Není velkým tajemstvím, že spisovatelka Petra Dvořáková (1977) v mládí strávila několik let v klášteře. Z rozhovorů s ní i z její tvorby je zřejmé, že víra a církevní svět jsou stále jejím velkým tématem: za svoji první knihu Proměněné sny, rozhovory s lidmi, jejichž život zásadně ovlivnila církev, získala Magnesii Literu, v Sítích tematizovala náboženský fanatismus, v Zahradě byl hlavní postavou kněz, který opustil své povolání. Vydání románu Návrat s tematikou života v klášteře proto nebylo tak překvapivé. Vzhledem ke spíše negativním konotacím, které se v souvislosti s církví v jejím díle objevují, se dalo trochu čekat, jakého ladění román bude – a ani v tomto ohledu kniha nepřekvapila.

Návrat je příběhem mladé Jany (v předmluvě je zdůrazněno, že se nejedná o autobiografický text, byť zde autorka se svojí zkušeností pracuje), která těsně po revoluci vstupuje do kláštera, postupně poznává tamější život, vzpomíná při tom na dětství, odhaluje rodinná tajemství a přehodnocuje svá dřívější rozhodnutí.

Na rozdíl od ostatních čekatelek je Jana již nějakou dobu tajně vysvěcenou sestrou, a to díky své matce, jež ji k řeholnímu životu od dětství vedla, a rodinné známé, tetě Anně, jeptišce z tajně fungujícího řádu. Z Jany se tak stává sestra Františka, jež začíná řádový život ve zdevastovaném klášteře, který byl dlouhá léta kasárnami. V novém domově je neútulno, každodenní dřina a nepohodlí při rekonstrukci se stávají rutinou narušovanou jen příchodem nových sester-čekatelek, z nichž každá představuje jiný lidský typ: nejvýraznější jsou naivní, hloupá Anička, rázná a praktická Moravanka Helena a tajemná Karin s hlubokýma očima a vlasy do pasu. Ačkoli má v klášteře žít asi osmdesát sester, v knize se mluví jen o několika z nich – většinou starých, umírajících a senilních ženách, o něž se mladé dívky musejí starat. Nudné dny vyplněné prací jsou oživené několika zásadními událostmi – návštěvou Janina přítele z dětství, k němuž ji stále pojí jisté city, matčiným přiznáním, jak je to doopravdy s Janiným otcem a proč chtěla dceru dostat do kláštera, a objeví se také milostný vztah s jednou ze sester. Je zřejmé, že hlavním tématem takto vystavěného románu by měl být posun hrdinčina sebepoznání, proměna její víry, charakteru i názorů, definování jejího vztahu k církvi.

Mohl to být zajímavý román o hledání sebe sama, o nejistotách, pochybnostech, váhání, kniha, která nutí přemýšlet a přehodnocovat – jenže místo toho jsme dostali černobílý příběh, varovné memento, proč nevstupovat do kláštera. V podstatě od začátku už víme, že je všechno špatně. Jediné napětí je v tom, zda se autorka rozhodne pro happy end (tedy Janin odchod z kláštera a odpoutání se od matky), anebo ji „pro výstrahu“ nechá v klášteře zůstat, a zničit si tak život.

Od prvních Janiných kroků v klášteře cítíme dusno, strach, napětí, úzkost, popírání, vše explicitně popsané a zdůrazněné. Od úvodních stran je zřejmé, že hlavní hrdinka celou dobu sama sebe obelhává:

Něco hluboko ve mně se stáhlo a smrštilo, zatoužilo se před ostrým drápkem schovat. Jenže nad tím vším kralovalo mé odhodlání. Rozhodnutí přijmout všechno, co přijde. Navzdory sobě samé. Bez ohledu na to, co cítím. Nebo co chci. Z lásky k Bohu a z přesvědčení, že právě tohle On po mně žádá.
s. 20

A taky tušíme, že spíše než o autentické pocity individua tady a teď jde spíše o reflexi hrdinčina pozdějšího já, o přesvědčení někoho, kdo už prohlédl, kdo už má jasno a ví, jak to celé dopadlo.

I další stránky pokračují v tomto duchu, ať už explicitním vyjádřením protagonistky („A kolik toho zkazím jen proto, že jsem taková, jaká jsem?“), nebo jinými prostředky. V klášteře tak neustále panuje tísnivá, neradostná atmosféra, sestry jsou buď senilní a dětinské, nebo chladné a přísné, samy mluví o tom, že jejich život sestává pouze z dodržování pravidel, která jsou důležitější než láska. Sestry spolu mluví pouze při práci, přijímají příkazy, jinak nezažívají nic, co by je jakkoliv sbližovalo.

Už v předmluvě autorka vychází z premisy, že život řádových sester je v obecném povědomí idealizovaný. Společnost je podle ní přesvědčena, že jde o výjimečné ženy a hrdinky, zatímco ona odhaluje, že jde o bytosti se stejnými nedostatky a problémy jako v kterékoli jiné rodině či společenství. A ve své knize se rozhodla toto „obecné přesvědčení“ rozmetat, možná s představou, že čtenář bude stržen něčím, co nečekal. Je však opravdu česká společnost takhle naivní? Opravdu má být toto sdělení nové a překvapivé?

Kdo četl knihu Sestry, rozhovory Kamily Hladké s řádovými sestrami různých kongregací a generací, si nemůže nevzpomenout na zajímavá, nečernobílá vyprávění o různých podobách klášterního života, v nichž nechybí pocit domova, přijímajícího společenství, společného smíchu, rodinné pospolitosti, příběhy o krizích, ale i o hluboké a naplňující víře. V románu Návrat by však nepatrná zmínka o čemkoliv pozitivním nejspíš narušila ústřední myšlenku díla, totiž že život v klášteře znásilňuje svobodnou lidskou vůli, víra je jen pomocnou berličkou či dětinským nadšením a jeptišky jsou vesměs ženy s psychickými hendikepy, které v klášteře hledají snadný život a jistoty. A buď jsou tak primitivní, že jim to stačí ke štěstí, nebo přemáhají samy sebe a nemají sílu z kláštera odejít.

Petra Dvořáková je spisovatelka, která má svůj osvědčený literární rukopis, a nemá smysl tlačit její texty tam, kam samy nesměřují: její romány jsou nekomplikovanými bestsellery s jasným poselstvím. Není proto příliš překvapivé, že má tendenci sklouzávat ke zjednodušenému vidění světa, že její jazyk není nijak objevný a dialogy trochu šustí papírem, že nepublikuje formální experimenty. Budiž, každému, co jeho jest. Zároveň ale víme, že napsala velmi zajímavou prózu Dědina, že dokázala v novele Zahrada nově nasvítit problematiku pedofilie a vykreslit postavu, která nejednoho čtenáře donutila změnit své názorové stereotypy – a o to větší je škoda promarněné příležitosti v tezovitém Návratu.

Románu v tomto případě nejspíš uškodila autobiografická zkušenost. Výhoda znalosti prostředí mu totiž zásadně nepomohla, protože fakt, že se v klášteře hodně pracuje a ne vždy panují mezi ženami jednoduché vztahy, nebude pro čtenáře překvapivou novinkou. Mnohem více než plnokrevný román kniha připomíná profesionálně ztvárněné terapeutické psaní, jehož cílem je spíše dostat ze sebe svá dávná traumata a bolesti než zkonstruovat originální, myšlenkově zajímavé literární dílo.