„Hele,“ řekl v polospánku, „cos dělal předtím, než jsi mě poznal?“

„Nejspíš jsem se topil.“

Ticho.

„A co děláš teď?“ zašeptal ponořen do spánku.

Na okamžik jsem se zamyslel. „Teď jsem voda.“

„Neser.“ Udeřil mě pěstí do ruky. „A běž už spát, Pejsku.“

Pak ztichl.

Pak jeho řasy. Bylo slyšet, jak přemýšlejí.

Úlohou spisovatele je to všechno přestát. Skrýt se za slabé jméno. Nechat se proklít a znovu políbit – jako opětovné získání důstojnosti, jako znovunabytí erotičnosti. Nejsou větší témata než smrt a láska a není nic bazálnějšího než se obracet k matce, byť nám asi stejně nerozumí.

V souvislosti s tímto románem lze šermovat pojmy, jako je transgenerační trauma, válečné trauma, ženská zkušenost, imigrace, strukturální problémy, prolamování kultury ticha, druhá generace migrantů. Zásadním tématem je navazování na příběhy předků, na opuštěnou a stále živou kulturu. Ocean nekrade jen příběhy svých předkyň, ale také jejich způsoby vyprávění, jejich slova. Třeba slovo „promiň“, které používala jeho matka v nehtovém salonu pořád dokola, slovo, jejž jako první řekl i protagonista románu Pejsek, když poprvé spatřil svého prvního kluka.

Svět Oceana Vuonga je složený z drobných střípků krásy. Z květin, které ukradl pro svou babičku. Z bonbonů, které cucal, když se s matkou procházel obchodním centrem. S laskavostí se dívá na vlastní pocity, ať už je to nejistota a nejednoznačnost ohledně toho, co má považovat za své kořeny a kulturní dědictví, podřízená role vůči světu nebo sexuálnímu partnerovi, hranice vlastní tělesnosti, anebo směsice lásky a nazlobenosti, kterou cítí k matce.

Román jako by neopomíjel ani nejmenší pohnutí mysli. Obsahové linky na sebe navazují spíše na základě emocí, které přecházejí jedna v druhou, než logickou posloupností vyprávěného. Drobí se na jednotlivé obrazy a vjemy, pozornost je věnována jak vyhlídce na město, tak podivnému boji fastfoodových společností, který se nakonec jeví jako divadlo korporátů, pouze inscenující možnost volby.

Do vyprávění Oceana Vuonga se promítá jeho buddhistický náhled na svět. Projevuje se v mísení dobra a zla, v péči, v podivné kráse, se kterou se rakovina proplétá tělem jeho babičky. Buddhismus někdy chápeme jako stoicismus, odtržení se od emocí, snahu obejít je a utišit. Vuong jimi však ve svém románu spíš prochází, líčí jednotlivé události života surově, nemaže se s krví a zoufalstvím, kořeny závislostí vykresluje v jejich složitém sociálním pozadí. Sám ze svých vzpomínek, z dětství, z pozorování matčiny práce i vlastních prvních pracovních zkušeností vybírá prach nesolidární Ameriky. Jako by se s matkou procházel po supermarketu s pytlíkem čokoládových bonbonů na den. Ano, tento obraz připomínám už podruhé, a tentokrát v jeho tragičnosti. Není jednoznačné, co se skutečně stalo… Ale zpět k buddhismu – právě ten pomáhá přijmout bolesti, smrt, ten kaleidoskop všeho lidského. Moje matka, která si na rozdíl od té Vuongovy může román přečíst, poznamenala, že od začátku věděla, že všechny popisované osoby jsou už mrtvé: „Takhle prostě nepíšeš o živých.“

V podcastu na stránkách Tricycle reflektuje Voung svoji naprostou vydanost, křehkost, způsob, jakým před čtenářkou odhaluje vše. Beze strachu, záměrně. V tomto ohledu připomíná například román Zřídlo od Akwaeke Emezi, který má ostatně také neopomenutelnou náboženskou dimenzi. Podobně jako ona, i on se drží své spirituální vize, i když ta jeho má jiné kořeny i prožívání.

Vrcholu se dotýkáme v jistém tradičním queer tanci masek a smrti, do kterého se protagonista připlete při návštěvě matčiny domoviny. Jako by se tak zase dostával ke kořenům, nacházel jejich prolnutí se svou žitou zkušeností. V reflexích jeho díla zaznívá také perspektiva oddělenosti první a druhé generace migrantů. Způsobu, jakým společnost děti migrantek pozře – a vyvrhne je už jiné a oddělené.

Rúmí tvrdí, že odpověď na bolest je v bolesti samotné. Vuong k tomu dodává, že bolest je pohonem vědění a semenem mnoha jeho děl. Musíme více umírat.

Když v Saigonu pozdě v noci hraje hudba a děti si hrají v ulicích, je to znamení smrti – nebo spíš znamení, že se sousedé snaží zahojit bolest. Očividným projevem toho, jak úleva může přicházet prostřednictvím extravagantní podívané, jsou právě muži převlečení za ženy, jejich přehnané kostýmy a gesta, afektované hlasy a výrazy obličeje, jejich tabuizované překročení hranic pohlaví. Přestože drag queens vyhledávané, dobře placené a považované za obecně prospěšné společnosti, pro kterou být queer je pořád ještě hříchem, představují po dobu, co nebožtík leží na ulici, stále cosi cizorodého. Jejich zaručeně spolehlivá falešnost je ovšem to, co truchlící potřebují. Zármutek je totiž nejhorší, když je nereálný.