Následující text je ukázkou z knihy Indecent Theology, v níž profesorka Marcella Althaus-Reidová představuje své pojetí „neslušné teologie“. Tato metoda propojuje feminismus, spiritualitu a ekonomická témata.

Měla by žena nosit kalhotky, když kráčí po ulici? Měla by si je sundat, pokud vyrazí do kostela, aby tím podpořila intimní vztah mezi svou sexualitou a Bohem? A co kdyby ta žena byla zelinářka, která nemá spodní prádlo a na ulici prodává citrony? A co kdyby se rozhodla věnovat teologii a bez kalhotek by psala teologické texty? Argentinské teoložky a prodavačky citronů jsou si v lecčems podobné. Sdílí mnohaletou zkušenost patriarchálního útlaku. V Latinské Americe to znamená směs klerikalismu, militarismu a autoritářsky vnucované morálky, jinak řečeno: zkušenost se společností, která organizuje sexuální život, a to ve veřejné i soukromé sféře.

Jejich životní zkušenost se ale v některých ohledech liší. Prodavačky citronů, které posedávají na ulicích, mohou cítit vůni svého klína, jejich aromatické pižmo se mísí s pachem plodů v přepravkách, a tvoří tak metaforu pro spojení sexuality a ekonomiky. Oproti tomu argentinské    teoložky si při modlitbě nejspíš nechávají spodní prádlo stejně jako při psaní svých textů o spáse, a možná se tedy vůně jejich pohlaví nepropojuje s úvahami nad teologií a ekonomikou. Usednout bez kalhotek k psaní teologických traktátů je možná trestný čin, kdo ví. Prostitutku, která vyrazila do ulic bez spodního prádla, popisuje v jednom ze svých románů mexická spisovatelka Josefina Estrada. Takové odívání vnímá zasahující policista jako přečin proti společenské morálce. Argentinská feministická teoložka by se ale měla dopouštět právě takových přečinů.

Jejím úkolem by měla být dekonstrukce morálky, která je založena na heterosexuálním výkladu světa, výkladu, jenž uspořádává a schvaluje nejen společenské a náboženské vztahy, ale rovněž vztahy ekonomické. Argentinská teoložka by tedy možná měla svléknout své spodní prádlo, aby mohla psát o teologii s feministickou upřímností – aby nezapomněla, co znamená být ženou, když se vyjadřuje k teologickým a ekonomickým tématům. Takovou teoložku bychom mohli označit jako „neslušnou“ a její texty považovat za „neslušnou teologii“. Neslušná teologie je takový způsob myšlení, který problematizuje a obnažuje mnohonásobné sféry útlaku v Latinské Americe, jedná se o teologii, která stojí na pomezí teologie osvobození a queer teorie a která dokáže s vášní a troufalostí odhalovat nadvládu ekonomickou i teologickou. Neslušná teologie zpochybňuje tradiční latinskoamerickou představu o mravnosti a společenském řádu, který vytváří struktury církevní, teologické, politické a vztahové. Téma „zelinářky bez spodního prádla“ se v Latinské Americe nikdy nestalo tématem teologie, přestože by mohlo přiblížit celý příběh a historii místního teologického tázání – kupříkladu kritickou perspektivu, do jejíhož zorného pole spadá latinskoamerická conquista, militarismus i samotná teologie.

Nejprve musíme vzít v úvahu „konec velkého vyprávění“ v Latinské Americe, nebo alespoň pád prvního z nich. Dovolte mi, abych s vámi chvíli hovořila jako s turistou, který navštívil Buenos Aires. Dovolte mi, abych se na krátký okamžik stala vaší průvodkyní. Jsem totiž Porteña, žena pocházející z přístavů Buenos Aires.

Uprostřed Buenos Aires

Pokud navštívíte mé rodné město, vyjděte na procházku a vyhledejte nějakou prodavačku citronů, která nejspíš vysedává v okolních ulicích. Zamiřte například na staré tržiště v Constitución, kde moje matka kdysi kupovala kuřata, ještě horká a opeřená, a také jablka, na nichž se držel prach z patagonských stromů. Běžte se projít do slunných ulic mého barrio, mého sousedství, do ulic San Telma, kde toulaví psi pospávají na zápražích opuštěných domů a kde si během siesty zalité urputným letním žárem prostituky kupují noviny. Obvykle tu ucítíte sladký pach, smrad odpadků pohozených na křižovatce Avenue Nueve de Julio se mísí s vůní květin a v košících vyskládaných citronů, cibulí a čerstvě natrhaných bylinek, které prodávají ženy usazené na obrubě chodníků.

