Současný svět je někdy tak přehledný.
V roce 2021, například, vyšly v Čechách a na Moravě jenom dvě knížky, které stojí za pozornost. Ani jedna z těch dvou – abych byl přesný – nevyšla na Moravě. Tou první – která je navíc mnohem, mnohem lepší nežli ta druhá – jsou básně, prózy a dramatické texty Gerharda Rühma, co pro nakladatelství Rubato přeložil Pavel Novotný. Ke slavnému rakouskému úkazu jménem Gerhard Rühm, zakladateli Vídeňské skupiny a jedinému žijícímu autorovi, který dostal Nobelovu cenu za literaturu dvakrát, bych rád podotkl toto:
Pracuju v jedné kavárně, kde veřejně čtou básníci, spisovatelé a překladatelé. Když to nejde, když nemohou číst a vyprávět před obecenstvem, což se v poslední době stávalo (a asi ještě stane), čtou neveřejně v liduprázdné kavárně a my je u toho – s kolegou Lipárem – natáčíme. Před nějakým časem jsme se rozhodli naše literární natáčení oživit něčím, co bych nazval „básnickou interakcí“ nebo „performancí s verši“. Proč jsme to udělali, příliš dobře nevím. A zaznamenávám to celé s ostychem, protože jako divák akcí s básněmi mívám většinou pocit, že bych raději byl někde jinde.
Vybrali jsme právě báseň Gerharda Rühma s názvem Úterý a stoupli si před kavárnu (bylo devět ráno) a oslovovali kolemjdoucí, zda by nevešli dovnitř a kousek té poměrně dlouhé básně nepřečetli na mikrofon a kameru. Báseň Úterý jsme zvolili proto, že toho dne bylo úterý. Jak je text udělán, vyjevuje se po přečtení několika veršů:
rodiče mi odkázali úterý
dělat z úterý ctnost
kdo jinému úterý kopá sám do něj padá
rozbřesknout úterý
žít z úterý do huby
mít úterý na jazyku
pochutnávat si na úterý
v úterý si vyhodit z kopýtka
člověk míní úterý mění
atd. atd.
Strkali jsme se před kavárnou a zastavovali lidi. Musím po pravdě poznamenat, že naše úlohy byly rozděleny takto: kolega Lipár tipoval blížící se postavy slovy „Ta vypadá, že by se chytla“, „Ten ne, ten dneska vstal blbě“, případně „To je sympaťák, toho zkus“. A já, pouze já, jsem přicházel až k lidem a děsil je větou, která začínala „Dobrý den, neměla byste chviličku“ nebo „Dobré ráno, neměl byste čas“. Akce se nedařila. Nikdo chviličku ani čas neměl. Jedna žena, která vešla za našich lichotek až do kavárny, se – jakmile spatřila kameru – obrátila na útěk. Kolega Lipár navrhl, že bych měl změnit začátek oslovení na „Dobrý den, máte rád/ráda básně?“ Zkusil jsem to okamžitě, ale situace se nezměnila. Vlastně ano, v jednom případě jsem dostal odpověď, která mě svou jasnozřivostí opravdu zaskočila:
„To je nejblbější otázka, kterou jsem tenhle tejden dostal – a to máme teprve úterý!“ vypálil na mě ten milý muž.
Důrazně jsem kolegovi Lipárovi oznámil, že se zastavováním lidí končím a že si role prohodíme. To se stalo – a hle, najednou se všechno změnilo. Do kavárny přicházeli muži i ženy, dívky i chlapci a četli báseň Gerharda Rühma Úterý. Dodnes přesně nevím, čím je kolega Lipár okouzlil – mohu jen konstatovat, že jsme za dvě hodinky byli s prací u konce a že mnoho z příchozích byli cizinci, kteří ale mluvili česky. A tak je na záznamu český překlad zaníceně přednášený s ruským, polským, slovenským a vietnamským přízvukem. A musím taky říct, že když lidé začali báseň Úterý číst, často se od ní nemohli odtrhnout, po chvilce jí úplně propadli a usmívali se a smáli se a četli by dál a četli dál o tom, že „rok má tři sta šedesát pět úterý“ a o tom, že „úterý dělá člověka“. Některé rozkurážené interprety jsme nakonec museli z kavárny mírně vyprovodit. Jedna z účastnic se dokonce vrátila a přivedla dvě kolegyně z kanceláře, které – jak pravila – by si taky chtěly „zapřednášet vo tom úterý“.
Po nějaké době jsem dostal od jednoho z recitátorů email, který zněl:
Vážený pane, číst v úterý o úterý
bylo něco, co mi rozjasnilo den,
který nezačal ani trochu dobře.
Děkuji z celého úterý.
Nechystáte něco podobného?
Nesnáším ještě pondělky a středy.
Boris
A se členem ochranky z vedlejšího činžáku, kterého kolega Lipár také zázračně přemluvil (kdo za něj proboha hlídal dům?), se od té doby zdravíme takto:
On na mě zdálky mává, pusu od ucha k uchu a na celou ulici volá: „Nazdar, Úterý!“ (a myslím, že to bere jako tykání).
A já mu – velmi rozpačitě, protože se to neustále opakuje, a navíc si nejsem jistý tím tykáním – odpovídám: „Dobrý den, nazdar… jojo, úterý… jsem rád, že se vám to líbilo… ti líbilo… jojo, dík… nashledanou, ahoj…“
-
Petr Borkovec
(1970), básník, prozaik, překladatel. Mezi jeho poslední básnické knihy patří Milostné básně (Fra, 2012) a Herbář k čemusi horšímu (Fra, 2018). Je autorem povídek a kratších próz Lido di Dante (Fra, 2017), Petříček ...Profil
Souvisí
-
Extáze sboru jsou předvedeny s neobyčejnou básnickou invencí a intuicí. Některá vyprávění jsou plná snových detailů, nad jejichž „moderností“ se skutečně tají dech. A je to celé v jednom kuse nějak jarní, zelené, pučící a neobyčejně křehké.
-
Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec