02_rozhovor
Svatava Antošová

Kostřička v batohu se pořád mele

To kdysi vzpřímené tělo
které si umělo říct slunci
o prsten
už nevyjde nahoru
Jen moje paměť ještě stoupá
po točitých schodech
a chce mít poslední slovo

Beletrie – Poezie
Z čísla 19/2022

V Sasku, na německé straně Krušných hor, se nachází čtrnáct osmitisícovek – stejně jako v Himálaji. Rozdíl je pouze v tom, že jejich výška přesahuje 8 000 decimetrů, nikoliv metrů. Na každém vrcholu je umístěna cedulka s názvem a údajem o nadmořské výšce krušnohorské „osmitisícovky“ a pro srovnání i té himálajské, jejíž výška v metrech je té „decimetrové“ nejblíže. Následující básně vznikaly během výstupů na ně od podzimu 2021 do začátku léta 2022 a jsou součástí cyklu nazvaného Smích kostí.

 

Kamenné moře

Jasný pruh na obzoru
polyká první sníh
a ticho plné strachu k tomu
Po kouscích
mizí mi pod nohama břeh

Nikdo tu se mnou není
ani kniha
Vtom po hladině přeběhne
ztracené pero sojky
a po zádech očekávaně
hrot kosy

Skoro to nezabolí

Kůže mi ztvrdla putováním
ve stopách Elegií z Duina
jak jsem se tloukla přes významy
českých slov
Rvala játra z německé stavby
vět

Ach, wen vermögen wir denn
zu brauchen? Engel nicht, Menschen nicht,
und die findigen Tiere merken es schon,
daß wir nicht sehr verläßlich zu Haus sind
in der gedeuteten Welt.*)

Mohlo to jít až za smrt
kdyby se sojčí pírko neobrátilo
naznak
Kdyby ke mně neslétl list
ve tvaru miniaturního kormidla
a chmýří z ohonu bílé lišky
nenapjal vítr jako plachtu

Kdyby mi kdosi neposlal loď
jen ji sestavit…

Ale přichází opravdu ten věk
kdy se může stát Noem
kdokoliv?

Kamenné moře obklopuje Evropu
a loudí: ještě trochu!
A ač nezná příliv ani odliv
jeho žadonění vyrovná se Rilkemu
této chvíle

(Stephanshöhe 8 040 dm / Shishapangma 8 027 m)

*) Ach, komu tedy
jsme ještě co naplat? Andělu nic, nic člověku,
i bystrá zvěř si už všimla,
že nejsme dost bezpečně doma
ve světě z pojmů a slov.

(úryvek z První elegie v překladu Jiřího Gruši)

 

Dva smutky

Zkracuji si cestu škvírou
mezi mraky
O rameno se mi otře blesk

Jeho zásvit odemkne
mělkou propast
V ní pohřebiště včel

Hebký došlap

Smutek a smutek ale číhají tu
na mě
A s nimi ještě někdo –

Jsi-li to ty
zkus mě obveselit
Dát mému příchodu smysl
obdařit mě citem pro omluvu
mrtvým včelám

Nejsi-li
pak mě nech být
jako necháváš být šípkový keř
aby si kvetl jen tak
Sám pro sebe

Tak uvažuji dlouho do noci
než jí nad ránem přeštípnou tepnu
cípy půlměsíce
Teprve v tu chvíli vím: jsi
i nejsi to ty

A kdykoliv sem za tebou přijdu
přijdu i za tebe

Za tebou jako za vzpomínkou
na křehký jantar
Na jeho schopnost oslnit svým leskem
a přitom nezasáhnout
slepotou

Za tebe
za to nemohoucí ptáčátko
které se odevzdalo písni
A teď je slyšet ze všech stran

Za tebou a za tebe…

Dva smutky
předbíhající se s časem

(Traugotthöhe 8 066 dm / Annapurna I. 8 091 m)

 

Déjà vu

Vynáším nahoru své stáří
jako se vynáší Morana
Ale není slaměné
a ženské šaty mu nesluší
Raději chodí v cárech

Když přišlo poprvé
vydávalo se za hvězdáře
a hvězdy tesalo si z pařezů
jak sochy

Když podruhé
kyčle se mu bortily pod tíhou
dalekohledu
Jejich praskot se podobal
rozbíjení loutny

