pěkně radila a byla strašně milá.

Ženský pro mě taky ukradly každá trochu nějaké zeleniny, protože jim Sabina řekla, že se ostýchám krást. Ta super babka šest rajčat a vybrala pěkná, zralá a sladká. Bogna byla s mým výkonem spokojená, i když nic neřekla, bylo to vidět a směna skončila už v šest, takže jsem zas odcházela v sedmém nebi, jak se tu mám super.

Když se mě ptají na rodinu a život, říkám všechno podle pravdy, Ostravu jsem nechala Ostravou, protože paní Małgorzata tu není a já jsem pod rozlišovací schopnosti Edyty, takže ta si stejně nic nepamatuje. Skutečnost, že Tomáš bydlí v Německu s naším nejmladším synem a starší kluci v Praze a dozírá na ně babička, nikoho neudivuje. Všichni tu mají rozdělené rodiny a žijí v tom, že nevídají své blízké, takže moje situace je tu normální. Dorotka se mě dnes ptala, jestli se klukům po mně nestýská. Jestli se nestýská mně, se nezeptala.

Ale není všechno jen smutné, je tu hodně chvil, kdy se ženský smějou, někdy i já s nima.

Sabina dnes před polední směnou, když jsme čekaly, až bude půl, Ewlinu chválila, jak se v cizině líp domluví, a říkala, že se naučila i trochu česky, a pak ji pořád hlídala, co má říkat. A že jí v Česku, když tam dělaly, zakázala říkat na recepci „šukam pana Jozefa“, ostatní ženský se ptaly, co česky znamená šukám, a tak jsme jim to řekly a ony se strašně smály a nevěřícně kroutily hlavou, jak takový normální slovo může znamenat něco takovýho. Představa, jak Sabina přichází v Česku na recepci a říká nahlas a zřetelně, podobně jako mluvila na německou pokladní, aby jí opravdu rozuměli, „šukam pana Jozefa“, rozesmála i mě.

Vlastně tu nemám žádný soukromí kromě záchoda a koupelny. Dveře jsou stále otevřené, i v noci, zavíráme je, jen když jdeme do práce a taky pořád běží ta televize, když tu jsme, za těma dveřma je chodba a v ní vchody do záchodů a do kuchyně, takže pořád někdo prochází. Ty záchody slouží v noci nám, přes den jsou to záchody pro všechny zaměstnance, protože jsou nejblíž hale, kde pracujeme. Takže na ně chodí hodně lidí a na chodbě i záchodech je z toho bláto a taky papírky od bonbonů, které si dávají zaměstnanci na záchodě do pusy, aby vydrželi ty dlouhé hodiny bez jídla. Proto máme povinnost my, co tady bydlíme, po skončení směny každý den zamést chodbu i záchody.

Ráno začalo skvěle. Vždycky vejdeme do haly a Darek určí, kdo kam jde. Bála jsem se, že budu na salátech, protože jsem navíc byla dost unavená, jak jsem včera šla spát pozdě, a ráno dokonce trochu zaspala a Danka mě musela budit až v půl šesté. Být na salátech unavená je dost peklo. Neumím odhadnout, kolik nás je tu celkem, kolik desítek lidí tady pracuje celkem, ale do té haly nás chodí něco mezi dvaceti a třiceti. No a dnes se na ten dav podíval a řekl: Maryša a Olka do kuchyně. Takže mě saláty minuly a navíc jsem byla přiřazena k té báječné babce, která pořád nadává kurva a zkurvysyn. Ukázalo se navíc, že je to ta nejlepší spolupracovnice, jakou jsem kdy měla. Je s ní sranda, práci nežere a zároveň je přiměřeně pečlivá, ani perfekcionalistka, ani halabalistka. Nikdy nic neháže na druhého a umí přiznat svou chybu a zasmát se tomu. A když mě upozornila na moje chyby, tak bez výčitky. Navíc se nebojí zeptat, když něco není jasné, a nadávat, když jí něco přijde uhozené.

Pak se to trochu pokazilo, když první úkol byl 45 kilo bílýho zelí. Trochu jsme se u toho zrasovaly, ale pak jsme měly krásný chvilky u třídění petrželky (ta se polsky řekne petruška), rajčat a tak podobně. Dělaly jsme i asi padesát kilo kedluben a asi dvě stě kilo mrkví. Chvíli jsme byly i na salátech, ale bylo to tam docela dobrý, protože byla nějaká práce a cítila jsem se užitečná. Zpátky nás převeleli, když dorazily nějaký další ženský, nevím ale odkud. Ale pohroma přišla po obědě, když zase přivezli zelí a Maryša mi hlavou pokynula, ať se podívám, a jen utrousila: „Kurva.“ Byla tam plná paleta zelí, přes dvě stě kilo a všechno bylo pro nás. Maryšu taky bolí ruka. Je tu půlrok a chystá se za měsíc domů. Jezdí sem od roku 2018 a nemá to přes internet, ale přes známé, takže nemusela platit těch dvě stě eur, je z Lubelského regionu a má pět dětí, už odrostlých, nejmladší dceři je 22 let. Maryša vypadá, jako že jí je dost přes šedesát, ale je jí jen 57. Snažila jsem se jí trochu ulehčit, krájet ta větší zelí, ale bolest to byla šílená. Zároveň jsme se u toho dost nasmály a zanadávaly si. Potom jsme toho ještě dělaly hodně a došlo i na mou oblíbenou činnost, „páskování okurek“: To se vytvářejí na okurce podélně takový proužky škrabkou, takže je celá pruhovaná. Šéfová Iwona, která je tam druhý den (předtím musela být někde pryč) přišla a křičela na Maryšu, že jsme to udělaly ze žlutých okurek. Maryša se nejdřív bránila, že jsme to udělaly z okurek, které jsme měly, a Iwona křičela, jestli by si chtěla koupit žlutou okurku a že to má být takové, jaké by si to chtěla koupit. Na to Maryša, že neví, proč by si kupovala pruhovanou okurku.