V létě tyhle ženy oslazují vzduch vystavenou petrželkou a citrusy, ale… cítíte také vůni jejich klína? Možná nemají spodní prádlo, možná pod šaty nemají nic, a přesto tu sedí uprostřed barevných plodin a skupinek dětí, rozměňují drobné a vážou malý pugét z petrželové natě. Pohleďte na jejich dlouhé, lesklé černé copy a jejich jemné domorodé tváře. Zaposlouchejte se do symfonie jejich volání, kterým zvou kolemjdoucí k nákupu. Mají zpěvné hlasy a zdvořilý tón:

Ay señora me compra unos limoncitos, que están bién lindos pué…
(„Madam, prosím, kupte ode mě pár pěkných citronů, jsou lahodné…“).

Podívejte, možná nosí svá nemluvňata na zádech, zabalená do šátku, jak bývá zvykem, možná jejich mimina odpočívají v přepravce na ovoce, chráněna příkrývkou a pleteným šálem. Poté zajděte do jedné z mnoha kaváren, kde moji krajané obvykle probírají politiku, filosofii a náboženství. Kavárny jsou místa, kde se nebojí říkat takové věty jako „curas de mierda“ („kněží stojí za hovno“) nebo „este es un gobierno de ladrones“ („vláda je banda zlodějů“). Tyhle dvě věty patří mezi nejoblíbenější, stala se z nich téměř lidová rčení. Běžte do těch lokálů, kam si Argentinci chodí ulevit a bez servítek se vypovídat svým přátelům i cizincům. Jsou to kavárny, v nichž se plánovaly revoluce, teologové osvobození tu probírali christologii a Borges psal své básně. Jen běžte a posaďte se k jednomu z těch mramorových stolků a poručte si cortado, tradiční tmavou kávu s mlékem, která se servíruje v malých bílých šálcích, a pak přemýšlejte.

Přemýšlejte o svých názorech. Dojmy z cizí země bývají klamné. Některé zelinářky by vám mohly vyprávět například o postmoderně. Možná neslyšely o teologii osvobození, ale jsou obeznámeny s koncem „velkého vyprávění“, i když se o něm nedočetly u Lyotarda. V ulicích Constitución a San Telma jste nepotkali pouhé zelinářky. Viděli jste svědky, ba co víc – subjekty jednoho z nejvýznamnějších postmoderních projevů fragmentace a rozpouštění, které v Latinské Americe začalo před pěti sty lety. Tyto ženy možná nemluví jen kastilskou španělštinou, ale také svým domorodým jazykem, a možná stále ještě ctí tváře La Pachamama (incké bohyně Země), nicméně jejich epistemologické a teologické univerzum se zhroutilo před staletími. Ztratilo uznání veřejností kvůli latinskoamerické conquistě, křesťanství a evropské nadvládě. V jejich vlastní zemi začaly importované diskursy posvátna prosazovat nové pojetí práva, spravedlnosti i lásky. Na malých kartičkách, které nosí po kapsách nebo pokládají vedle košíků s ovocem a zeleninou – ani na těchto obrázcích není místo pro inckou Matku kosmického věku (jistě, La Pachamama nikdy neměla fyzickou podobu; ona je Země). Dcery incké říše ztratily své příběhy.

Dnes uctívají sochu Panny Marie oděnou do středověkých šatů, na hlavě korunu nadměrné velikosti a v náručí božího prince. Jen některé z nich pochopí složitost jejího oděvu a pláště z dávných evropských časů. Panna Marie je především módní figurína: šaty a přehoz jsou dozdobené tváří a dlaněmi (ruce jsou vhodné k přidržení růže, korálků nebo jezulátka). Panna Maria bývá přespříliš vyfintěná, a i kdyby její socha oživla, jen stěží ucítíte aroma jejího klína – na rozdíl od vůně pouličních zelinářek. Tyhle ženy a děti, sedící na chodníku a prodávající drobné zboží, si nejspíš nevzpomínají, že jsou zázrační přeživší jednoho z nejmohutnějších zhroucení „velkého vyprávění“. Ono zhroucení může být přesně datováno. Událo se roku 1492 po invazi na kontinent, kterému dnes říkáme Amerika (dokonce i původní jméno zmizelo v prachu zborcené civilizace), a způsobilo doslovné, materiální zničení veškeré moudrosti dobytého světa. Výsledek rozmetání „velkých vyprávění“ těchto vyspělých latinskoamerických civilizací se projevuje v každodenním životě zelinářek a teoložek, které společně žijí v ulicích Buenos Aires. Každodenní život lidí poskytuje vhodný začátek pro kontextuální teologii – teologii, která nevylučuje. V tomto případě neopomíjí význam sexuality, která uprostřed pouliční bídy zápasí s útlakem.

