Tři roky po poslední publikované básnické knize Skromná místa nespaní (2024) přichází Yveta Shanfeldová (1957) s pátou sbírkou s názvem Výstava posedlostí. Mírná gradace titulního motivu životní nepohody, tedy od (skromné) nespavosti k (vystavované) posedlosti, nemění nic na tom, že to podstatné z autorčiny poetiky zůstává ve středu pozornosti i v přítomné sbírce: precizní práce s jazykem, intimní až introspektivní sebečtení lyrické mluvčí, prolínání sféry každodennosti s pamětí.

Po formální stránce se ve sbírce, složené ze dvou velkých oddílů, střídají dva typy básní. První je tvořen celými větami, třeba i porůznu porušenými, vyšinutými z pravidelné stavby, a blíží se básním v próze; druhý naopak pracuje s krátkými, údernými verši bez verzálek a interpunkce, avšak i v nich je zachována alespoň nějak bazální syntax. Věty mají zpravidla určité sloveso, velmi v oblibě má autorka hromadění slovesných tvarů či dějových substantiv, všechny ty „Ústupky, přešlapy, pády, vzněty, vzdutí“ (s. 23),

stát, kymácet se, třepotat, růst, schnout, hnít a hlavně nakukovat.
Čekat
s. 51.

Těmito větami se téměř vždy sděluje nebo konstatuje. Toto není svět „kdyby“ nebo „jestli“; je to svět, kde něco „nějak je“. Ne že by to byl svět úplně bez modalit, ale tyto modality se vždy týkají jednoho jediného, a to lyrické mluvčí: „chci“, „prý“, „jak je“ (ve funkci zvolací), „má se“… Subjekt pozoruje, a když je to třeba, do pozorovaného intervenuje, zaujímá stanovisko. A občas i vykračuje dále, když oslovuje, když se objeví nějaké to „ty“, nepřítomné, ale nejspíš už ani neočekávané, to, které je předmětem vzpomínky:

Nechybí mi tvá slova, jen pocit tebe
s. 69.

Zmíněná práce s jazykem není motivována ani postmoderní či neoavantgardní hravostí, ani ohledáváním možností jazyka (které, ač smrtelně vážné, má pohříchu podobné kořeny). Spíše jde o snahu využít naplno možností, jež jazyk v daném okamžiku nabízí. V daném okamžiku: „Má se žít v přítomnosti, nemyslet na včerejšek, ani na zítřek“ (s. 67). Takto Shanfeldová píše, zaznamenává bezprostřední okolní motivy, které jí splývají s vnitřními myšlenkovými a imaginativními pochody lyrického subjektu, ale zůstává důsledně v imanentní sféře – jinak řečeno, opět: v tom, co (tu, nějak) je. Už jsme tu měli adici a hromadění. Dalším významným postupem je synestesie, směšování vjemů zprostředkovaných různými smysly: výpověď o tom, že „Z řetězů se stávají věnce, z krychlí skvrny / slova se vpíjejí do vůní“ (s. 13) střídá „estetiku pustiny, durovou, krychlovou náladu“ (s. 61).

Díky onomu splývání má Shanfeldová schopnost zprostředkovat volné přecházení mezi mizanscénami, které svým básnickým zrakem obsáhne, a tím i mezi světy: domáckým, přírodním (se zvláštním podtypem povětrnostním), městským či obecněji civilizačním (jak nás bezprostředně vtáhnou dovnitř básnického světa motivy kuřáckých kabinek na frankfurtském letišti hned v první básni!) až konečně k tomu kosmickému („vesmír po nocích voní“, s. 72). Ve svých světech používá autorka obraznost velmi nízkého stupně – zachytí okamžik, kdy se slovní význam těsně odlepí od svého denotátu a napřáhne krok do metaforické sféry. Nezdá se však, že by usilovala o hledání pevných bodů, byť i třeba jen těch jazykových; dobře ví, že „každá báseň je sbírkou výstav, nemožnosti hnout se, / past pohyblivých písků, zrychleného dechu“ (s. 14). Tedy nesnaží se o vytyčení směru nebo cesty, jistě u vědomí toho, že slepých uliček je mnohem více. Celé je to alogické, fragmentární, jak už bývají vzpomínky, obzvláště ty prolínané s přítomnými asociacemi, myšlenkami, které nechceme mít tak úplně pod kontrolou. Vzniká tak něco, čemu se, myslím, v klasické studii o básnickém jazyce od Jana Mukařovského říkalo „významové ovzduší“: slovní významy jdou při čtení – a zde nejspíš šly spontánně i při psaní – lineárně za sebou, v posloupnosti, ale ono samo je statické. Okamžité. Přítomné. Zkusme to:

všechno lhalo, nejkrásněji, už tehdy šlo krásu jen
zprostředkovat, zimní televize a sněžilo mezi
paneláky a novost byla postaru a dobývala se, na
schodišti seděl huberťák a neexistovaly škatulky
a poštolky zůstávaly ve jméně…
s. 75

Stačí?

A také to, jak vidno, může být znepokojivě nejisté. Světy, které Shanfeldová iluzionistickým (magickým?) gestem vyvolává z nicoty k bytí a hned je zase nechává rozplynout, mohou mít – a často také mají – lidská měřítka. Ale nemusejí. Dobře je to vidět na oblíbených motivech architektury či prostoru vůbec nebo také času: „geometrie se zpřesňuje na minuty […] Takhle se rozpíná dnešek“ (s. 15). Meziprostor napětí mezi plynulou a rozebranou syntaxí, mezi minulostí a přítomností, mezi subjektem a objekty v sobě sbírá nedořečenosti, fragmenty, „denní zbytky“ (s. 19).

V závěrečných básních poněkud přibývá velkých slov, zvětšuje se nadhled, rozšiřuje perspektiva, dokonce i o náznak environmentální tematiky. Jako by se autorka nadechovala k nějakému finálnímu uměleckému gestu, ale pořád měla dost důvodů si to ještě rozmyslet, vždyť „každé pochopení / je slastné, pokud není úplné“ (s. 80). Takže nakonec to, co bylo řečeno o obraznosti, platí i pro významovou stavbu básní: je nutné hledat mezivýznamové spojnice. I s rizikem těch slepých uliček. Například se z četby nikdy nedozvíme, kdo se skrývá za identitou zájmen nebo iniciál. Ale vědět to, rozuměj: překročit hranici dalšího světa, soukromí skutečné Yvety Shanfeldové, nepotřebujeme.

„Nejdřív se neví, že se v nás tvoří stopy, / pozůstatky, že nezmizí“ (s. 83), píše se v úplně poslední básni sbírky. Možná jde celou dobu o toto, o stopy minulých událostí, radostí i poranění, o kterých Yveta Shanfeldová píše, při vědomí, že se vzpírají systematizaci a syntéze (významové ovzduší!), abstrakci a generalizaci (stěžejní role lyrického subjektu). A samozřejmě také dobře ví, že se vzpírají i jazyku. Kromě básnického.