Potřetí přiznalo
že ztratilo všechny klíče
od budoucnosti
A zůstalo

Stoupám s ním prudce nahoru
kostřička v batohu se pořád mele
Nad cestou posetou larvami
světla
letí po nebi stromy
a smějí se mi

Nic přece nekončí…

Je jen proud věčnosti
který nás bezohledně strhne
na chvíli napojí
a pak přepité s odporem vyvrhne
zpátky na poušť

Až budu scházet dolů
ponesu si na botách zrnka písku
svého dětství
A vše se vrátí na začátek

Znovu se budu učit
rozeznávat soucit od sobectví
– ti dva až příliš často chodí spolu
Znovu si v Krišnamurtim najdu
tu krásnou pasáž o myšlení
které se nedívá

(Steinkuppe 8 048 dm / Gasherbrum II. 8 034 m)

 

U odpočivného kamene

Jak je dnes větrno!

Obzory připlouvají z dálky
jako ztracené plachetnice
bez posádek

Nikdo se v mé blízkosti
nevylodí
Nikdo nebude trčet do kraje

Jen vrtule bílých elektráren
seknou drápem
Na kost promrzlá Loučná
zatouží po mé kůži
z medvěda…

Nahlédnutí živých projevů
neživých věcí
je víc darem než schopností
Ale k stáru oči zrazují

Opotřebovaný sklivec tahá
za chatrnou sítnici
Postranní světlo balancuje
na hraně tmy

Vidění se obrací dovnitř

A tam
u odpočivného kamene
o rozměrech operačního stolu
tiskne se ke mně úzkost ze života
který už nevrhá stín

A kůže z medvěda?

Dám ti ji…

Mířím sice k ledovému jezeru
které svolává své vraky
Ale nebudu ji potřebovat

Potkám-li na břehu Charona
budu už jen plna údivu pozorovat
jak se skrze mě sype
sněhové peří

(Kleiner Lugstein 8 937 dm / K2 8 611 m)

 

Diamant

Nelezu na horu.
Hora leze na mne.
Nanao Sakaki

Po zrušené trati se koulí
zeměkoule
Po ztuhlých kloubech jara
vybělené slunce

Až se potkají
vodní mlýnek na potoce
spustí žabí píseň
Vlahý déšť vypláče krajině
samotu pod bledou duhou

A já?

Zanesu do knih datum
a přesný čas
kdy tvrdou hlínu na planině
prorazí hladké břicho
velryby

Kdy zmizí lidé
a domy se dají do běhu
Kdy se ptáci utkají s příbojem
a mořské dno vystoupá
na oblohu

Sníh zapomene
že kdy byl

Má mysl
kotvící do té doby v zálivech
bezpečného světa
vydá se sama přes oceán

A nic
žádná vichřice ani bouře
ji nerozlomí

S lehkostí vážky proklouzne
skalnatými úžinami
V noční prázdnotě zachytí
neuronový šum galaxií
Sveze se na kometě

A až se jednoho dne vrátí
čistá jako diamant
najde tu louky plné květin
a na nich třpytící se zbytky
soli

Teprve tehdy pochopím
že i prohlubeň zalitá světlem
hasnoucí zimy
může být do sebe převrácenou
horou…

(Schickelshöhe 8 049 dm / Broad Peak 8 051 m)

 

Pod rozhlednou / Paměť

Zpod staré unavené rozhledny
zdá se i celý svět unavený
a starý

Nic už nezakryje jeho vrásky
lesy jsou plné shrbených stínů
tráva věčně šedá
Přestávají se střídat roční doby
i dějinné epochy

Čas stojí

Pár bláznů vyrývá do zdi
své monogramy
ale není si jisto letopočtem

Napovídám jim
že v štěrbinách mezi cihlami
právě metamorfují kukly
romantismu…

Zbytečně

Odvracejí se
jako bych jim foukala do očí
prach z rozemletých kostí

Usedám tedy stranou
na ohlazený kámen vzpomínek
v který se brzy proměním
A hlavou se nechtěně dotknu
oblohy

Čísi kostnatá ruka prorazí
její klenbu
a smýkne mnou o patu věže

Zaslzím bolestí

Nic už nezakryje mé vrásky
nikdo se nepozastaví
nad mým shrbeným stínem
nikomu nepřijde podivná má pleť
věčně šedá

To kdysi vzpřímené tělo
které si umělo říct slunci
o prsten
už nevyjde nahoru

Jen moje paměť ještě stoupá
po točitých schodech
a chce mít poslední slovo

(Geisingberg 8 238 dm / Dhaulagiri 8 167 m)

