Bažina

Ode dna žal a parazín,
deru se znovu od bažin.
Zapad a pnutím žuch,
na odklad nápad nutím.
Ztracen se bortí tes
v křeč a živ mokřadu les.
Slovnost v blátě tuším…
Na!
Lenost v poet si usíná.

Vrz zrn dáseň až spod.
Drž trn báseň a tlej.
Zásek se slova ťal
v násek dlátova.

Kaluže

Táním sněhu z jara,
bouří před povodní
kaluže stíny hltí,
světlo odráží i kapky.
A tvoří se. Hltí.

Hloubku si nevybírá,
před sluncem neuteče.
Stojatě lpí a zraje,
připomíná marnost.
A hltí se. Tvoří.

Zároveň u dna bývá
svým křehkým tělem
korýšivých náznaků,
čeří proudy k žití.
A baví se. Rodí.

Lehkým pírkem v zemi,
hřbetem dolů bývá.
Kaluž vyschne v suché bláto,
svůj život uchová.
A rodí se. Baví.

Kaluž, ta nesmutní si.
Nemarní svůj konec.
Opět se ukáže, neodteče
a hloubku neprozradí.
A všechno v ní.
Všechno ví.

Mozek

Myšlenkou vlákno táhlo
spletené z impulzů,
z nervů a šlach,
prostě mi hráblo –
prostý to strach.

O houbičkách, a tak…

To šustí mě stále na listech,
jak strom zavál po větru
a zakousl se v ústech
do spodního rtu.
Podzimní zklamání neva,
na těle husinu mám…
U spadávání dřeva
šustění stále mám.

Když ošustí ze stromečku,
jeho pád na zádech,
tak došustí až k po zadečku
mám zlo, jež nechápeš.
To šustí mne stále děsí,
nač stále se kutálí,
tenhle pocit běsní,
hrůzu nahání.

Někde v lese mezi loukou
našel jsem ji s dlouhou nohou,
vítr foukal hou – hou, hou – hou…
Měla na noze klobouk.

Osvětlím stínem

Zkřížením cest světla pokukují,
jak věci bez stínu pochybují,
mají-li vykonat pro obojí –
světlům a stínům své pro pohyboví.

Pod lampou tma platí po staletí.
Stín ani tma pohyb nezachytí.
S odstupem záře tě snáz osvítí,
však s úprkem od stínu se rozletí.

Stojatou nebaví vytvářet stín –
bez hybu neměnný mění se v splín.
Pro svůj klid žárovku tím prasknutím
zbavím se záře. Výměnu nenutím.

Sirény

Zbloudilou strouhou
plazíš se dál a sám
a ty, co projdou,
nejspíš nepotkáš.
Z rozvalin chloubou
je to, co zbylo v nás,
naději s touhou
v souboji nepoznáš.

Rozklížen hlavou
jak venkem v mysli jdeš,
ostatky v trní hrabou
i pod zem též.

Hyneš se slávou.
Tvůj název beztak neznámý.
Procházíš slevou
nepřiznaného bezvládí.

Sirény zhoubou,
jak slyšíš, jsou a podladíš.
Neměnný s dobou
zvuk, o nějž zavadíš.

Bez poslední večeře

věnováno bratrovi

Uhněteš večeři holou rukou.
Byť nemáš z čeho a nemáš čím,
vzduch dlaní pohladíš a vyteče
mezi prsty v smrtelné křeči.
Svou minulost vyhodíš,
budoucnost nechceš znát.
Tak sklizeň se nekoná,
rozhodně ne v tvém případě.

Utrhnuls svoji tezi
a dokázal, že to není to.
Zavěsil vzpomínky
na hřebík ve zdi,
pochopils nechtěné,
růže se zbavil.
Zahodil po proudu
všelijaké otázky.
Dostal si po čase
nejistou odpověď,
kterou máš s kabátem
schovanou v kapse.
Uhnětl z hlíny růž,
až do úst ji vetřel
pro tichost svobody
v posledním světě.

Večery

Vynořím se ze tmy.
Budu šeptat o pomoc.
Z rozbahněných kroků,
které k tobě vedou.
V zádech, co vítr žene
k nedospělým myšlenkám.
S opatrnou rychlostí
do zátiší a klidu a hluku.

Za černočernou tmou
a poznáváním siluet
s ochutnávkou ticha.
Probdít večery.

Vítr

Na nebi točí se cosi a piští,
v mracích se utváří to, co spadá,
do síly větší a rychlé a sviští
vítr je a čechrá záda.

Vítr nám načechrá záda.
Odvíjí podolí ve dne v noci,
tříská se s deštěm a hádá,
člověk ho nemá ve své moci.

Zavane dobou, svou roční a tvrdí,
že čas je na podzim! Bude zima!
Kalendář puntíkem člověk si zdobí,
když nastává chladnější obdoba.

Nastává chladnější období,
barevný život je na konci bdění.
Člověk si sešlý smrk nazdobí
a započne naivní snění.

Odvane chtěné, nechtíc vezme doba.
Sroluje pozemní hřbet a strom srazí.
Co nakupí vítr, to odnese voda,
co nestihne proud, se nadobro zmrazí.

Zamrzá s úsměvem v tváři
pohnutá doba vezme náš čas.
Ať chce kdo, jak se chce, tváří –
dostihne každého z nás… mráz…