V textu Libora Staňka se nachází jedna myšlenka, která evokuje, že důraz na empatii možná mohl mít nějaký důvod: „Nejde o to do literárněkritického úzu navrátit narcistní egomaniaky, jejichž jediným úkolem je text instinktivně rozcupovat.“

V jakém paradoxu jsme se to ocitli? Řídí naše životy lidé, kteří nejsou našimi vzory a nenabízejí vizi budoucnosti našeho vývoje, jíž bychom si cenili?

Umělecká zkušenost zjevně negeneruje automaticky politický a filosofický postoj založený na otevřeném myšlení jinakosti. Myšlení obrazem má různé podoby a fungování v instituci vyžaduje jinou sadu dovedností.

Britský divadelní teoretik Tony Fisher tvrdí, že umění je politické především proto, že disponuje funkcí estetické výjimky. Toto tvrzení v sobě nese tři sdělení. Za prvé, politickou sílu díla nelze měřit jako poměr mezi úmyslem tvůrce a dopadem na diváky. Političnost literatury není lineární kauzalitou. Za druhé, kauzalitu zároveň nemůžeme kompletně odmítnout.

Literatura traumatu, která takovouto proměnu nepřináší, je zbožím, jež se možná dobře prodává a vděčně konzumuje, ale trauma zneviditelňuje. Intelektuální hráči, kteří naopak trvají na tom, že trauma je definitivní mlčení a nenávratná destrukce, se velkou oklikou vracejí k názorům lékařů z poloviny 20. století.

Racionální, suverénní a silní se nesnižují k tomu, aby reduktivně dělili svět na dobro a zlo, zajímá je kritická debata, takže dělí svět na normální lidi a úchyly.

V době pozdního reálného socialismu směřoval Vyskočil se svým principem svobody proti institucionalizaci, svým praxím říkal zkoušení a pokoušení, nikdy ne „metoda“; místo divadla provozoval „Ne-divadlo“, ne-předvádění se, ne-reprezentaci, ne-spektákl; místo herectví podporoval autentické jednání.

Přijmout pozici systémově postiženého znamená možnost začít tlačit na změnu, ale zároveň se v jistém smyslu vyloučit, postavit se proti společnosti jako oslabený.

Témata společenské důvěry, spolehnutí se na systém, instituce nebo okolní svět patří v české společnosti mezi ta hlubinně problematická.

Jsme v bodu obratu, který se týká naší kultury. Místo kultury ignorance a permanentní oběti můžeme začít kultivovat pozornost a péči, chápat problémy druhých jako součást našich problémů – v rámci společnosti, Evropy, v rámci života člověka v přírodě.

Již od starověké filosofie víme, že emoce se významně účastní politického a etického rozvažování, a nedávná neurobiologie odhalila, že emoce mají dokonce kognitivní funkci. To znamená, že se podílejí na poznávání světa.