Pokračování teologie osvobození

Živoucí metafora Boha, sexuality a boje o život v ulicích Buenos Aires vychází z výjevu zelinářek, které sedí na chodníku a prodávají citrony. Materialisticky založená teologie v něm spatří šanci vyprávět jiným způsobem o ideologii, teologii a sexualitě, a sice z pohledu těch, kteří žijí na okraji společnosti, církve i systematické    teologie. Náš úhel pohledu ovšem vyžaduje pochopení, že každá teologie předpokládá určitou praxi v sexuální i politické rovině. A tato praxe je vždy založená na myšlenkách a činech, které se odvíjejí od přijatých pravidel. Jedná se o teologickou a společenskou kodifikaci, která ovládá epistemologii, představy o životě a mystické vize, jež propojují lidskou zkušenost s posvátnem. Jelikož já sama patřím mezi argentinské teoložky osvobození a studovala jsem v náročných sedmdesátých letech, kdy církev bojovala proti tehdejší diktatuře, jsem si vědoma toho, že v teologii není nejcennější stabilita a zmíněné kodifikace pravidel, ale naopak smysl pro diskontinuitu. Neustálá podezřívavost a hermeneutické zpochybňování těch narativů, jimiž je vysvětlována realita, právě to patří do procesu „teologické diskontinuity“.

Zohlednění vyloučených sfér života hraje v tomto přístupu zásadní roli. Kupříkladu chudoba a smyslovost jako celek (nikoli jako separátní témata) byly teologií soustavně přehlíženy. Teologie chudoby musí být také sexuální teologií, teologií ekonomiky i tužeb, což jsou témata, která se do teologických knih většinou „nehodí“. Mám na mysli určitý typ „teologie vyloučených“, které se říká la caminata – způsob uvažování o historických zkušenostech těch božích dětí, které byly odsunuty na okraj. Teologie osvobození některé fenomény přehlížela, což byl následek selektivního uvažování o chudobě a zkušenostech marginalizovaných jedinců. Například:    teologie osvobození je rurální teologií a téma rolnických komunit někdy bývalo zdůrazňováno na úkor problémů městské chudiny. Chudé ženy z jakéhokoli latinskoamerického velkoměsta, ať už Buenos Aires, Santiago nebo Sao Paulo, žijí v podmínkách, které se velmi liší od životních podmínek jejich sester z el Norte Argentino  nebo peruánských pohoří. Chudé ženy ve městech ztratily podporu kulturní a náboženské tradice, přišly o rodinné zázemí, které venkovským ženám pomáhá čelit existenčním potížím.

Také zelinářky z Buenos Aires se možná narodily na venkově, pak ale emigrovaly do velkoměst, aby v nich vydělávaly na sebe a svou rodinu. Přizpůsobily se proto životu, který připomíná spíše partyzánský odboj než venkovskou každodennost. Životní zkušenost chudých městských žen se vyznačuje drsným bojem o přežití v nebezpečných a chaotických podmínkách velkoměsta. Nejenže finanční tíseň testuje den co den jejich schopnost přežít, ale navíc žijí ve zvláštní směsi chudoby a sexuality, která z těchto tulaček činí neobvyklé ženy a také neobvyklé křesťanky. Z této výlučnosti pramení jejich „neslušnosti“, lépe řečeno: podvratnost sexuálních a genderových kódů je výsledkem jejich boje o život a vlastní důstojnost. Vím to, neboť kdysi jsem i já byla jednou z nich, chudou ženou na ulicích Buenos Aires. A jsem natolik „neslušná“, abych si troufla upřímně psát o problémech těchto žen, jejich boji o přežití, obrazech Boha a plynutí erotické touhy.