Začátkem letošního roku mě oslovil Radek Malý, abych pro studenty tvůrčího psaní napsal – jako praktikující spisovatel – něco o psaní. To jsem v červnu v třeboňských lázních udělal. Text měl následně vyjít s texty dalších kolegů ve sborníku, jehož vydání je ovšem v tuto chvíli v nedohlednu, a tak jsme se s Milanem Ohniskem domluvili, že mé marginálie otestujeme na čtenářích Tvaru.

I.

Vydal jsem devět sbírek poezie a také několik prozaických knih včetně šestisetstránkového románu o básníku Ivanu Blatném, takže jsem snad kompetentní k tvrzení, že světy poezie a prózy jsou si hodně vzdáleny.

Můj talent je povahy básnické, ale v tomto textu se přesto budu věnovat světu dlouhých řádků. Pokud jde o prózu, jsem lepší čtenář než spisovatel. Také mnohem déle čtu, než píšu. Chybí mi typické vlastnosti prozaiků, zejména schopnost předem vymyslet a co nejpřesněji zkonstruovat příští dílo. Chybí mi schopnost uvolněně fabulovat ve velkých prozaických celcích. Nebaví mě to.

Ale když už něco napíšu, jako nekompromisní čtenář rozpoznám, co jsem v roli autora nezvládl, co nefunguje… a většinou i vím, proč to nefunguje. Přesto rád ještě před vydáním prozaického textu vtahuji do hry další čtenáře. Vybírám si takové, kterým lidsky věřím. U kterých jsem si jist, že nemají potřebu mě zranit nebo ponížit. S tím vědomím je pak tlačím k maximálně kritickému pohledu na text a s napětím čekávám, zda označí za sporná ta místa, u kterých jsem měl sám pochybnosti. Pokud se tak stane, škrtám s radostnou úlevou.

Nemusím asi říkat, že dokud je dílo v prenatálním věku, je každý autor velmi citlivý. Ale také je to moment, kdy ještě můžete produkt, který roste ve vaší hlavě jako Pallas Athéna v hlavě Diově, vylepšit.

Literární dílo žije v jiných cyklech než lidé. Po věku prenatálním následuje rovnou dospělost… a mnohá díla jsou navíc už dva měsíce po vydání vrásčitá a stará. Na druhou stranu známe případy, kdy se dílo stane nesmrtelným už za autorova života a pak se jen potutelně šklebí z regálu na fyzický i mentální úpadek svého stvořitele. Nemluvě o vzácnějších momentech, kdy literární díla vstávají z mrtvých.

II.

Můj román Lucka, Maceška a já by nejspíš nezískal nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého ani na Cenu Magnesia Litera, kdybych na poslední chvíli nepoužil trik, který mi poradil Philip Roth. A kdyby mé ženě nebylo jedno, že mám za sebou čtyři poctivě odpracované verze textu a mám všeho přepisování, opravování, ladění slovosledů, délky odstavců akorát tak dost.

„Ten začátek je rozvleklej,“ kroutí hlavou ve chvíli, kdy už by si to žádný z mých zkušebních čtenářů netroufl. „Než se k něčemu pořádně dostaneš, trvá to věky. Kdybys to nebyl ty, tak to odložím.“

Bylo jasné, že přehání. Všechno ve mně bublalo… a svůj poslední wordovský soubor jsem označil zpupnou zkratkou „def.“. Jenže čtenář ve mně věděl: Není to tak hrozné, ale mohlo to být lepší! A tak jsem o několik týdnů později v Berlíně, kam jsme odjeli na pár dní s osmiměsíční dcerou, vzal čtvrtou kapitolu a vrazil ji na začátek knihy. (Tolik doporučení zkušenějšího kolegy.)

Text získal úplně jinou dynamiku, čtenář byl chycen od prvních stránek – a byl pak mnohem ochotnější participovat na zbytku knihy. Samozřejmě; celé se to neobešlo bez filigránského přepisování tří kapitol do retrospektivní podoby, ale výsledek za to stál.

