Noc po nebi šoupe šachovými figurkami hvězd
Nejdřív kýble od barvy
v trávě u cesty
A pak chlap
s válečkem na dlouhé tyči
jak soustředěně natírá chodník k letišti
jásavou červení
Některým věcem
tu člověk těžko porozumí
A co tam vlastně je?
Dohromady nic
Tak proč tam teda jedeš?
No asi právě proto
Nakonec se nízké mraky rozestoupí
a šedivá mořská hladina
s ostrůvky rákosí
letí patnáct metrů pod námi
Na tu kratičkou chvíli
než se objeví beton přistávací dráhy
nezbývá než věřit
že piloti vědí co dělají
Fungují tu tři půjčovny
Ta nejdražší
má na letišti přepážku
Levnější
tam má na zdi přišroubovanou schránku
kam můžete hodit klíče
když odlétáte
A na nás čekal
jen vytáhlý chlapík
s cedulkou v ruce
Hm trochu se zarazil
když říkám
že za týden odlétáme v sedm ráno
Tak to tu pak nechte stát
a klíčky dejte dovnitř
Já budu někde okolo
Auto tam stojí
přesně jak jsme ho nechali
ještě když nastupujeme do letadla
Ale od té doby
se už nikdo neozval
Tak asi v pořádku
Mají tu ledacos
Benzínovou pumpu
školu
i letišťátko ne větší
než nádraží v okresním městě
A na hlavní silnici
veliký hnědý ukazatel
jakým se označují turistické atrakce
Goireasan / Toilets
Marně hledáme
marně se dokola motáme
ve třech ulicích
úplně stejných nevábných bytovek
Vlastně je nikdy nepostavili
vysvětluje nakonec rozpačitě
paní v malé pekárně
kde nemají nic než masové koláčky
(platba pouze v hotovosti)
Asi by měli dát
tu ceduli pryč
hledí starostlivě z okna
V noci je tu ticho
A když říkám ticho
tak myslím ticho
Ne to věčné podprahové hučení
naprázdno běžících
soukolí civilizace
Tady je slyšet
jak noc po nebi šoupe
šachovými figurkami hvězd
I zvuk motoru
jediného osamělého auta
které projede po opuštěné hlavní silnici
rodí se na míle daleko
A stejně tak na druhé straně
na míle daleko zaniká
Změny klimatu
dorazily i na skotské ostrovy
Pobřeží zalité sluncem
teď spíš připomíná
obrázky Středomoří
I krávy z pastvin
hned vedle pláže
přilákala ta podívaná
Nerozhodně postávají v písku
soustředěně přežvykují
a mžourají do třpytících se vln
Do vody
nakonec nejdou
Mezi mechem obrostlými
kamennými kříži
za kovovým plůtkem
rozežraným kyselinou
neutuchajícího slaného větru
v travinách
plných králičích bobků
pluje ten obraz
čtyřicetileté stařeny
mumifikované
a pochované v těchto místech
před více jak třemi tisíci lety
Moře je blízko
a obzor kopíruje
nezřetelné půdorysy
základů kruhových domů
Rozcestník
nad přístavem
Doleva
Bagh a Tuath po silnici A 888
doprava
Bagh a Tuath po silnici A 888
Všechno je tak nějak přehlednější
na malých ostrovech
s jedinou okružní silnicí
Jen starý lišák Eukleidés
by tu se svými axiomy
asi měl o čem přemýšlet
Nejdřív kýble od barvy
v trávě u cesty
A pak chlap
s válečkem na dlouhé tyči
jak soustředěně natírá chodník k letišti
jásavou červení
Některým věcem
tu člověk těžko porozumí
foto Soňa Pokorná
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Vít Janota se narodil v Praze v roce 1970. Praha je častým místem jeho procházek i jeho básní. Rozumí si také s deštěm, vnímá čas i v tichých a nehybných věcech. Často mapuje ustavující pohyb člověka městem, ale je to město či architektura, co především v textech ožívá nebo vystupuje. Jeho vypravěč je také spíše svědkem či kameramanem událostí než jejich hybatelem. Velmi často v jeho básnických sbírkách (např. „Miniová pole“, Dauphin 2008, nebo „Noc a déšť“, Dauphin, 2013) potkáváme také noc. A o noci si také zkoušíme něco říci přes sítě spojující Prahu a Hořovice. Fotografie: Soňa Pokorná.