Alžběta Stančáková

Hroznej řev

Beletrie – Poezie
revue Ravt 7/2021

Je mi šest let a už musím myslet na důchod.
Mou jedinou jistinou je,
že při smrti nebudu myslet na narození.
Je mi třináct a nosím oblečení,
ve kterém právě kdosi zemřel.
Je mi dvacet dva:
kojná dvou dětí
vystříkla mléko na revizora.
Je mi zima a mrznu – nehodící se škrtněte.

(2019)

 

***
Kouříme vítr, propálené šosy.
Nádraží-střed se choulí a pak prosí.
Zavedu hadičku a přeruším snům míchu.
Takhle to nechodí a noc se směje tichu.

Tramvaj se rozjela. Nezahrozí závislostí
rozrazí den a vykuchá snům kosti.
Odlesky na dveřích jsou spáleniny v pašmíně.
Je nultá noc. Je odstavená na špíně.

Přestárlý pes se beze slova lísá.
Mluvit je moc a náhoda je lysá.
Přestárlé kočce kape močka z katetru.

Mluvit je moc a nezáleží na metru.
Mluvit je příliš. Vlasy těžknou v šedinách.
Výtahy dojely. Jen v žebroví jim sedí nach.

(2014)

 

***
Neboj se ničeho. Krev teče do metresy,
nezbyl jí obličej, jen v krku modrá žíla…
Zatáhni za provoz, opři se o mé třesy,
tajně se rozhlížej. Vejce podražila.

Je doprava, je vidina, ne… mor,
a všechno kolem kejhá,
dnes se jde na nákup, zítra pro tremor.

(2020)

 

***
To vám musim říct to bylo u nás na Spořilově chtěl jsem si vybrat peníze z bankomatu a najednou jsem uslyšel hroznej řev otočil jsem se a zjistil že kousek dál stojí starej pán a telefonuje jenže blbě slyší a tak do toho hrozně řve
Ten člověk co mu telefonoval tak ten taky blbě slyšel a jeho odpovědi byly slyšet přes telefon až k nám na Spořilov
Tak jsem je slyšel voba a říkal jsem si že to je tragikomická situace toho řevu toho všeho
Mezitim jsem si chtěl vybrat z toho bankomatu ale nešlo to bankovky jim došly a tak přišla nějaká pani co tam ty peníze dávala abychom si teda mohli vybrat
Ta pani byla taky stará a otočila se na mě a říkala že teda stáří je hrozná věc a byla stará asi jako ten pán co blbě slyšel nebo možná prostě o něco starší než já
A tak jsme tam taky stáli a poslouchali ten hroznej řev a já vám ani nevim vo čem mluvili no já to nemám rád třeba když někdo telefonuje v tramvaji to já nevolám to já vždycky řeknu teď ne teď jsem v tramvaji a zavolám až vystoupim
V Japonsku to mi řikala jedna studentka možná ji znáte chodí do třeťáku no tak ta mi řikala že v Japonsku je prej zakázaný telefonovat v hromadný dopravě no ale zase vás tam prej nepustěj sednout to mi zas řikala jiná známá že prej vás nepustěj sednout to je ta orientální zdvořilost a brutalita zároveň to jste třeba těhotný nebo starý a nic
Tady vás aspoň pustěj sednout ale stejně kdybyste slyšeli ten řev jak ten chlap řval do toho telefonu a nic neslyšel a ten druhej taky ne a jak ta pani řikala že stráří teda pardon stáří no je to prostě strašná věc

(2014)

 

***
zalili jsme 2 velký žíhaný listy vodou
a vyrostly nám gramofony
2 bulhaři se mi budou smát
hádkou a vraždou

nevím
koho znám a koho ne
kočičí čůrák
kočičí cinzano
obyčejnej sex pod viaduktem
i’ll never be
já tam vidím hvězdy
já tam vidím jednu hvězdu
2 bulhaři se mi budou smát
pustím si je
ve spánku na gramodesce

to zas budou záhady
to zas bude noc

(2012)

 

6. 7. 2019, 15:30, 49 %

Alespoň nějakou vzpomínkou
musíme uctít ty s obstaveným účtem.

Neboť zatímco po cestě sledujeme všechny ty
lány, lesy a skládky,
neplatičům kdosi v tichosti vážně obřezává ústa.

Kýchnutí je pudí k vyměšování.
Nad ránem snídají vlastní ospalky.
Mezi tloušťkou a tloušťkou volí tloušťku.
Na skládce se pase zatoulaný bílý kůň.

Čepel nože seřízla pivní pěnu.
Dnes budeme obědvat v letadle.
Nechybí nám tu nic,
jen u sedadel by mohly být věšáky.

(2019)

Chviličku.
Načítá se.
  • Alžběta Stančáková

    (1992, Praha) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK v Praze. V současné době je doktorandkou na FF MU v Brně. Příležitostně překládá z francouzštiny a angličtiny. V roce 2014 debutovala sbírkou Co s tím, za kterou obdržela Cenu Jiřího ...
    Profil

Souvisí