Na něco podobného v souvislosti se svou prvotinou vzpomíná Haruki Murakami.

Četl a překládal americké autory ze 60. let. Měl silný a velmi zřetelný dojem z jejich knih. Začal pracovat na své vlastní knize. Přepisoval, opravoval, ale všechno marné: Text pořád působil usedle, byl pomalý, zahlcený slovy. Haruki to vzdal. O rok později mu cosi šlehlo v hlavě. Sedl ke stroji… a napsal tu samou knihu anglicky. Neuměl anglicky stejně dobře jako japonsky, a to ho jako spisovatele zachránilo. Začal být prostší v dikci, přímočařejší. Knihu znovu převedl do japonštiny. A stal se z něj Haruki Murakami.

III.

S románem Básník to probíhalo jinak. Nejprve mi trvalo několik let, než jsem našel ideální formu. Rozepsal jsem tři odlišné verze románu; jedna z nich měla sto sedmdesát stran. Všechny skončily v koši. Tentokrát mi pomohl Julian Barnes a jeho „malý román“ Flaubertův papoušek. V prvních dvou pokusech zachytit osud básníka Ivana Blatného jsem se uchyloval k tradiční románové fabuli, nebo možná spíš k osvědčeným literárním trikům, jak exploatovat konkrétní zdroje… jenže jsem pořád cítil, že to není ono. Honza Němec v Dějinách světla ukázal, že to jde, když to autor umí. Ale mně to nešlo tak, abych byl spokojen, a také jsem si uvědomoval, že v éře Googlu se s tvrdými fakty zachází jinak, než když psal Feuchtwanger Goyu nebo Zweig svého Balzaca.

V případě Flaubertova papouška jsem narazil na knihu, kde se fakta nerozpouštěla v lučavce fabulační virtuozity, ale získala hlavní roli. Barnes je zasnoubil s realitou románu v obřadu, nad jehož krásou čtenáři padala brada, nebo mu vyjížděly koutky úst nahoru jako ruce, které se vzdávají.

Flaubertův papoušek je beletrie utkaná z faktů. A výsledek byl (stále je!) natolik přesvědčivý, že jsem rozhodl tuhle stopu sledovat. To, že se moje kniha té Barnesově moc nepodobá, není důležité; dva lidé s rozdílným vzděláním, senzitivitou a čtenářskou zkušeností se rozhodli pracovat se stejným principem a dospěli k nepodobným výsledkům.

Pracoval jsem na té knize čistého času zhruba sedm let. Rukopis jsem poslal tradičně „po vodě“, mých pět čtenářů se vyjádřilo, většinu námitek jsem akceptoval; některé doslova s potěšením. A když bylo hotovo, zabukoval jsem si v Olomouci hotelový pokoj a odjel tam „završit dílo“. Věděl jsem, že hledání pravdy o Blatném skončilo, a tak jsem nechal do hotelového pokoje vstoupit jako prvního svého vnitřního čtenáře. Ne, už se nebudeme přít. Jeho úsudek bude rozhodující, slíbil jsem. A ten parchant během osmi dní vyškrtal osmdesát stránek, které jsem (bůhví!) v potu tváře napsal a které schválili mí přísní prvočtenáři.

A to o mých knihách stačí. Každá kniha je jiná a potřebuje něco jiného… a já považuji za důležitější říct vám, co platí pro všechny knihy obecně.

IV.

Chodil jsem kdysi s dívkou z rozvedené rodiny.

Škola ji nebavila. Pokud jde o vzdělání a cokoliv dalšího, co vyžadovalo soustředěnou činnost, kmitaly její ambice mezi nezájmem a vysokými cíli, na které nemohla dosáhnout. Její rodinné poměry vedly k tomu, že měla vysoké kapesné a relativní volnost, takže není náhoda, že jsme se seznámili v jedné z kultovních hospod 90. let.

