Na počátku bylo slovo. A to slovo bylo u Boha. A to slovo bylo Bohyně. A to slovo řekla žena.

Členky křesťanské feministické skupiny RFK posedávají na dvorku před Autonomním sociálním centrem Klinika. Od založení skupiny uplynul rok a jeho členky přijaly pozvání k aktivní účasti na prvním českém klimakempu. Jenže co přinést jako křesťanské feministky na environmentálně zaměřenou akci? Z vedlejší lavičky se smějí anarchistky: „Pokud jste spojily dvě tak odlišný věci jako křesťanství a feminismus, bude hračka přidat k tomu ještě ekologii.“ Propojení křesťanství a feminismu skutečně může na první pohled působit překvapivě. Bible, ve které jsou zmínky jen o mužských autorech, tvoří osu křesťanství. Je knihou, k níž se opětovně vrací i reformní směry křesťanství. Přihlédneme-li k absenci autorek, několika vyloženě sexistickým nařízením a k výrazné linii patriarchů, soudců, králů a apoštolů, je velmi jednoduché označit celou knihu za mužskou, patriarchální a odsoudit ji k tomu, aby zůstala trčet v hlubokém dávnověku. Můžeme se ale na ni podívat i pozorněji a ženskou linii přece jen nalézt. Jednu z nejstarších biblických vět:

Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.
(Ex 15,21)

zpívala radostně Miriam, Mojžíšova sestra. Byla jednou z vůdčích postav podivné skupiny námezdních dělníků, otroků, snad národa, snad sbírky lidí z okrajů společnosti – bývalých tanečníků, cirkusáků, skupiny gójů, která měla dost drzosti na to, aby odešla z otroctví.

Hlas křehkosti

Mezi příběhy soudců probleskuje příběh včelky – soudkyně Debory. Soudkyně, kterou brali vojevůdci s sebou do bitev. V Bibli také najdeme příběh statečné Jáel, která cizího vojevůdce ukryla ve svém stanu, ukonejšila ho mlékem a pak mu prorazila lebku kolíkem. Koneckonců i pramatky Sára, Hagar, Rebeka, Lea, Ráchel, Bilha a Zilpa byly výrazné postavy, které vycházely ze stínu svých otců a synů. A v Ježíšově blízkosti se to ženami jen hemžilo. Do hloubky rozmlouval se ženou, která měla pět mužů. Nechával se konejšit a umývat od ženy se špatnou pověstí. Povzbuzoval ženy, aby naslouchaly a rozjímaly na úkor své péče o domácnost. Ženy přihlížely jeho smrti a chtěly se postarat o jeho mrtvé tělo. Ženy byly také první, komu se Ježíš zjevil po svém zmrtvýchvstání. Jedna z „pracovních verzí“ Markova evangelia končí větou, že ženy po setkání s Ježíšem nikomu nic neřekly, protože se bály. Radostná zpráva, na které stojí celé křesťanství, mohla zůstat ztracena a zapomenuta před světem. Jako by celý zázrak zmrtvýchvstání, ten slavný příběh naděje, závisel na hlase křehkých bytostí, které se mohou rozhodnout nepromluvit. Možná má každý člověk v sobě ukrytý příběh naděje, který ve chvíli, kdy se rozhodne promluvit, vykvete do jedinečné podoby seberealizace.

Pokud by celé evangelium stálo na hlase žen, svědčily by dějiny křesťanství spíše o ženské upovídanosti. O mnoha cestách a mnoha vyprávěních, jež se šířily také ústy žen. Ačkoli oficiální struktury na tyto ženy zapomínají, vedly tyto ženy sbory, řeholní komunity, ošetřovaly nemocné, staraly se o chudé, malovaly, psaly, zpívaly, imaginovaly, měly vidění a zapisovaly je. Jejich činnost byla často zahalena do oděvu nedůležitosti. Ale křesťanství bylo označováno za hnutí žen a chudých. V logice patriarchátu může image ženského hnutí přijít vhod. Tuto okolnost popisuje nedávno zemřelá přední světová autorka fantasy a sci-fi literatury Ursula K. Le Guin v jednom ze svých příběhů ze Zeměmoří:

„Neuraz se, drahý bratře, ale naším problémem jsou muži,“ prohlásila Rouška. „Muži přikládají jiným mužům větší váhu než ženám a dětem. I kdybychom tady měli padesát čarodějnic, sotva by si nás všimli. Ale jakmile vědí, že máme pět mocných mužů, začnou hledat nové cesty, jak nás znovu srazit na kolena.“ „Proto, i když mezi námi byli muži, byly jsme sestry Ruky.“

