Město Topeka v Kansasu, někde kolem pomyslného zeměpisného středu Spojených států amerických, se v první den dvacátého století stalo centrem hnutí, které tehdy začalo u několika desítek lidí a dnes jím podle odhadu žije přes šest set milionů křesťanů. Sešli se tam členové zejména evangelikálních církví, dědiců radikální větve reformace, jako jsou baptisté, kongregacionalisté nebo metodisté, kteří si uvědomovali, jak je křesťanství unavené. Toužili po jeho obnově. Zažili cosi, co vyložili jako nové vylití Ducha svatého. Taková událost popsaná v Novém zákoně se dlouho pokládala za jednorázovou:

Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
Skutky apoštolů, 2: 1–4.

Křesťanství od začátku 20. století produkovalo čím dále tím více textů. Šustilo papírem. Šlo v něm o teze předkládané jako pravdivé v kontrastu k bludům druhé strany, o závratné množství příkazů a zákazů, o politické deklarace spíše konzervativního ladění. A najednou tu znovu byla podobná dramatická zkušenost jako na samém začátku. Něco živého a silného. Impuls, který hýbe lidskými osudy.

Mezi autoritářstvím a proroctvím

Na zmíněném místě se 30. března 1943 narodil rodičům německého původu Richard Rohr. Vzhledem k probíhající válce a ke své loajalitě Spojeným státům nenaučili rodiče potomka němčině. V osmnácti letech vstoupil do řádu menších bratří obvykle zvaných františkáni. Studium katolické teologie uzavřel roku 1970 a byl ordinován ke kněžské službě. Jeho dlouhodobým působištěm se pak stalo Středisko pro akci a kontemplaci v Albuquerque v Novém Mexiku.

Celkem záhy si uvědomil stav své církve. Ve své pozdější knize Božský tanec: Trojice a vaše proměna (česky Barrister & Principal, Brno 2018) konstatuje její vertikální model, směr shora dolů. Tato autoritářská církev nedokáže lidi transformovat, a proto je stále více irelevantní. Zaměřuje se na ritualizovaná pravidla a stranou zůstává život jako děj, výměna a vztah. Vedly se spory, ba náboženské války, lámala se lidská srdce a křesťanství se ocitalo ve slepé uličce kultury. Zapomnělo na to, co se děje v Bohu, na tanec jednoty a mnohosti božského, a na to, co se má promítat do lidství spíš jako podněty než pokyny. Již mladý Rohr potřeboval zažít prorockou vizi, čímž není míněno předpovídání budoucnosti, ale živá lidská řeč, v níž promlouvá božské jádro skutečnosti. Řeč, kterou je slyšet na „okraji vnitřku“ církve. Zpočátku se domníval, že takové žádoucí oživení přináší do církve a přes ni do společnosti právě charismatické hnutí, které se před pár desetiletími rozhořelo v jeho rodném městě.

Lidé naplnění Duchem svatým, jak čteme v Novém zákoně, mluvili a letniční křesťané dnes mluví jinými jazyky. Nejsou to existující jazyky, třeba jiných etnik. Je to extatický slovní projev, který nezainteresovanému okolí připadá jako chrlení libovolných hlásek, slabik a jejich shluků. Tito lidé také prorokují, prakticky zavazují své okolí k jednání jménem Boha. Uzdravují nemocné modlitbou a vkládáním rukou, někdy dokonce ne modlitbou, ale prohlašováním nemocných za uzdravené. Křesťan naplněný Duchem svatým je Boží dítě, Bůh se o něj stará, a proto nemůže být nemocný, ani třeba chudý.

Hnutí letniční či charismatické obnovy však převzalo na začátku dvacátého století podněty společenství kolem řady dvanácti brožur bezplatně šířených v milionech exemplářů v letech 1910–1915 a financovaných ropným magnátem Lymanem Stewartem. Společným názvem celé série bylo The Fundamentals (Základy). Jejich vydavatelé a čtenáři dostali název fundamentalisté. Toto urputné lpění na základních principech je ostrou polemikou s náboženským modernismem a liberalismem. Fundamentalisté vyžadují aplikaci Bible do života na základě jejího doslovného výkladu. Jsou přesvědčeni o tom, že pravda, k níž dospěli, je absolutní. Že mají, ba musejí být netolerantní k odlišným názorům v rámci křesťanství, a tím spíše vůči jiným náboženstvím a sekulární kultuře. Sami své zaměření rádi označují jako biblickou ortodoxii.

Tím se však vrací vertikální, autoritativní model křesťanství. To nemohlo pro Rohra dlouho zůstat inspirací. Bible pro něj není papírovým bohem. Realisticky ji charakterizuje jako lidský popis vyvíjející se zkušenosti lidstva s Bohem. Svědčí o hledání vlastního pravého já. V centrálním novozákonním příběhu o Ježíšově smrti a vzkříšení máme archetypální vzor pro pohyb od falešného já k pravému já. Od toho, „kdo si myslíš, že jsi“, k tomu, „kdo jsi v Bohu“. Tím se dostáváme k tomu, proč americké nezávislé a nekomerční médium Public Broadcasting Service označilo roku 2011 Rohra za jednoho ze světově nejpopulárnějších autorů, kteří se věnují spiritualitě.