Toho večera spala každopádně u mě a hned napoprvé vykouzlila něco, co mě pobavilo a zaujalo. Rychle jsem měl možnost poznat, že sex v jejím pojetí a podání není pouhou konvenční součástí dospělého vztahu. Byla to úniková cesta ze situace, v níž ji věznil věk a okolnosti; byla to říše svobody, kde mohla být, kým sama chtěla. A ona nechtěla být ničím menším než osudovou ženou; femme fatale.

Na to, jak byla mladá, si vůbec nevedla zle. Byla vitální, spontánní, prostá a empatická. Při sexu uvolněná a jistější sama sebou než při jakékoliv jiné činnosti.

A tahle zkušenost, tento obraz je pro mě přesnou metaforou psaní.

Psaní je ultimátní prostor osobní svobody.

Svobody být kýmkoliv jiným, a klidně i lepším, než jakého tě chce vidět tvé okolí. Lepším, než v řadě dalších ohledů opravdu jsi.

Josef Škvorecký: „Danny byl mé lepší já.“

Jiří Kratochvil: „Ve svých knihách jsem lepší než ve skutečnosti.“

I Michal Viewegh stvořil svůj dokonalejší literární klon; mám-li citovat a jmenovat alespoň autory, jejichž literární talent je mimo pochyby.

V.

Jiří Kratochvil, když už jsem ho zmínil, byl největší prozaickou hvězdou 90. let. Před rokem 1968 stihl časopisecky publikovat několik povídek, a pak mu bylo dopřáno hledat vlastní tvář a zrát v bestiálním osamění celých dvacet let. První kniha mu vyšla v roce 1990, rok před padesátými narozeninami – a ejhle: Zrodila se hvězda!

V jakési anketě z té doby Jiří Kratochvil řekl, že píše proto, že ve svých knihách dokáže být lepší než ve skutečnosti. Jistě tím nemínil, že v reálném životě trhá mouchám křidélka, zatímco v knihách se o tom nezmíní. Tento až patologicky nesmělý, v řeči zadrhávající introvert chtěl naznačit, že při psaní může svou selhávající řeč vycizelovat k dokonalosti, že na papíře může být neodolatelně vtipný, přestože u hospodského stolu čtyřikrát klopýtne, než dovede svůj vtip k pointě; pokud by se k tak strastiplné pouti vůbec odhodlal.

Od Michala Viewegha očekávala pražská kavárna na základě skvěle napsaného románu Báječná léta pod psa intelektuální výkony hodné Karla Čapka – a když je nedodal, pěkně mu svá zklamaná očekávání sečetla. Nesmířila se s faktem, že dobré knihy může psát i člověk, který je jinak vybaven maloměšťáckým charakterem.

Ale já tomu zklamání rozumím, jelikož tady nejde o žádnou banalitu, nýbrž o vysoce spirituální záležitost.

Básník, spisovatel… je Demiurg. Tvoří dílo stejně, jako bůh tvořil vesmír, Zemi a člověka, a protože máme tendenci považovat bohy za dokonalé, neomylné, všemohoucí, klademe podvědomě stejné požadavky i na autory knih.

Avšak: Je geniální tvůrce, nebo teprve samotné dílo?

VI.

Bohové musí být šílení!

Povedená filmová komedie chápe tu větu jako předpoklad, ale ostřílený intelektuál 21. století ji může stejně dobře číst jako imperativ.

Čím se vyznačuje „božské“ chování? Tím, že překračuje normy stanovené pro chování lidí. Správný bůh je nelidsky krutý, nevypočitatelný, iracionální, je ve svém chování bezmezně svobodný, dělá si zkrátka, co chce. Žádná pravidla pro něj neplatí.

Zajímavé je, že prakticky stejnými slovy byste mohli charakterizovat toho, pro nějž má společnost konvenční označení „blázen“. A tahle velmi tenká hranice mezi „božským“, potažmo geniálním, a mezi šílenstvím nás odedávna fascinuje. Jak moc jsou od sebe vzdáleny genialita a šílenství?

Cesare Lombroso, Eva Syřišťová… a desítky dalších autorů, které jsem nečetl… dospívali k závěru, že genialita a šílenství jsou sousedé, možná dokonce sourozenci. I proto chápeme, když je spisovatel, a básník zejména, tak trochu trhlý, výstřední, prostě jiný; dokonce si rádi autory nějak takhle představujeme.

