Pro nový ročník Drážďanské ceny za poezii, která oceňuje původní básnickou tvorbu v českém a německém jazyce, byly schváleny zásadní změny, které mění statut soutěže a její výsledky. Končí anonymní zasílání příspěvků – kandidáty nominuje porota složená z profesionálních zástupců obou jazykových prostorů. Laureáty/laureátkami ceny se stávají vždy dva výherci z šesti nominovaných, po jednom z každého jazykového prostředí.

Nominováni byli:
Petr Borkovec, Kamil Bouška a Bohdan Chlíbec, stejně jako Ozan Zakariya Keskinkılıç, Georg Leß a Dana Ranga.

Porota:
Wanda Heinrichová, Nadja Küchenmeister, Radek Malý, Pavel Novotný, Katharina Schultens, Hans Thill.

Obtýdeník Tvar je i nadále partnerem soutěže.

Karel Piorecký

PETR BORKOVEC

Roháči

Pak, už ve tmě, roháč
lepí, rozlepuje hrušňové listy,
dva další mění patra dubu
v kožená křesla plná drobků.
Lehátková křesla, ta neskutečná,
šermují a plandají v zahradě jak řeči –
ani sedět, ani ležet, všechno špatně,
ale nakonec v tom usneš.

Přesně tak jako Bill Fay…

Přesně tak jako Bill Fay hledám vztahy
s mšicemi, stonožkami, ponravami,

s lumíky, sviluškami, červy, škvory
a tak dál. S kazy, hrboly a póry

na rajčatech, v nichž ležím. Chtěl bych spát,
snít, probudit se v tyčkách – a mít vztah.

Jenomže ne a ne v tom usnout, takže
dál zírám na rajče, na spodku zkaže-

né a u stopky bledé, bílou zeleň,
na spodní listy jako ohořelé,

na to, co slunce a déšť spolu uplácaly,
na bulvy z dlouhé chvíle, nádory a svaly,

na skvrny, strupy, fleky, na červené lesky,
na všechno, co se tváří nepřátelsky,

na to, jak mšice staví černé minarety,
na škvory, co mi probírají cigarety,

na svilušky, co v kůži se mi hrabou
jak v písku, na ponravu za ponravou,

jak připlouvají, kotví, odplouvají,
na vlajky na stěžních, co vlají

nad přístavem a mořem beze jmen,
kde nemám vztah, kde nejsem rád, kde jsem.

(Jaro 2017)

KAMIL BOUŠKA

Pravda

Prudce jsem se posadil na posteli a
vyděšeně na ni zíral. Pod stropem ložnice
nade mnou visela obrovská brambora.
Byla velká asi jako lidská hlava dospělého
jedince a nehýbala se. Předesílám, že
netrpím halucinacemi, bludy, depresemi
ani náměsíčností. Neužívám žádné léky
a nepiju alkohol. Pomalu jsem vstal,
ostražitě se oblékl a prošel pod bramborou
do vedlejší místnosti. Sotva jsem překročil
práh, spatřil jsem ji znovu, tentokrát
visela nad kuchyňskou linkou. Přiblížil jsem se
k ní a zespodu si ji prohlížel. Zcela
jistě to byla táž brambora, která visela
v ložnici. A takhle to začalo. Od té doby
vidím tu bramboru všude. Vidím ji po cestě
do práce, když kráčím parkem. Brambora
svítí nad korunami stromů jako nové slunce.
Vidím ji nad hlavami lidí na tramvajových
zastávkách. Ať vstoupím do jakéhokoli domu
a jakékoli místnosti, je tam brambora.
Nejprve jsem se každého ptal, jestli ji také
vidí. Manželka si dodnes myslí, že jde o nejapné
žertování, na kterém nezdravě ulpívám.
Kolegové se mi vysmáli a nakonec nade mnou
už jen rezignovaně mávli rukou.
Šéf si mě pozval na kobereček kvůli tomu, že
kolegy obtěžuji výmysly a zdržuji je od práce.
Kdyby viděl, že i nad jeho hlavou
visí brambora, nemohl by ji brát na lehkou
váhu. Každý má jistě svou pravdu, ale já
vidím tu jedinou, všem společnou, a tou
pravdou je brambora. A možná, že nevidím
všechny věci tak, jak jsou, ale aspoň jednu
věc vidím jasně – brambora visí nad mojí
i tvojí hlavou, milý čtenáři.

* * *

Přišla ke mně chvíle štěstí.
Asi měla svoje důvody,
já o nich nevím nic.

Cítím se, jako bych nespal sto let.
Celý den sedím na jedné židli.
Je to nekonečný den.

Přátelé pracují a mají deprese,
nebo nepracují a mají deprese.

Planeta se otepluje nebo vychládá.
Je to nekonečný den.

Celou noc mi svítí do oken
halogenová světla z nedalekého staveniště.

Přesto je tahle chvíle štěstí
naprosto nezapomenutelná.