Sofiální linie a teologie stvoření

Americký mystik Christopher Bamford ve své knize Nekončící stezky Sofie mapuje historii spirituálních cest na Západě, které jsou spojené s obrazem Stvořitelky – Sofie. Jméno Sofie evokuje obraz Boží Moudrosti zmíněné v biblické knize Přísloví. Bamford hledá a nalézá směry, které na duchovní rovině usmiřovaly viditelný svět s oním neviditelným. Stvoření je osvobozováno tím, že se v něm nachází samotné božství. Bamford opakovaně cituje francouzského filosofa a znalce islámské mystiky Henryho Corbina, podle kterého u Sofie nestojí femininní a maskulinní proti sobě, naopak se v ní aktivita s receptivitou dokonale slučují. Tím, že Bamford nachází tuto duchovní linii spojenou se Sofií v dějinách křesťanství, nachází zároveň protofeministickou linii této tradice. Přichází tak s rovností v duchovní sféře. Jedná se o rovnost nikoli ve smyslu stejnosti, ale spíše ve smyslu vyrovnání vah mezi konstruovaným mužstvím a ženstvím duchovního života. Cesty Sofie nejsou cestami pozitivistického intelektu nebo živelné démonické iracionality, sofiální cesty tuto dualitu naopak odmítají. Sofie je spíš předělem mezi těmito stezkami, mezí porostlou zelenou trávou. Do této linie Bamford historicky řadí hermetiky a pythagorejce, trubadúrské básníky a renesanční novoplatónské mágy, rosekruciány a tradici grálové legendy a konečně také romantiky.

Do sofiální teologické linie jistě patří také středověká mystička a teoložka Hildegarda z Bingen. Její teologické výpovědi vyrůstají z vizí, které jí byly zjeveny prostřednictvím komplexních obrazů. Hildegarda byla vedle teoložky také botaničkou, lékařkou, vůdkyní duchovního společenství. Vedla živou korespondenci s mnoha významnými osobnostmi dvanáctého století. Byla kritizována za to, že se jeptišky v jejím klášteře oblékaly do krásných šatů a že nechala pohřbít na svaté půdě šlechtice se špatnou reputací. Léčitelská praxe a odvážná teologie spojuje Hildegardu s později rozšířeným hnutím bekyní. Tyto ženy byly ve vrcholném středověku kritizovány za to, že některé z nich žebrají, ačkoli jsou schopné práce, žijí potulným životem a oblékají se do šatů připomínajících řeholní roucha, ačkoli nejsou řeholnice, zabývají se složitými teologickými otázkami, třebaže k tomu nemají potřebné vzdělání, a hlásají veřejně svoje teologické názory, ačkoli nemají oprávnění učit. Kromě toho se bekyně aktivně angažovaly v péči o nemocné, umírající a zemřelé. Nejslavnější zástupkyně tohoto hnutí, která byla za své „bludy“ dokonce upálena, slavná Markéta Porete v knize Zrcadlo prostých duší klade důraz na bezprostřednost Boží lásky. Upálená bekyně zobrazovala Boha jako milence a zdůrazňovala, že přichází za svým protějškem přímo, nenechává se nikým zastupovat.

Současný americký teolog Matthew Fox odkazuje ještě na jinou duchovní linii, která je této „ženské“ spiritualitě blízká. Nazývá tuto duchovní linii teologií stvoření a zařazuje do ní již zmíněnou Hildegardu z Bingen, dále Julianu z Norwiche, Františka z Assisi nebo Tomáše Akvinského. V této teologické linii je neobyčejně velké místo věnováno právě ženám a mystičkám. Matthew Fox výrazně oceňuje posvátnost přírody. Navrhuje nahradit důraz na prvotní hřích důrazem na prvotní požehnání. Stvoření je pro něj především dobré, originální, je hodnotou, za níž stojí bojovat. Dále klade důraz na panenteismus – tedy teologické stanovisko, že Boha je možné nacházet ve všech věcech, v celém stvoření. Tento názor odvozuje také z teologie Hildegardy z Bingen.

Všechny tyto duchovní cesty naznačují, že v rámci některých proudů feministické teologie dochází k usmíření onoho starého rozdělení na spirituální „kulturu“ a ďábelskou „přírodu“. Feministická teologie nevybízí k potlačování „špatných“ tělesných vášní, ale spíše k moudrému naslouchání jejich hlasu. Bůh v tomto pojetí přestává být virtuálním garantem neviditelných hodnot a nebeské spravedlnosti, spíše se projevuje v konkrétních záblescích dobra, života, tvořivosti nebo panující spravedlnosti, která se přeci jen tu i tam na zemi zjeví. Bůh tak nemusí být čistě duchovní, ale spíše je silou prostupující jak duchovní, tak tělesné. Krásně tuto obojakost vystihuje Hildegardin termín viriditas, tedy „zeleláska“. Tento termín užívá pro vláhu přírody i pro kvalitu lidského ducha.

