Krámu v Dolní ulici se nikdy nepřestalo říkat U Vlků, i když se jmenoval napřed Pramen, pak Potraviny a nakonec Večerka. Vnuk zakladatele Josefa Vlkovského Vojtěch ho začal provozovat 1. června 1991. Bylo úterý, horký letní den a Vojtěch Vlkovský odemkl přesně v sedm hodin ráno. Krám, který jeho dědovi zkonfiskoval tajemník revolučního národního výboru v zimní sobotu 28. února 1948. Dokonce i podle tehdejších zákonů protiprávně, ale to už teď nebylo důležité a ani Vojtěch Vlkovský nad tím nepřemýšlel.

„Je pro vás tenhle den historickým mezníkem?“ zeptal se ho první zákazník a strčil mu před oči nějakou kartičku.

Vojtěch se polekal, aby mu tenhle plešatící chlapík s bříškem, který se představil jako novinář z týdeníku Horácko (ještě donedávna Revoluční Horácko), nepřinesl smůlu. Neznal ho ani od vidění. Vrátil se do města teprve před měsícem, v květnu, když už jim dům vrátili a když začal chystat převzetí krámu. Nikdo se ho nezeptal, jestli chce.

x

Po svatbě se odstěhoval za ženou do Ostravy, ale nikdy si tam nezvykl. Přestože bydleli v centru, přestože měl dobré místo v bance (a teď už by další kariéra nebyla podmíněná vstupem do komunistické strany), přestože žena pracovala na výstavišti a byla nadšená z nekonečného množství veletrhů, které teď budou moct pořádat. Stejně chtěl z Ostravy odejít — i když si nikdy nepředstavoval, že to bude zrovna do malého města, kde se narodil a vyrostl. Ale nijak zvlášť o tom nepřemýšlel. Odjakživa věděl, že jednou krám převezme. Dědův krám. Proto bylo na vývěsním štítě J. Vlkovský podle dědy, a ne V. Vlkovský podle Vojtěcha, ale toho si nikdo nevšiml a nikdo se na to neptal.

x

A když se teď Vojtěcha někdo konečně na něco zeptal, nevěděl, co mu má odpovědět. Nenapadlo ho přemýšlet o tomhle okamžiku jako o předělu, jímž končí starý svět a začíná nový letopočet.

„Vlastně je,“ přikývl roztržitě.

„Jaké to je, navazovat po víc než čtyřiceti letech na rodinnou tradici?“ dotíral novinář dál.

Vlkovský přemýšlel, jak se ho co nejrychleji zbavit. Musel dodělat dost věcí, které za volné pondělí před otevřením nestihl. Dokončit třetí nátěr na chodbě, kudy se naváželo zboží, vyměnit žárovku v šatně zaměstnanců, opravit regál ve skladu. Někoho by měl poslat s rudlem přes ulici do skladu pro uzeninu a někoho jiného o kousek dál do mlýna pro mouku, ale nemá koho, má jenom šest prodavaček, na každé směně tři. Musí tam dojet sám. A až odpoledne dojde chleba, musí se autem otočit do pekárny na kraji města a přivézt několik teplých, vonících bochníků. Co nejdřív musí prodavačkám přichystat nové smlouvy a přehlásit je na správě sociálního zabezpečení, už mu odtamtud dvakrát volali. A zatelefonovat do Potravin, už se ho ptali, kde vězí objednávka na příští týden.

„Já nevím,“ řekl nakonec rozpačitě, „vždyť jsem ještě ani nezačal.“

x

Vrchní sestra Milada Vencová si v nemocnici na prvního června vzala schválně volno, aby mohla jít hned ráno nakoupit k Vlkovským. Chtěla vyjádřit podporu prvnímu soukromému obchodu ve městě, ale hlavně tam šla kvůli mamince. Dřív na ni neměla nikdy čas, a teď se jí po mamince stýskalo a chtěla si ji připomínat.

Krám vypadal úplně stejně, jak si ho pamatovala z dob, kdy tam ze školy chodila za matkou a v kancelářičce si psala úkoly. Dokonce i závěs, oddělující malou kancelář od krámu, Miladě připadal stejný. Zamířila tam. Musí přece mladému Vlkovskému říct, že její maminka Jarmila Málková v tomhle krámě celý život pracovala. Starý pan Vlkovský ji sem přijal ještě před válkou a teprve před šesti lety odešla do důchodu. Maminka před třemi roky umřela, jinak by určitě přišla s ní. A ona sama se jmenuje po Miladě, která se zabila v autě. Po tetě mladého Vlkovského.

Vtom se závěs rozhrnul a z kanceláře vyšel Karel Kumstár. Milada tohohle soudruha znala nejenom podle článků z Revolučního Horácka. Když se stala vrchní sestrou, musela se přihlásit na VUML a Karel Kumstár tam učil. Na rozdíl od všech ostatních lektorů i posluchačů nechápal večerní univerzitu marxismu-leninismu jako povinnou formalitu, nutné zlo. Přednášky, a hlavně zkoušky bral vážně, všichni se ho báli. A jeho otce ještě víc. Stanislav Kumstár byl svého času velké zvíře, tajemník na výboru. Právě on Vlkovského kdysi znárodňoval. Ve městě se přece ví, co to bylo za svini.

