I. CESTA JE SPRAŠ

* * *

My nikam nespěcháme,
nás doma nikdo nečeká,
ani pejsek, ani kočička.
Otevřeme dvoulitrového bráníka
a navrátíme světu ten tupý pohled,
kterým on ustavičně kouká na nás.

* * *

A tak obraz velkého světa schovali jsme za skříň –
teprve až zemře autor, až stoupne jeho cena…
Realistické panny už teď vypadají,
jako by vypadly přímo ze snu.

* * *

Vylezli jsme na velmi vysoký sloup
a ani na výzvy policie nechtěli sestoupit.
Ožralý jako prase děláš si řidičák,
jiskrou kotvíš LZ 129 Hindenburg.
Hřbitov bez pozůstalých,
rozloučení v úzkém kruhu rodinném.

* * *

Poté jsme svlékli růži donaha
a počali se jí vysmívat,
a vy jste pak použili naše domy
do svých barikád.

* * *

I když se kymácely stavební jeřáby,
býval jsem most, pod kterým neprší.
Teď jsem jen odebírán ke včerejšku
a házím do sebe nedopitý plech.

* * *

Ten rok jsem měl hodně peněz a celé léto trávil
popíjením piva na horských chatách.
Občas jsem se vymotal ven a narážel
na zmuchlané kapesníčky v křovinách.
To léto byl jsem poměrně nekompromisní.
Někdy mi připadá, že dosud jsem neodjel.

* * *

Rybář sedí u břehu
a jeho hlavou procházejí polední hodiny.
Tvůj vlak je mnohem rychlejší než řeka.
Dosud si náležíme v tomto zdánlivém utkvění,
které se tu ještě chvíli bude tvářit jako má vzpomínka.

* * *

Příroda plná nejasných vnitřních impulzů a tušení
s žádostí o artikulaci připlazila se až k lidským obydlím.
Ne že bychom nebyli doma, avšak nikdo z této generace
ke schopnosti přetlumočit ze záchvěvů nových pnutí
do jazyka bioniky to odvěké ještě nedospěl.

* * *

Ten den spáchal jsem 6 onanií a devět básní
a jemně unaven v přemítání nad nahodilostmi
podhvězdného světa pozoroval kouř doutníku
asi jako dívka od svého milovaného SMS.
Zabořil jsem ruce do medu a vznesl se
v holubích křídlech a nebezpečných jezech.
Ten odvěký pocit viny a chuť života.
Myslel jsem si: přítomnost – ta, co je tak 2x za život…
Tu se otevřeným oknem ponechaným
pro duchy a jiná strašidla spouštěl
na pavoučích nitích nepopsaný bílý list.
Obvinění? Výzva? Nová přítomnost?
Ten den napsal jsem 6 onanií a devět básní
na bílý papír jemně unaven.

II. STARŠÍ SNÍMEK

* * *

Dívám se na tvůj kříž
a už „nic nechci od života“.
V některých modech své bytosti,
v některých modech tzv. objektivity
pociťuji, z jakých hlubin a den,
skrze jaké temnoty až sem
světlo tvé lásky přichází.
Pronikající a neviditelné,
spalující i nechávající být.
Všechno jednou bude se radovat,
kroutit a otvírat, křičet a řvát
v tom světle nezměřitelném.

III. IMPRESE

* * *

Průzračné vzduchové vrstvy,
z mateřského hřiště školní křik,
ozývají se tóny dávných významů
v nových škálách a posunutích.
V hejnu letících ptáků
budoucnost skrývá svá vábení
a stránka skutečnosti je tu oproštěna od štěstí.
Tuhnoucí svět tekutých démonů
se s úlekem zvukem zvonů probouzí,
a uvnitř světlé věci nevrhají žádný stín.
To jen hudba života na samé hranici hratelnosti
hledá si nové roviny a nenachází nic.

* * *

Slepá noc s náložemi sněhu posunuje se
a v hlavách nasvěcuje smyslné světlo,
v místnostech přes sebe volně přeházené provazy,
troucí se ryby, uhynulé lodě syntaktických útvarů,
plachty, tíseň nebo klapavý zvuk vorvaně.
Slepá noc s nánosy zlatavých mělčin,
z plovoucího mostu její vlajka zplihle visí.
V jemně se vlnících pohybech občas se zableskne.

* * *

V obličejových svalech dnů smích a únava,
cosi v dálce pozvedá se nad hladinu jezera,
bezelstně se svěřuješ algoritmům: k přístavu
s modrým občerstvením dorazíš jako poslední.

* * *

Ponořit se do hlubokých vod dostupnosti –
kolem rákosí hádajících se hlasů,
odpolední tlukot na nástěnných hodinách,
zvuk míjejících se, nepostřehnutelné vlnění,
šum pod slupkami v dužinách prostoru.

* * *

V depu dopravního podniku odpočívají značky,
den je věnován dětem a králi Davidovi.
Těla básní se nemohla vměstnat do výpustek,
zatímco alegorizující výjevy na stěnách
prvorepublikových staveb strategicky
situovaných okresních měst stále tkví.
Zase stojíme pod hnízdem, z nějž vypadává čas,
všechny ty segmenty časových linií.

* * *

Ve dnech s velmi jemně existenciálními okraji
jen někdy v brzkém ránu, když náhle se oteplí
a ptáci zpěvem vítají slunce, pocítíš první letmé nárazy
ještě ne zcela přicházející proměny.
Ale jedna hodina jara nestačí.