Meditace a společenská změna

Rohr sám se dovolává alternativní ortodoxie. Navazuje na františkánskou tradici, ve které tolik nejde o správné mínění, což je jeden z významů tohoto slova podle původní řečtiny. Souvisí spíše s něčím, čemu se začalo říkat ortopraxe. S životní praxí, která tolik nepotřebuje příkazy a zákazy, ale spíše realizuje v člověku jeho člověčenství. Tato transcendentně zakotvená humanita či lidskost není závislá na konkrétním vyznání. Lidem rozčarovaným konzervativními církvemi Rohr říká, že nemusejí následovat Ježíše, aby dosáhli spásy. A zde můžeme nechat stranou otázku, hledá-li současný člověk spásu. Snad mu spíše než o záchranu před hrůzou bezesmyslné smrti, před peklem, jde o vnitřní uzdravení a osvobození. Na cestě za dovršením života se spíše člověk má s Ježíšem

zamilovat do božské přítomnosti, ať už se jmenuje jakkoliv.

Tímto pojetím se Rohr přibližuje k věčné filosofii, jak ji o nějaké dvě generace dříve formuloval původem britský, později ve Spojených státech usazený filosofující spisovatel Aldous Leonard Huxley (1894–1963), devětkrát nominovaný na Nobelu cenu za literaturu. Mystický zážitek podle něj stojí v pozadí každého náboženství. Jen je vždy zasazen do jiného kulturního kontextu. Je přitom cenný tím, že umožňuje prožívajícímu lépe porozumět sobě samému a světu. Tak může člověk vést méně sebestředný a více tvůrčí život.

Základní poselství Rohrova díla se zaměřuje na jednotu božské skutečnosti se všemi věcmi a na lidský potenciál a touhu po tomto spojení. Lidé, kteří mají opravdovou duchovní zkušenost, vždy vědí, že nevědí. Jsou pokorní před tajemstvím. Jsou v úžasu před propastí toho všeho, v úžasu nad věčností a hloubkou a v lásce, která je pro mysl nepochopitelná. Takové mystické pojetí se snese s občanskou aktivitou. Ba víc, projevuje se odvážnými postoji, pro které Rohra jeho spoluvěrci a kolegové v kněžské službě často odsuzují. Podpořil organizaci Soulforce, která se prostřednictvím nenásilných protestů staví proti náboženskému útlaku lidí menšinových sexuálních preferencí. Ty podle něj Bůh nemiluje méně než ostatní a požaduje od nich totéž, co od heterosexuální většiny: pravdu, věrnost a snahu o trvalé vzájemné odpuštění. 1. července 2022 se papež František setkal s Rohrem, který řekl, že František vyjádřil podporu jeho práci. Podle Rohra existuje hluboký vztah mezi vnitřní revolucí, již skýtá modlitba, a transformací sociálních struktur a společenského vědomí. Naše naděje spočívá ve skutečnosti, že meditace změní společnost, v níž žijeme, stejně jako mění nás.

Rohr se stal zpočátku známý v českém prostředí svými dvěma zájmy, které se však dnes, při pohledu na celé jeho dosavadní životní dílo, nejeví tak podstatné. Před více než dvaceti lety vyšel poprvé překlad jeho knihy Enneagram: devět tváří duše (Synergie, Praha 2001). Enneagram je systém, který mimo standardní psychologii popisuje devět typů osobnosti. O jeho původu není nic známo. V minulém století s ním vystoupil s odvoláním na islámskou mystiku duchovní autor rusko-arménského původu Georgij Ivanovič Gurdžijev, který žil převážně v Paříži. Tato typologie má umožnit čtenáři pohlédnout do očí skutečnému životnímu dilematu a probudit vlastní pravou podstatu.

Druhé téma, jímž Rohr vstoupil do českého prostředí, byla mužská spiritualita. Jí se věnuje v několika knihách, které se postupně objevovaly v češtině. Nutno zdůraznit, že se neztotožňuje s maskulinizací církve, tedy s církví, jejíž bohoslužby navštěvují převážně ženy, ale na všech stupních od jáhna, kaplana a faráře po papeže ji vedou pouze muži. Spíše jde o to, že muž si má být vědom toho, co je mu dáno. Má však vědět i o druhé polovině lidství, která je v něm, stejně jako mužský aspekt duše u žen, přítomna.