A jeho syn se sem nestydí hned první den přijít a otravovat! Měla by mladého Vlkovského před Kumstárem varovat? Na to bude ještě čas, teď se přišla zeptat na jinou věc:

„Moje dcera Marcela studuje v Brně, bude z ní veterinářka. Nevzal byste ji v létě na brigádu?“

„Na brigádu?“ zopakoval Vojtěch Vlkovský zmateně. Na to, jestli chce krám provozovat, se ho neptal nikdo, ale sotva ho otevřel, hrne se na něj jedna otázka za druhou. Ještě netušil, že tak už to teď bude pořád. Každý se ho bude na něco ptát a on nebude znát odpovědi.

x

Novinář Karel Kumstár očekával jiné přijetí. Představoval si, že nový majitel, restituent, bude mít ze zájmu tisku radost. Bude si chtít noviny naklonit na svou stranu, provede ho po domě a ukáže mu, jak hodlá krám zvelebit, aby neustrnul někdy v osmačtyřicátém roce, aby se proměnil v moderní prodejnu, která dokáže vyhovět požadavkům konce dvacátého století. Právě tam směřovala další otázka, ale už ji nestihl položit. Ani tu poslední ne: jestli se zaměstnanci nemusejí bát, že s nimi bude zacházet podle vlčích pravidel nelítostného tržního kapitalismu, který se teď všude rozbujel. Otázku mínil s nadsázkou — také by ji položil s ironicky pozvednutým obočím. Termín vlčí kapitalismus se Karlu Kumstárovi v souvislosti se jménem majitele zalíbil, možná by z něj dokonce byl hezký titulek celého článku. Pokud by ho ovšem schválil šéfredaktor a tím momentálně byl veleopatrný referent okresního úřadu. Prosil Kumstára, ať získá Vlkovského jako inzerenta, pokud možno aspoň na půl roku dopředu.

„Můžu to zkusit,“ ušklíbl se Kumstár, ale nehodlal slib dodržet. Není žádný podomní prodejce, je novinář a nikdo si nesmí myslet, že tisk bude v nové době nečinně přihlížet nešvarům. Rozhodně ne tady, v kraji mistra břitkých epigramů Karla Havlíčka Borovského, KHB, za jehož dědice a pokračovatele se Karel Kumstár považoval. Svoje články podepisoval zkratkou KK.

Vracel se do redakce, která sídlila v budově okresního úřadu. Před revolucí to byl dům politického vzdělávání. Karel Kumstár v něm i tehdy trávil hodně času, působil tam jako lektor. Ostatně jeho otec, poválečný tajemník národního výboru, dům politického vzdělávání kdysi zakládal. A o dvě století dřív tam mniši založili gymnázium, kde studovali takoví velikáni jako Bedřich Smetana, Josef Dobrovský a Josef Šoupal. Atentátník, který zabil ministra Aloise Rašína, se teď ovšem za velikána nepovažuje, ale těm ostatním by se nějaká instituce měla věnovat i dnes. Je hloupé všechno zbrkle rušit jen proto, že si to někteří primitivní antikomunisté spojují s minulým režimem.

Na náměstí, když míjel mariánský sloup, si Kumstár uvědomil, že nemá rozhovor ani inzerci a kvůli restituentovu odmítavému postoji nemohl jeden z prvních nově otevřených soukromých obchodů ani vyfotografovat.

Možná není sen o vlastních novinách tak nereálný, jak to na první pohled vypadá. Název už by měl. Samozřejmě Brixen. Na první pohled každého správně napadne souvislost s Havlíčkem, ale název odkazuje i na novinářskou odvahu a otvírání se světu. Kdyby se našel někdo, kdo by do jeho projektu vložil peníze…

Místo článku o vlčím kapitalismu Kumstár nakonec napsal jen stručnou noticku. Proč by tím osvíceným investorem nemohl být třeba mladý Vlkovský? Dům je dost velký na to, aby se v něm našla jedna místnost pro redakci netuctového časopisu.

Obchod v Dolní ulici, který je v poslední době mezi obyvateli našeho města známý především jako Večerka, se po více než čtyřiceti letech vrátil rodině původního majitele. Říká se mu také U Vlků — nejenom podle majitelova příjmení Vlkovský, ale také podle loutky vlka s Červenou karkulkou, kterou si pamatuje několik generací občanů. Redakce Horácka bude bedlivě sledovat, zdali se vlk do výlohy restituovaného obchodu vrátí, nebo zda už skončil v rukou bohatého soukromého sběratele na Západě. KK

(Kapitola z románu Dům pod náměstím, Host, Brno 2022.)