A přesto knihy, která bývají označeny jako geniální, jsou málokdy dílem šílence, zato skoro vždy dílem pracovitého jedince s talentem.

Když jsem začal psát, chtěl jsem psát stejně dobré knihy jako mí oblíbení autoři, ergo světová literární esa. Ano, sám jsem se té pošetilosti musel smát, ale na druhou stranu, autor je Demiurg. Stvořitel. Takový tvor si přece neotevře počítač s myšlenkou: Jdu napsat něco spíše průměrného a nepříliš zajímavého. Ne! Většina začínajících autorů sedá – aspoň doufám! – k počítači s tím, že se chce co nejvíc přiblížit nedostižným vzorům. A protože správní autoři juvenilií čtou, co jejich idolové řekli či napsali o procesu tvorby, rychle zjistí, že velikost talentu je u každého autora otáz-
kou, na kterou dá odpověď až samotné dílo.

Proto je v pořádku, když si začínající autor, který by jednoho dne rád dosáhl dokonalosti svých vzorů, položí otázku: Znám míru svého… a znám míru jejich talentu?

Poctivá odpověď zní: Neznám.

Jediné, co lze říct zaručeně, je, že spousta práce na každém díle povede pravděpodobně k lepšímu výsledku.

Přemysl Rut říkal: „Odvést práci je základ. Jestli byl ten den, kdys tvrdě pracoval, Pán Bůh doma – v to lze jen doufat.“

VII.

Čímž se konečně dostáváme k základnímu paradoxu literární tvorby.

Psaní je prostor naprosté svobody, v němž je nutné dodržovat nejpřísnější pravidla; a koho tahle kombinace nebaví, nikdy nic skutečně dobrého nenapíše.

Mě taková hra baví. A baví mě proto, že pravidla neurčuje žádnej oficír ani God Almighty, nikdo, kdo by bral in persona na zteč mé ego.

Pravidla určuje jazyk, v němž tvoříme, a pak samotné dílo, které jako výraz ultimátní svobody vzniká pod našima rukama. Ta pravidla a mantinely si stavíme skrze své dílo sami – a je to výzva, které chceme dostát, protože tu po vítězství sahá naše lepší já.

Není to záruka dobrého výsledku, ale jeho základní předpoklad.

Ostatně, může být dodržování pravidel něčím vzrušující?

Vyjádřím své přesvědčení v této věci opět obrazem:

Někdy v polovině 90. let otevřeli v Brně na Gorkého ulici Whiskey bar. Byl to skvělý podnik stojící na několika pilířích: nejlepší tatarák ve městě, Guiness a skvělá sestava single malt whisek. Tak trochu navíc tam byly dvě televizní obrazovky, na kterých běžely nepřetržitě sportovní kanály. Nevím, zda šlo o náhodu, ale v časech, kdy jsem chodil do Whiskey baru já, bylo na programu buď sumo, nebo hokej.

Znáte sumo?

Dva tlusťoši se do sebe zaklesnou a tlačí. Chvíli si ťukáte na čelo, než s překvapením zjistíte, že jde o vzrušující sport, kde je nutné na velmi ohraničeném prostoru přesně a ve veliké rychlosti rozhodnout, co povede k vítězství. Dokonalá metafora literatury. Protože skutečně dobrý spisovatel není ten, kdo umí tlačit (psát), ale ten, kdo umí ve správnou chvíli také uhnout (škrtat). Psaní vede ke knize. Škrtání vede k dobré knize.

Pokud jde o hokej, může se zdát, že nemá nic společného se sumem, a už vůbec ne s literaturou, ale chyba lávky. Opět jsou to mantinely, které hokeji i literatuře dodávají potřebnou šťávu. Představte si hokej na zamrzlé přehradě, kde dělí jednu branku od druhé kilometr nebo dva, kde můžete vzít puk a jet doleva, doprava, kam vás nohy zanesou. Máte v ruce hokejku a pod nohama puk, takže teoreticky ještě hrajete hokej. Ale koho bude bavit takový hokej sledovat?