V knize Cesta divokého muže: úvahy o mužské spiritualitě (Cesta, Brno 2002) je řeč o muži jako bojovníkovi v kontrastu k současnému pohodlnému a měkkému způsobu života. Rovněž spis Adamův návrat: mužská iniciace (Vyšehrad, Praha 2005) ukazuje, jak má současná západní společnost pro muže množství lákadel: peníze, moc, společenskou prestiž, vzdělání, sex. Přitom je pro mnoho mužů čím dál tím bolestnější nedostatek opravdového smyslu a pocit nenaplnění. I dnes a v křesťanském rámci jsou možné iniciační rituály, rituály přechodu. V kontrastu s archetypem bojovníka se zdá být téma knihy Stát se moudrým mužem: úvahy o mužské spiritualitě (Cesta, Brno 2007). Je však novou, méně radikální a snad zralejší podobou dřívější „cesty divokého muže“. Ukazuje, co je způsobilé připravit člověka na chvíle krizí a zkoušek.

Duchovní pohyb napříč krizemi

Rohrův skutečný přínos je v tom, v čem navazuje na trapistu Thomase Mertona, který již kolem poloviny šedesátých let propojil tradiční křesťanskou spiritualitu s podněty z hinduistických ášramů a buddhistických klášterů. Podobné motivy nabízel mnich Wayne Robert Teasdale, energický zastánce vzájemného porozumění mezi světovými náboženstvími. Spolu s Mertonem jdou dál než k mezináboženskému dialogu, tedy k rozpravě založené na vzájemném respektu a ochotě dát přednost poznané pravdě před loajalitou. Pro sdílení podnětů z různých náboženství razil výraz interspiritualita.

Rohr představuje myšlenky blízké americkému benediktinskému mnichovi žijícímu v Kalifornii Davidu Steindl-Rastovi, který rozvíjí buddhisticko-křesťanský dialog a studoval u japonských zenových mistrů. V době, kdy byl doma v poustevně New Camaldoli v Big Sur v Kalifornii, půl roku trávil jako poustevník v klášteře a druhou polovinu strávil přednáškami a pořádáním workshopů a exercicií. Jeho zkušenosti po celém světě a s různými světovými náboženstvími ho přesvědčily, že lidská odpověď v podobě vděčnosti je součástí náboženského světonázoru a je nezbytná pro každý lidský život. Rohr má rovněž ověřeno, že náboženství vychází z mystiky. Tak jako ze sopky vychází magma a po několika stech let to, co bylo kdysi živým ohnivým proudem, je teď mrtvá skála. Tak se doktrína mění v doktrinářství, morálka se stává moralizováním a rituál prázdným ritualismem. Je třeba oživit oheň, který byl na začátku.

Rohr se hlásí k panenteismu. Už není možno obhájit pojetí, že tady je já a tam někde na nebesích nějaký bůh. Božství prostupuje každým místem a každým okamžikem existence. Vše je ponořeno v božské skutečnosti. Božství je vlastně kvalitou pozemské, hmotné reality. Je jejím překročením a zároveň uskutečněním. Někdo by v tom spatřoval vlivy buddhismu a hinduismu. Je to však spíše společná základní zkušenost. Rohr ji čte též ve spisech Carla Gustava Junga, v jeho hlubinné psychologii, v jeho archetypu vlastního já, který v nitru duše zobrazuje božství. Ve stejném smyslu se přiznává k integrální teorii Kennetha Earla Wilbera, k transpersonální psychologii a hlubinné ekologii. Prostupování božství, lidství a přírody se jeví jako vzdálené od klasického křesťanství. Přesto v Novém zákoně najdeme text o Bohu:

Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme
Skutky apoštolů, 17: 28.

V Ježíši Kristu přebývá plnost božství tělesně. A přitom je

všechno a ve všech Kristus
Koloským 3: 11.

Tyto podněty najdeme v knize Pád vzhůru: spiritualita pro obě poloviny života (Vyšehrad, Praha 2022). Je to průvodce etapami života. V jeho první části jde o hledání vlastní identity. Po prohrách a neúspěších se můžeme dostat do druhé etapy života. Duchovně rosteme spíše tehdy, když děláme věci špatně, než když je činíme správně. Cestu duchovního růstu osvětluje autor zejména na příkladu křesťanství, ale také pomocí odkazů na různé zakládající mýty, pohádky, filosofické myšlenky, literární díla, Junga nebo na jiná náboženství.

Centrálním spisem Rohrova vrcholného období je Univerzální Kristus: jak může zapomenutá skutečnost změnit všechno, co vidíme, v co doufáme, v co věříme (Barrister & Principal, Brno 2020). Kristus jako hlubina lidství se zde představuje pro sekulární hledající a přemýšlivé lidi, pro věřící, stejně jako nevěřící. Také pro ty, kdo přišli o iluze a uzdravují se z náboženství samotného. Překvapivě právě oni jsou často připraveni vidět a ctít Tajemství lépe než mnozí náboženští lidé. Richard Rohr se znovu stává průvodcem v současné dramatické době poznamenané pandemií, drastickou inflací a nejkrvavější válkou na našem kontinentu od konce druhé světové války. Možné politické řešení se neobejde bez spirituální inspirace.