BOHDAN CHLÍBEC

Venuše

Ona a tremor upravují čepec
na schýlené hlavě
před výkladem starožitníka.
Přes ramena svítí lucerna,
za mříží se lesknou perly,
které jí otec daroval na počátku.
Vedle nich alpaka, moser, porcelán,
z lastury vyplouvají mořské vlny.
Cítí, že se sama brzy vrátí,
změní v pěnu.
Pomalu přejde dvůr.
Na schody domu mrholí,
tepané zábradlí studí v ruce.
Dlouho ve tmě nevidí,
kam patří klíč.

(Zimní dvůr, Brno 2013)

* * *

Byl to velmi neduživý člověk.
Mohli byste mu ublížit například tím, že mu sejmete klobouk z hlavy.
Dokonce už tím, že ho požádáte, aby si sám klobouk sňal.
Nepůsobil dojmem, že by dokázal smeknout bez úhony, bez tragického sebepoškození.
Skvělá pověst by mu pak ležela u nohou,
temněla by pod kroky každému, kdo by měl snahu projít kolem,
a rychle by přesvědčovala, jak dokáže být i šarm kluzký.

Prozatím rozvažoval. Snažil se rozvažovat.
Asi by měl častěji pomyslet na kolotání hmoty, na svůj podíl v jejích cyklech.
Musí přehodnotit ekonomii pohybů alespoň v nevšedních situacích, mezi které patří sport nebo hudba. Jsou vzácné, i když se zdají prostupovat vším, co dělá: rytmus a švih; například teď, když močí, zcela spontánně, nečekaně.

Měl by pozorněji pečovat o povinnosti v příjmu vzduchu.
Provinění může být nastraženo kdekoli. Už ho nepoznává.
Vzdává se.
Konec.

(Z rukopisu, 2024)

OZAN ZAKARIYA KESKINKILIÇ

řekla, yabni

řekla, yabni sedni si a čekej. a tak jsem seděl. všude jsem seděl.
seděl jsem a čekal, a čekal a čekal. až jsem
zapomněl, na co tady čekám. potom jsem vstal a
šel dál. yabni lawen rayeh, zeptala se, kam jdeš? na
začátek, řekl jsem. šel jsem zpátky na začátek, než
začalo to čekání.

portugalec, řekl

portugalec, řekl. portugalec, odsud, řekl
a sedl si na prázdné místo. shrbená záda mu
seknou. turek, řekl jsem. vlastně arab, jen tomu
nikdo nerozumí. říkám si, že dětství strávené na
chodbách cizinecké policie není žádnej
med. padli jsme do rány
starým mužům. tenhle příběh nezačíná
námi. nene a dede němci nedopřáli do začátku žádný
moped. pastéis de nata, řekl, nesmrdí to
česnekem. řeknu, tady člověk musí bejt portugalec. portugalec,
odsud. a rozmazávám si skořici kolem rtů.

(Z němčiny přeložila Tereza Semotamová)

GEORG LEß

kvůli básnickým čtením

řeč je nález náhody, jen dvě, tři
písně válečné kolébaly
nás ve sférách neklidu

dokud nezazní žalozpěv, rytmicky
skrz purpur uliček, v jádru se šeřícím, v tu
chvíli se zakousnem, a zase ten tah do výše:
hák, ten
slova, ta

v kruhu nejužším prozíravě bereme
kolébavě do rytmu popěvku, zcela ne
nápadní, opakujeme: my píšeme,
ano, každý píšeme

tiše: nejdřív tě sním
a pak tě vyslovím

my i mnoho dalšího, co obývá velkoměsto

v kozačkách, jimž pokladní
urputně říká holínky, dál vězím
v nepřítelově mršině, v konině
ve hřebčím přízraku v barvě vteřiňáku
a přitom chci a jenom chci na venkov

(Z němčiny přeložil Ondřej Buddeus)

DANA RANGA

Ryba bez těžiště v černé hlubině, vesmírná loď, jak vůbec víme,
že žijeme? Nehybné manévry, její buňky jsou slova s jádrem a
stěnou. Zem dýchá temnotu. Jiskry v očích, bílý trpaslík; dívá
se sem, po ničem netouží, lov

je jen pro hlučné. Spolknutý čas, okamžik se nafukuje v břiše.
Vzpomínky se vyplivnou. Moje srdce, bílý trpaslík, má kostěný
krunýř a měděnou helmu, bije se, vůbec nebije. Život je na mně,
v modrém vzduchu, já se neskloním.

Loď s rybou ve tmě, padá a padá, stoupá vzhůru. Plavu a zářím,
tolik jistoty, kdo by zůstal klidný ve tvé přítomnosti? Bez šupin,
tichá, slova snesou hloubku; sbíráme tóny na stejném místě. Kdo
vlastně ví, jak žít.

Neutržené rány pod pohrůžkou srůstají, jez dál, bílý trpaslík
se dívá. Dej mu kousek ze svých pochybností, já-nevím se
rozrůstá, svítání. Vesmír čeká na moje volání. Vidíme jen to, co
si dovolíme; měsíce a meteory, potichu počítej
a pak se otoč

                            sternoptyx diaphana

(Z němčiny přeložila Jana Pokojová)