 

Smích kostí

Chci být sám. Se sebou.
S tím, co je ve mně.
Mirek Kovářík

K nebi je odtud daleko
a k lidem ještě dál…

Dole září jejich města
ale žádné jsem si nepřipnula
k srdci
ani jako odznak

Sojka to ví a nevzkřikne
když mě zahlédne
na okraji lesa

Had to ví
připlazí se a zvedne hlavu
ale neuštkne

A ví to i mohutná kopřiva
zavadím o ni
Nepopálí

Vědí
že samota je posvátná
a vede za zrcadlo
kam i silná bouřka přichází
po špičkách

Lampa s modrým světlem
jí padá z ruky
Na stínítku z voskového papíru
tančí nahé blesky
Z mraků vyletují skelety
pobavených ryb

Znám ten smích kostí
obklopuje mě odjakživa
Zní jako narážení nicoty
do boku člunu
který se ztratil ve vlnách
Ale já se neztrácím

Na mých veslech se rodí
drahokamy
Plachtovím šplhá souhvězdí Lyry
Pod stěžněm sní svůj sen
miliony let stará želva

Jednou se probudí
a zrcadlu pukne rám
Můj odraz v něm se zkřiví
v nerozluštitelnou šifru

A já budu mít bílé vlasy
jako kdysi

(Pöbelknochen 8 328 dm / Lhotse 8 516 m)

 

Améby

Vidíš to hluboké údolí
jak se propadá až do pravěku?

Tady jsme se přece vynořovali
pokaždé z jiné přítomnosti
Sem jsme chodili nehybnět
a pozorovat svůj dech

Dech byl stále stejný
měnila se jen těla
A doba

V časech klidu a dostatku
procházeli jsme vědoucně zeměmi
a říkali: Máme všechno
ale i tak nemáme nic

V časech hubených
a plných zášti
procházely námi jako améby
seznamy zavražděných
Někteří z nich psali básně…

Delmira Augustiniová († 1914, Montevideo)
Federico García Lorca († 1936, Grenada)
Jiří Orten († 1941, Praha)
Chana Senešová († 1944, Budapešť)
Maria Skobcova († 1945, Ravensbrück)
Robert Desnos († 1945, Terezín)
Perec Markiš († 1952, Moskva)
David Hofstein († 1952, Moskva)
Icik Fefer († 1952, Moskva)
Jean Senac († 1973, Alžír)
Bořivoj Kopic († 1982, Praha)
Khet Thi († 2021, Myanmar)

Když se tu zastavím dnes
a jsem ještě naživu
projde mnou už jen bezduché lano
lyžařského vleku

Poblázněná ručička hodin
visících u vstupu polednem dolů
Okénko pokladny s hlavou
která patří bůhví komu

Dny se rychle sčítají
život je neodkladně rovnán
do úhledného komínku radosti
Svět má štěstí
že je

Já nemám nic
ale i tak mám všechno

(Hemmschuh 8 473 dm / Kančenčonga 8 586 m)

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (3. 6. 1957, Teplice) básnířka, prozaička a publicistka. Knižně vydala básnické sbírky Říkají mi poezie (Mladá fronta, 1987), Ta ženská musí být opilá (Československý spisovatel, 1990), Dvakrát pro přátele (Spolek českých ...
    Profil

Souvisí

  • Páni, všichni mluví o šetření, ale na dráze se topí, i když je venku kolem dvaceti stupňů! V zimě se na to vykašlou a nám ze všech tělních otvorů polezou rampouchy!

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 19/2022
  • Nad knihou
    Joseph Grim Feinberg, Jakub Ort, Michael HauserPolitika jednoty ve světě proměn

    Dokážeme žít pospolu?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Podle autorů tu sice lze vypozorovat jisté podobnosti s temnými fenomény 20. století, ale zároveň bychom přitom neměli zavírat oči před rozdíly, které nám napovídají, že se nejedná o pouhé opakování těchto fenoménů, ale o cosi úplně nového, pro co teprve hledáme přesné pojmenování.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 9/2022
  • Nad knihou
    Ulrike Guérotová

    Co nám chybí? Evropský stát

    Reflektuje Svatava Antošová

    Jak tedy navzdory těmto národoveckým resentimentům, které opakovaně a s různou intenzitou ožívají, vybudovat evropský stát tvořený rovnoprávnými evropskými občany?

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 4/2022