Nepropustná

Naše láska nás zabila
chci napsat na zeď podchodu
kde jsi osnoval blokádu všech příjezdových cest do elektrárny
kdo tě rozsekal na bílý popel
v tomhle světě nejde věřit ani plošinám
pomalu odkapávající čas nepřináší rozhřešení

Píšu o naději obcházíš mě a kladeš na zemi mlčící buddhy
nastupuji do rozjíždějící se lodi tvojí pokreslené kůže
je to jako tichá modlitba měsíčního hrobu

Každý den zabít jednoho holuba, uvařit marmeládu z růží
chci ti přinést knihu s truhlou s temnotou jemnější než nebe
nechám odplout vyřezaná slova a hlásky připnuté na noty

V městě slévajících se kanálů
nakazit se sekrety tvých žláz
cizími feromony, pižmem
v zemi prosakování a vzlínání
hrát nepropustnou
člověk je ale potrhanou zdí
zbývají po mně otisky, nedopalky, písmena
vypotit tě v tanci s dvěma černými princi
tvůj hlas skrz bezdrátové připojení
splétá hnízda v mojí anonymní posteli
tvůj tančící duch mi vleze pod svetr
na cyklostezce mezi továrnami
v závoji jinovatky objímáš konečky prstů

Řeky a květiny

vyprávěl jsi mi o básni o květině co ji pošlape dav
a ta křehká květina jsi v ní byl ty
oblékl by sis pseudonym
asi jako naději že se úplně nedáš šlápotám

snažím se tě držet v rukou jako nějakou květinu
kolem se zdvíhají vlny
snažím se tě pouštět jako nějakou tajemnou rostlinu
země se mezitím drolí
jsou povídky o řekách které mají jen jednu svoji květinu
a jsou řeky s širokými zarostlými břehy
kdybys psal báseň o řece byla by to třeba rioni plná cyrilice
s dlouhými břehy a vlnami matka tisíce přítoků

v naší době za hranou nebezpečí
mluvíš dokola abys zachránil ptáky i květiny
dunící dav nemotorné milence tlapy i ruce
křídla a ploutve
zuřící nad tebou plující tebou
se stejným dechem
jako je v tobě

Paříž

Jako když chceš po večírku vyvětrat
ale dáš si k tomu další cígo a ta okna
nejdou všechna otevřít
stojíš tam jako věšák na kabát
máš na krajíčku ale hraješ cassanovu
víš že to ustojíš těch pár minut
do povolení svalů, těch pár pohybů
zad který nás odzbrojí a odhalí

Na matraci je pořád tvůj otisk
I když jsi ustlala a umyla skleničky
stavíš lahve ke dveřím ale
pak je tam stejně zapomeneš
když se ztrácíš bez rozloučení hned
po kouři připadáš si jako děvka
jen z toho nemáš takový profit
a nejsi tak profi při zavírání dveří

Dotek

cítím každý tvůj dotek jako malý ohňostroj
než mi to zakážeš a ztratím se v binárním roji
v odlescích stínů, které se rodí na výpadovce ze snu
budí mě noční běsi přepadávají náhlá zachvění
nevím kolik tě ještě dokážu obejmout
chci se ukrýt na přeplněném listě zpráv z posledních dnů
chci aby se můj obličej rozplynul a ty jsi zůstal celý bez stesku
zapomenout cestu k prameni který zamrzá každé liché ráno
pomalu ti rozplétám jazyk a bez znamení mizím za prvním rohem
rýsuješ vchod do přístrojové místnosti
puká mi zas a znova mi puká
není to nic co bychom neznali

***
v dějinách naší země
přepadáváš vždy na jednu stranu
čtu knihu o stvořitelce od dvou žen
jedné zabili syna před očima
a tomu staršímu se zkazila krev
smířil se před kristovými léty s umíráním
druhá strávila šest měsíců na ulici
umývala podlahy pro čtenáře donaldovy příručky

asi je obě bohyně tak zkoušela
jako joba jako dýnu
a pak je složila z roztrhaných kusů
jako isida zažily polibky kálí
vzkříšení vadžrajoginí pulz v tanci
jak můžeme psát o stvoření bez špinavých rukou
jak se dotýkat nebe bez mokra v botách
teď na rozhraní věků
snažíme se neříkat to moc natvrdo
kde je ten krok za člověka na hrob
všech vyhynulých druhů prošla
jsem rány tam a zpět a stále nevím
proč se nehojí