Zdá se mi, že jsem velmi skromná, protože se nestarám o peníze ani slávu nebo o recenze v New York Times. Opájím se však myšlenkou, že mě lidé budou číst dlouho. Že mé příběhy budou dědictvím celého světa. Ale hlavně si přeji, aby oslovily mé syny a mé vnuky…

řekla v jednom rozhovoru dnes už světoznámá prozaička Lucia Berlin (1936–2004).  Čeští čtenáři ji poznali díky posmrtnému výboru povídek Manuál pro uklízečky (Argo, 2019) a nově se mohou těšit z povídkového souboru Večer v ráji. Dnes literární star, přirovnávaná k Alici Munro nebo Raymondu Carverovi, dříve spisovatelka, která byla známá spíše na „západním pobřeží USA“. V tamních literárních kruzích byla kultovní postavou, ale na větší čtenářský zájem to nestačilo.

Je to paradoxní. Brilantní povídkářka za svého života nedosáhla komerčního úspěchu, vydávala v literárních časopisech a okrajovém nakladatelství, a dnes plní přední stránky New York Times. Otázka zní proč. Je to proto, že kvůli svému stylu života a péči o čtyři syny neměla čas věnovat se literární kariéře? Nerozpoznali čtenáři její talent – muselo se počkat, až jim někdo vysvětlí, jak nadaná Lucia Berlin byla –, nebo zkrátka kvůli publikování v malém nakladatelství neměla šanci vůbec proniknout na trh?

Možná by někdo mohl namítnout, že tyto otázky nejsou podstatné, protože její dílo po ní zůstalo a dostalo se mu patřičné pozornosti, byť dodatečně. Nemalou zásluhu na tom má spisovatel a editor Stephen Emerson, dlouholetý přítel, s nímž se prozaička znala právě z oněch „literárních kruhů“. Klára Vlasáková k tomu ve své recenzi trefně napsala:

Je štěstí, že povídky Lucii Berlin byly znovuobjeveny a dostalo se jim potřebné péče. Ne všechny příběhy končí podobně. Mnohé texty zůstávají v šuplících nebo mizí docela. Ne proto, že by nebyly dost dobré – ale protože na ně nebyl čas a nedostaly kýžené podmínky či pozornost, jakou by zasloužily. Možná jsme o spoustu takových hlasů už přišli. A možná o ně dál přicházíme, jen si toho nevšímáme.
Seznam Zprávy, 29. 6. 2025

Lucia Berlin zůstala na okraji, stejně jako její postavy. Byl to její osud. A místo psaní o tom, jak dobré její texty jsou, bychom se mohli zamyslet nad tím, jak je možné, že tak často systematicky přehlížíme a nepodporujeme nejtalentovanější lidi v oboru, a ano, i tady u nás. Ale vraťme se ke knize.

Autorka zvládá na drobné ploše vyprávět velké příběhy o lásce, zneužívání, nevěrách, drogách, závislostech a neopakovatelné atmosféře života v různých chvilkových rájích. Hrdinky často žijí bohémsky, obklopené množstvím lidí, kteří se občas jen tak přihodili. Všechno je to smyslové, všeho jako byste se mohli dotknout. Má to hippie náladu a vnímáme trochu halucinogenní duch 60. a 70. let. A pod tím vším je temno. Nevyslovené, naznačené, ale trvale přítomné. Vraždy, drogy, znásilnění, odnikud se zjevující příbuzenstvo, uprostřed párty začne někdo zničehonic nadávat hostům… A často je to paradoxně vtipné.

Kočovný život v sobě nese barvy, svobodomyslnost, světlo, ale také neklid a vykořeněnost. Slunce pálí a vy si spolu s hrdinkami připadáte čím dál opilejší nebo zkouřenější, čím dál víc cítíte, že něco je „zatraceně špatně“, a přitom tak, jak má být. Lucia Berlin je mistryně kontrastů a rozporů. Zajímavé je, že její prózy nejsou bezvýchodné, ale plné života. Sice je těžký, ale pořád zbývá naděje, že se jednoho dne probudíte a všechno bude zase v pořádku. I když v pořádku nikdy nic nebylo.

Když Lucia dostala od svých studentů tvůrčího psaní otázku: Jaká je vaše poetika? odpověděla: Nemám tušení. „Píšu jen o tom, co se mi zdá být pravdivé. Emocionálně pravdivé. Když pochopíte emoční pravdu, následuje rytmus příběhu a myslím, že i krása obrazu, protože vidíte jasně, jednoduché kontury…“ Její hrdinky sice často pijí jako duha, ale dál se starají o děti, docházejí do práce, zničehonic začnou uklízet. Dál milují i doufají.

Nic z toho, o čem píše, si Lucia Berlin nevymyslela. Její povídky zrcadlí její život. Objevují se tam její děti, vystupuje tam jako hrdinka pod různými jmény. Spíše fragmentárně zachycuje život v Texasu, Chile a Santiagu, svou zkušenost s častým stěhováním. Objeví se tam její sestra Sally, které lékaři našli rakovinu, nebo manžel závislý na drogách. Zatímco muži fetují, mají milenky a utíkají od rodiny, aby se mohli věnovat své umělecké kariéře, ženy pijí a pak opilé probírají svého společného ex. Je to divoké a pravdivé. Nemusíte se s tím ztotožňovat, ale musíte uznat, že je to dobře napsané.

Náladu v textech tvoří autorka často jazykem, až znepokojivě živoucími popisy lidí. Má jemný smysl pro vystižení nálady i krajiny. Drogový dealer je tak děsivý, že byste hrdince s jeho vraždou bez výčitek svědomí pomohli. Zatímco ústřední hrdinky vraždí a milují, ženy kolem s pochopením mlčí, a stávají se tak komplici těchto vražd, nevěr a mateřského trápení. Nic jiného jim nezbývá.

Lucia Berlin nikdy nepsala prvoplánově feministicky, ale podstatu ženského života zachytila velice dobře i tak. Slabinou jejích textů je množství postav a místy jistá hektičnost, kvůli které se v některých povídkách budete hůře orientovat. Některé prózy pak vyznívají spíše jako cvičení v tvůrčím psaní. To však nic nemění na tom, že Večer v ráji je stejně dechberoucí jako Manuál pro uklízečky.