V literatuře i díla napsaná zdánlivě bez mantinelů jsou hodna pozoru právě proto, že mantinely podvědomě vnímáte jako součást díla. Čím užší bude prostor, ve kterém svůj příběh rozehrajete, tím bude dynamičtější, tím více vyniknou vaše schopnosti.

Nejdokonaleji své mistrovství předvedete na malé ploše, a může to být povídka, královna prozaického žánru, nebo odstavec. Ba právě: I kdyby měl mít váš román sedm set stran, každý odstavec, který se v něm nachází, je samostatné dílo, které by mělo být přivedeno k dokonalosti.

IX.

Vedou se spory, kde vlastně začíná literatura. Sám jsem psával slohovky, které jsem pak několikrát četl před celou třídou. Vždycky jsem ale věděl, že ty vtipně a celkem zručně napsané historky z mého života nejsou literatura. A přitom se podívejte na takového Karla Ove Knausgårda nebo Trumana Capoteho, abych jmenoval alespoň dva světové autory, kterým publikované „historky z vlastního života“ zničily život. Ivan Landsmann, jehož kniha Pestré vrstvy se stala na konci milénia Knihou roku v anketě Lidových novin, měl pestrý život, který stačilo zapsat.

Pokud se na sebe a na svůj život umíte podívat z patřičného odstupu, vnořit ho do kontextu, stáváte se objektem „hry doopravdy“, Le Grand Jeu, která tolik básníků i prozaiků stála život. Doslova. Spisovatel je dvojdomá bytost, která své emotivní já nedrží na uzdě, ale zároveň je chytrý jako ta Máša v medvědí nůši, co „sedí vysoko a vidí daleko“.

Pravda literárního díla leží jinde než pravda Jana Husa. Pravda literárního díla je to, čemu čtenář rád uvěří.

X.

Dorazili jsme ke čtenáři, a to znamená, že jsme téměř v cíli.

Čtenář totiž obsadí svět, který jako autor vytvoříte. Dorazí sedmého dne, a území ultimátní svobody, na kterém jste se až dosud pohybovali, je ztraceno. Vaše dílo vám přestalo patřit. Což znovu souvisí s důležitou teologickou otázkou.

Je bůh skutečně svobodný?

Podle toho, jak zachází se světem, který údajně vytvořil, se zdá, že je svobodný až běda. Jenže pravý opak je pravdou. Tím, že zatáhl do své hry člověka, se nejen zkompromitoval (máme možnost vyčítat mu asi tisíc věcí), ale především děsivě oslabil svou sílu, svou moc. Bezmezně silný jste jen do té chvíle, než k sobě jako Malý princ připoutáte lišku. Než k sobě jako Stvořitel připoutáte člověka. Než jako Tvůrce začnete skrze své dílo komunikovat se čtenářem.

A pokud se nechcete stát otrokem vlastního díla, pokud nechcete pykat za to, že jste někomu cizímu otevřeli dveře, přestaňte se o to, co jste stvořili, zajímat. To dílo vám už nepatří. Každý ho může číst, jak chce. Každý si o něm může myslet a nahlas říkat, co chce. Vy už to neřešte.

Být úspěšným spisovatelem je samozřejmě také záležitostí sociálního statusu. Ale nemá to nic společného s tvorbou. Důvodů, proč ta či ona díla historicky uspěla – a jejich autoři se proslavili, nebo dokonce zbohatli –, je mnoho, a většina z nich je povahy mimoliterární.

Jestli vás baví psát, jestli jste zároveň dostatečně svobodní i ukáznění, pište. Literatura je skvělá životní cesta, která vás může nakonec zavést především k vám samotným.

To, co je vaše, je proces tvorby, do kterého vám nikdo mluvit nemůže. To je zdroj potěšení i zoufalství, pocitů euforie i beznaděje.
To je, pokud ho zvolíte, život naplno!