Osvobození žen

Toto propojení tělesného a duchovního a tento přijímající vztah k materii souvisí s kulturou péče. Ženské duchovní směry se chápaly rolí ošetřovatelek, léčitelek, porodních bab a vychovatelek. To platí pro zmíněnou Hildegardu i pro bekyně. I v naší kultuře nadále panuje určitý sklon k feminizaci povolání, která se soustředí primárně na lidské tělo a základní péči o něj. Typickým povoláním tohoto druhu jsou stále nedostatečně oceňované zdravotní sestry, pečovatelky a sociální pracovnice. Některé typy feminismu mohou snadno působit jako snaha žen prosadit se v mužském světě, jakoby šlo především o vysoká místa ve firmách, ve vedení státu nebo o příběhy již tak úspěšných umělkyň či intelektuálek, které se svým genderem nehodí do jinak maskulinního prostředí. Podhoubí feminismu ale tvoří také ohled právě na ony neviditelné a přehlížené profese. Sen o osvobození žen je snem o důstojných podmínkách pro pečující, opomínané osoby v rámci naší společnosti. Snad se náš společenský systém promění a rozpozná péči o druhé jako zásadní hodnotu. Mateřství, výchova, péče o nemocné a umírající – všechny tyto činnosti už nesmí dál své vykonavatelky a vykonavatele předurčovat k chudobě, uvrhávat je do nezvladatelného stresu nebo finanční tísně.

Osvobození žen (které se jistě může projevit i obsazováním vyšších funkcí ve společnosti) musí jít ruku v ruce s vysvobozením onoho „typicky ženského“. Feminismus neponese žádnou naději, pokud egoistické a bezohledné vládce a vedoucí nahradí pouze stejně naladěnými vládkyněmi. Ocenění ženských duchovních a myšlenkových směrů s sebou nese ocenění solidarity, citlivosti, zranitelnosti a empatie coby vlastností stejně důležitých, jako je přesný úsudek, dostatek informací nebo schopnost se ve světě orientovat a druhé vést.

Ekofeminismus

Jak tvrdí i papež František, Země je naší drancovanou sestrou. Zaslouží si výsadní pozornost emancipačních hnutí. Už jen z toho důvodů, že krvácí a že množící se přírodní katastrofy ohrožují opět ty nejzranitelnější: ženy a chudé. Ekofeminismus vychází z přesvědčení, že útlak žen souvisí s útlakem přírody. Tvrdí, že násilí páchané na ženách a na přírodě spolu souvisí, je vykonáváno vládnoucí mocí a utlačovatelskými strukturami, je důsledkem stejné nevšímavosti a agresivity. Francouzský profesor ekonomie Serge Latouche nabízí ve své knize Malé pojednání o poklidném nerůstu vizi společnosti, která je schopná nepokračovat v drtivé devastaci našeho životního prostoru. Je zajímavé, jak některé jeho návody k odpovědnějšímu jednání jako by kopírovaly onu „tradičně“ ženskou roli ve společnosti. Pokud bychom převzali stereotypy ze Žáčkovy pověstné říkanky, pak je jistě méně ekologické „létat na měsíc“, jak to mají podle Žáčka dělat kluci, ale zato je lepší „těšit toho, kdo je maličký“. Ostatně i sám Žáček přiznává, že maminky jsou na světě od toho, aby byl svět v pořádku. Je tedy pochopitelné, že se budou chovat odpovědněji a jen tak se nezapletou do masivní likvidace planety.

Ale zpět k Sergovi Latouche, ten navrhuje neupínat se tolik k dalekým cestám a kult růstu a produkce, který často ztělesňují množící se předměty všeho druhu, nahradit kultem klidu, recyklace a budování „statků“, jež se sdílením množí, neztrácí se a nespotřebovávají umělou hmotu ani kvůli obalům. Takovými statky jsou například vzdělání nebo mezilidské vztahy. Pokud bychom oživili imaginaci o pravěku z učebnice dějepisu pro střední školy, spatřili bychom muže-lovce mamutů utíkajícího po stepích a lukách s oštěpem v ruce a na druhé straně ženu-strážkyni ohně s dítětem na zádech, s kůží a pravěkou nití v ruce. Podle této představy, které bývá používána k odůvodnění mnoha genderových nerovností, to ženy dělaly po staletí správně. Všichni bychom si teď měli sednout blíže k ohni, zašít si staré ponožky (nebo třeba vymyslet, jak na starých ponožkách založit nové designové trendy, hipsterské kabelky apod.), promluvit si s našimi známými a potomky a necestovat nutně do exotických zemí, abychom se v nich přejídali masem. Dodejme ještě, že „mamutí logika“ ve světě, který se třese před ekologickou katastrofou, příliš nefunguje v otázce plození potomků. Velká plodnost se změnila z naděje na záchranu v příčinu mnoha dalších potíží. Liberální feminismus v této chvíli nabízí ženě mnoho jiných plnohodnotných rolí, než je pouze role matky. Tento výdobytek liberálního feminismu by ovšem bylo dobré dostat i na ostatní kontinenty, do společností, kde ženy rodí víc dětí, než kolik jich zvládnou uživit.

