Juvenilie
Svatava Antošová

Na Újezdě se srazily tramvaje

Beletrie – Poezie
revue Ravt 4/2022

A dávali jsme si spicha u Synagogy
A proplítali se schizofrenickým třeštěním
A kolem jezdila spousta cizinců
A v charitě v Karmelitský se dalo prima opít
A četba Kafky a Hrabala – to bylo něco
A řeka vypadala jako vosková panenka
A město se v ní ztrácelo
A my se ztráceli v něm
A radost a deprese nikdy nebraly konce
A u Vojtěcha byla každá mše slavnostní
A na Jaselce se žilo na jeden zátah
A poslouchali se Plastici
A stálo se na Hutku a Mertu a Třešňáka
A potáceli jsme se odnikud nikam
A ranní výlety na vínko na stojáka začínaly den
A Bony a Rybárna
A dlouhá jízda s blijící Jarmilou na Spořilov
A filozofování uprostřed lijáku někde v blátě
A alkoholické siesty v „Zrcadlovce“
A kostelní kasičky
A zmrzlé dláždění a smutek jeřabin
A blázinec
A podzemí Máje
A Adélka zfrustrovaná sebou samotnou
A posezení s Metuzalémem
A cesta s obětními dary ze sv. Voršily ven na Národní třídu
A horká odpoledne na Zahrádce
A Mariina neortodoxní přítomnost
A s průkazy Filmového klubu v nacpaném kině
A Wajda a Visconti
A návraty přes most do druhého dne
A Sen o velikém uniknutí
A varhanní koncerty v Mikuláši a Jakubu
A povídání o Nietzschem
A Slávie
A Martička propíjející se svou samotou až za její hranice
A hvězdné nebe nad Novým Městem
A ruce spálené od mrazu jako květy jabloní
A těšení se na vandr
A sladké omelety zapíjené pivem od Růžového kavalíra
A Věra a magnetofonové pásky V a S
A kocovina
A bylo to zoufalství nebo to bylo štěstí
A jaký to vlastně bylo stát před jugoslávskou ambasádou
v den výročí SFRJ
A koukat se do oken na rozsvícené křišťálové lustry
A poslouchat hudbu a křik
A vidět Mosteckou ulici plnou diplomatických vozů
A vidět je předjíždět a odvážet hosty
A jaký to bylo sedět na Staromáku u Husa
A dívat se jak Praha patří pionýrům
A jak tancujou bump
A jsou šťastný mezi mračnem fízlů obcházejících kolem
A jak jsme hledali opuštěný místa
A žádný nenašli
A tak jsme se táhli za Fellinim
A po grocích u Pastýřky chodili na záchod do kuchyně
A kam se jen poděli všichni američtí básníci
A proč Václav Hrabě zemřel
A Míša strávila skoro rok v Bohnicích
A já tam za ní ani jednou nebyla
A v Počernicích strom ověnčený barevnými světly zářil do noci
A dával Adélce naději
A Kosťa si vařil mystickou kaši
A motal se po Obecním domě
A v zahradních restauracích se červenaly azalky
A demižony z Blatničky voněly připáleným mlíkem
A odzátkovaný k Poslední večeři chutnaly po korku
A po životě

 

Knäcke brot
Vrážely jsme do spících soch
svým krokem v zimní noci

Město plálo jedním leskem
sníh se odlupoval od země

a vířil vzduchem
Vzaly jsme to vůkol kříže

k Jiljímu
a celou cestu nikoho nepotkaly

jen Kosťa obcházel v představách
Míša měla zjevení

ve Slávii se mluvilo jenom o tom
Den ode dne byl západ slunce

krvavější
Jarmila viděla kvést hrušky

uprostřed zimy na stráních pod Hradem
a mně se v hlavě točilo víno

jako hvězdný kolotoč
nad mlhami v údolí

 

Krokovy dcery
– Mám menses, řekla Teta
a postavila na kafe.
Připadala jsem si s tím litrem svařáku
jako hloupá husa…
Měla bych něco brát.

Obě sestry seděly v kuchyňském koutu
a kouřily.

– Včera jsem s ním večeřela, pronesla
vrásčitá Kazi
vyfukujíc kouř z winstonky směrem
k Vyšehradu.

– S Bivojem?

– Ne, s Ním. Díval se na mě opilým
zrakem a myslel jen na TO.

– Ano, vím TO. Byl nahý jako vepř,
tak nahý, že i jeho duše vypadala
jako penis!

– Víc než to. Jeho duše byla penis!

– Sama jsem ho dělala, přisunula Teta
před sestru jablečný koláč.

– Ne. Nechci.

– Je z těch jablek, kterými jsme si vycpávaly
podprsenku, abychom vypadaly starší, pamatuješ?

– Většinou byly červivé.

– Přesněji – shnilé. Ale byla jsem na ně pyšná.

Kazi típla.

– Večeřeli jsme U FROMMA.

– Proč zrovna tam?

– Mají vydezinfikované záchody. Je to
alespoň bezpečné.

– Relativně bezpečné!

– A berou na pokoje za daleko nižší cenu
než třeba v hotelu KROK.
– Krok vpřed, dva kroky vzad…
zanotovala vzdělanější Teta.

Kazi se rozhihňala.

– To je přesné!

– Tušila jsem to! Stěžoval si mi
na loupání v kříži.

– Nediv se. Není už nejmladší
a navíc, není ani nejlepší jezdec.
Příliš často padá s koně.

Teta slila vařící vodu.

– Kostku, dvě?

– Dvě a půl. Nemohu si na hořké zvyknout.

– Já piji jenom hořké. Hořkost života…

Kazi zamíchala a olízla lžičku.

