Později v New Yorku da Ponte vyučoval italskou literaturu a uspořádal vystoupení, o kterém americká veřejnoprávní televize NPR udělala nedávno pořad, a o tom, jak si to vystoupení loni v New Yorku, v katedrále svatého Patrika zopakovali. Bohužel se do toho připletl režisér Scorsese. A měl řeči.

Zenový mistr a básník Thich Nhat Hanh říká, že různé drobné tělesné potíže, bolesti a bolístky jsou důsledkem toho, že si člověk vpustí do těla stres, tenze, napětí, úzkosti, strach, ozvěny negativních událostí. A ty že je třeba vydýchat, nahradit klidem a spokojeností. Bez bolesti.

Dítě se posadí na zem, usmívá se a z okvětních plátků kosatců rozhozených kolem muzikantů sestavuje brázdy dlouhé jako dvě řeky, na kterých pluje velké bílé srdce.

Jenže zrušení otroctví nestačilo. Nestačí. Je to nedostatečný pokrok. Dodnes Afroameričany trápí neochota vyrovnat se poctivě s minulostí.

Když zavíráš a otvíráš branku, její spodek přejíždí po denivkách rašících ve spárách naprasklého betonu. Utíná jim hlavy. Pořád ještě myslíš na smrt – ať už výsledek války, nebo času. Má chuť hořkou jako popel, šedou a palčivou tak, že tě probouzí i uprostřed noci.

Strnadci zimní, vrabci polní, drozdi, sojky chocholaté, datel, kardinál, pták šedý, vrány, havrani, čížkové a špačci.

Svým ubohým tělem bude živit skupinku zeleně, kterou jsem tam zasadila na památku rodičů a dnes i toho, co jsem kdy slyšela o Lvově.

Sama vím, že vzdávat láskyplný hold se nevyplácí. Výplata může být různá, ale vždy nějaká přijde. Zvlášť když Lucii někdo vynadá za vyznávání rodinné lásky psaním o dysfunkcích. Pravdivě. Zkresleně. Netaktně.

Most Walta Whitmana odsud neviděn, ale uschlé listy trávy se jásotem zalykají. Žehnají. Déšť dýchá silně a plaše jako staré kaštany. Zavlažovací, životodárná funkce deště je jistě ta nejduchovnější.

U jiného moře, daleko za oceánem, a vybuchují v ní bomby milostné, historické a literární, podobné tady té naší, říkám si, zatímco sedíme na střeše a popíjíme víno, ach, my ubozí trosečníci na ostrově, co jiného nám zbývá?!