Rozpřáhnutí křídel

Souvislost mezi přístupem k přírodě a přístupem k ženám opravdu nemusí být jen plodem spirituálního rozjímání nad bohyní Gaiou, rozebírání stereotypních básniček nebo pohádek o chování pravěkých žen. Také slavná teoretička genderu Judith Butler považuje otázku vztahu mezi kulturou a přírodou za podstatnou pro vztah mezi pohlavími a genderem.

Feminismus musí dnes rozpřáhnout křídla a nabídnout svoji podporu těm oblastem světa, které jsou nejvíce postižené šovinismem a nespravedlností. Tomuto rozpínání křídel, přijímání dalších jmen, tomuto znovuzrozování se z popela starých transparentů a piketů se v rámci feminismu někdy říká intersekcionalita. Ta má upozorňovat na fakt, že ne všechny ženy jsou na tom stejně špatně, že existují i boje za rasovou rovnoprávnost, boje proti chudobě nebo devastaci přírody. V rámci jednoho ženského pochodu může na tomtéž pódiu znít Madonnin hlas i báseň devatenáctileté Niny Doneven. Feministická tendence zastávat se těch, jimž jsou upírána práva, umožňuje tomuto hnutí radikální otevřenost.

RFK

Kolektiv RFK, který jsem zmínila na začátku tohoto eseje a k němuž náležím, se hlásí k feministickému křesťanství a vyrůstá z radikálního solidárního hnutí, jehož obrysy jsem načrtla. Mezi aktivity této skupiny patří odpor vůči rasismu a fašismu, upozorňování na špatné bytové podmínky nebo překračování limitů těžby. Hnutí se začalo formovat v reakci na nedemokratickou rétoriku a mentalitu v církvích. Prvním společným aktem jeho členek bylo sepsání otevřeného dopisu organizátorům Pochodu pro život. Ačkoli se tento Pochod zaštiťoval křesťanstvím, jedním z jeho cílů bylo omezení svobodného rozhodování žen o jejich těle, které by mohlo mít pro některé z nich vážné zdravotní následky. Po upozornění na nebezpečí nedemokratičnosti protipotratové rétoriky se členky zaměřily na problém násilí v církevním i necírkevním prostředí. Opakovaně iniciovaly feministická shromáždění, upozorňovaly na špatné pracovní podmínky části populace a účastnily se protestních akcí proti sjezdům krajní pravice.

Ideologicky vychází skupina RFK ze sociálního učení církve, dále z odkazu české feministické teoložky Jany Opočenské, polské teoložky Zuzanny Radzik nebo německé teoložky a mystičky Dorothee Sölle. Feminismus v pojetí RFK znamená solidaritu se sociálně slabšími a utlačovanými, se všemi skupinami, jejichž hlas není slyšet. Ačkoli se ve skupině vyskytují členky z různých církevních denominací i mimo ně, kolektiv se nejčastěji vyjadřuje k aktivitám římskokatolické církve a k tendenci některých jejích čelních představitelů proplétat církevní hierarchii se státní mocí způsobem, který pouze potvrzuje vládnoucí autority, utlačuje zranitelné a šíří ve společnosti strach.

Kolektiv RFK je obklopen dalšími aktivními feministickými kolektivy. Členky RFK mohou čerpat ze svébytné tradice směrů, které se po staletí snažily zbavit církev jejích patriarchálních tendencí. Náboženství je jistě jedním z prvních myšlenkových proudů, který byl používán k utužování patriarchální moci a starých pořádků. Náboženství ale nikdy nebylo zcela monolitní a nikdy nebylo zcela porobené. V každé chvíli, kdy náboženství účelově vyvyšovalo muže, pokaždé když potíralo lidskou rozdílnost a projevovalo autoritářské sklony – zpovzdálí se dívaly také ženy. A ačkoli se bály, nemlčely. Tak jako dnes nemlčí ani feministické křesťanky.