– Kdysi s Bivojem, zavzpomínala,
to bylo něco docela jiného.
Byl velmi chic,
ale také velmi neopatrný.

– Ano, Je nespolehlivý. Bohové pak vždycky
měli co dělat, aby mě uchránili před hanbou.

– Alespoň se nenudili, odtušila rouhavě
čarodějná Kazi a napila se horkého nápoje.
Škytla.

– Vzpomíná na tebe, rýpla si Teta.

– On?, zavrtěla Kazi hlavou
Přece jen bych si vzala kousek toho koláče.
Vypadá chutně.

– Mám pocit jakobych zdevastovala
vlastní ňadra, vzdychla Teta.
Ale chutný je velmi.

Kazi si nacpala plná ústa
div že se nezadávila.

– Výborný, pochvalovala si.
Ale ty sama si nebereš. Na co myslíš?

– Na ten mejdan ve Stadicích. Líba se sťala
pod obraz a svedla nejhezčího chlapa,
jaký kdy v Čechách žil.

– Prý byl ještě panic, zamlaskala Kazi.
Jenže jenom já vím, že…

– Co?, vyhrkla Teta a vzápětí se rozesmála.
Ty? Ne!…

– Ano! Tenkrát na poli… Ach, to byla
úplně jiná doba. Bylas ještě moc mladá na to,
abys…

– Škoda. Když jsme dorostly,
měl oči jen pro ni.

– Snad tě to nemrzí? Co z toho Líba má?
Píchá si do žíly, aby ty nerváky vydržela.
Hloupému lidu se namluví, že věští…

– Jsem si jistá, že v budoucnu bude
rehabilitována.

– To je víc než pravděpodobné.
Má z pekla štěstí.

Někdo zazvonil. Teta se zvedla, přistoupila
ke dveřím a podívala se kukátkem na chodbu.

– Líba, zašeptala směrem k sestře
a otevřela.

Libuše vstoupila dovnitř.

– My o vlku a vlk za humny,
Vítala ji s úsměvem Kazi a vybídla sestru,
aby se posadila.

– Mám menses, řekla Teta
a postavila na kafe…

 

Kafkovo robě
Ráno jsem vstal
a uviděl
jak před domem
ve kterém bydlím
zastavilo auto
Vystoupili z něho čtyři muži
převlečení za ženy
a vešli do domu
Prolezli škvírou pod mými dveřmi
zhasli plynový hořák
na němž jsem si vařil vodu
na čaj
Ustlali mi postel
zalili brambořík
A…
a potom mě mlčky
zastřelili
Dostal jsem čtyři rány
ale protože měli tlumiče
neslyšel jsem jediný výstřel
Lehl jsem si na koberec
zatímco oni přistupovali k zrcadlu
smývali si šminky
a shazovali se sebe paruky
dámské oblečení
boty
a přívěsky
a zavírali je do mého příborníku
Když byli úplně plešatí
a nazí
odemkli dveře a vyšli na chodbu
Slyšel jsem dvakrát cvaknout
zámek
a pak už jen motor
odjíždějícího auta
Zůstal jsem sám
zamčený ve svém bytě
a mrtvý

 

Lourdy
(sobě)
Píšu báseň
s potěšením svědka zázraku v Lourdech
který jakoby se stal tady

Na Vánoce
Kosťa neměl co pít v Praze
Mráz kreslil na okna blázince
nejkrásnější trochej
Dny byly k uzoufání
a v noci jasno a světlo jako o polednách

Klapot kroků na zmrzlém dláždění
rozechvíval hnědé jeřabiny
jak Kosťa za mě se trmácel po hospodách
Za mě dával se do řeči s bohem
Plakal za mě a blil
a radoval se z hvězdného nebe
nad Novým Městem
až z toho upadal do delirky
Úplně tumpachovej
s rukama spálenýma od mrazu
Úplně hin

Rozkvétal leknínově bílými květy
v poletujícícm sněhu
Obcházel ulicemi
trčel nad řekou se zvednutým límcem
na jehož cípech svítil
úplněk
Smál se a šílel
a masturboval před příchodem rána
jako poustevník

Nahoře na Petříně
kam vylezl
sám
vstříc větru a naslouchat příboji
Měsíc se vlekl za ním
zachytávaje se holých větví
Lopotili se s tím výstupem a dřeli
jako mezci
a když dosáhli vrcholu
stanuli s vytřeštěnýma očima pod rozhlednou

Na Újezdě se srazily tramvaje
jakoby ještě nikdy neviděly padat hvězdu

Básně ze samizdatových sbírek Underwood, 1979, a Encefalické probuzení, 1980, Praha 1976-8 (19 až 20 let).

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Svatava Antošová

    Quo vadis, Europe?

    Vidět naprosto dezorientované a paralyzované nizozemské důstojníky, o nichž si za ta léta tlumočení Aida myslela, že je zná a že se na ně může v nouzi spolehnout, je pro ni zničující.

    Drobná publicistika – Ohlédnutí
    Z čísla 3/2022
  • Nad knihou
    Daniil Turovskij

    Kybernetická studená válka?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Kágébák vůbec nechápal význam slova „hacker“, a už vůbec nechápal, jaké má takový „odborník“ možnosti. A když mu lidé z Equalizeru nabídli, že uspořádají pro sovětské tajné služby o hackingu seminář, setkali se jen s pohrdavým nezájmem. Tento nezájem ze strany KGB se však brzy změnil v zájem naprosto enormní…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 20/2021
  • Nad knihou
    Fareed Zakaria

    Okno zranitelnosti

    Reflektuje Svatava Antošová

    Zakaria tvrdí, že pandemie probudila návrat k nacionalismu i tam, kde by se to dalo čekat nejméně – v Evropě. Ale nebyl tady už dávno předtím?

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 18/2021