Lidé
(1976, Praha), je básnířka, textařka, literární publicistka. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011), Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013), Les (Dauphin, 2016) a Svět: (Dauphin, 2019). Její básně byly zařazeny do antologie Nejlepší české básně (2012, 2015 a 2017) a přeloženy do několika evropských jazyků. V letech 2020–2022 byla předsedkyní Výboru Asociace spisovatelů. Od roku 2020 je editorkou webového magazínu Ravt. Žije v Hořovicích.
Barbora Klimszová
Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy.
Vršení obrazů a emocí podporuje dojem, že text spěchá, hrne se, možná i proudem vznikl. Tak aspoň výsledek působí. Pokud zde konala ruka redaktora Petra Čermáčka, byly to zásahy mimořádně citlivé a podařilo se nezředit vjem prudké plavby, ba stržení…
Expresivní jazyk, který zde provází veškerá líčení lidských i zvířecích tělesných pochodů, působí svou věc – je to slovní elektrošok, před kterým jako ovce buď couvneme, anebo se o něj zraníme. Ukazuje, jak brutálně všechno ve dnech určovaných životním rytmem a také tempem pohybu stáda doráží. Maso na maso.
Ještě dlouho by se dalo psát o této sbírce, která při každém dalším čtení nasvítí nové podobenství, jako obraz, který jsme prve v galerii nesoustředěně minuli. Nové čtení přiměje k novému ztišení, postupně jsme ochotnější k vnímání mimo čas a hmotný svět, tak, jak průvodkyně určila.
Je třeba říci, že současná česká poezie není žádné limitované pole, kde by bylo nutné vyznačit si pozice na jakýchsi osách a tím se ocitnout ve většině, či menšině, v centru, či na periferii. Pokud něco dává smysl, pak je to co nejotevřenější čtení.
V této poezii všemu nemůžeme rozumět, a ani nemusíme – přesto jí můžeme porozumět. Massalema je dalším z vlny básnířek a básníků, kteří v posledních letech přinášejí podstatná svědectví o světě, který je stejný jako ten náš, a tím myslím doslova stejný: stejné území, stejný časoprostor. Je tady.
I přes tuto drobnou disonanci sbírka pozoruhodně funguje jako celek – zejména u debutů je to spíše vzácný jev. Můžeme předpokládat, že svou zásluhu na tom mají již zmíněný Petr Borkovec a Tomáš Gabriel, kteří knihu doprovodili k jejímu vzniku – první jako editor, druhý jako autor poznámky na obálce, oba jistě jako mimořádně pozorní čtenáři.
Napsala tedy Zahladko perfektní nepohodlnou knihu? Téměř. Slabinou výsledné kompozice je těkavost mezi velkými motivy, kterých je mnoho a sbírka je nestihne pevně obejmout: sociální aspekty nemoci, nemoc jako jiná samota, než jakou si člověk chce vybrat…
Přetrvávající pohádkové nápaditosti dodává uvěřitelnost i literární a motivickou zajímavost pátrání v hlubších i temnějších vrstvách lidské duše. Věřím, že poezie, která se nebojí zachycovat hluboce intimní děje (navíc bez úkrytu v lyrickém mluvčím), může být podstatnou pomocí v hledání slov i zkoumání způsobů, kterými se jako čtenářky a čtenáři vztahujeme ke svým nejbližším světům.
Vršení obrazů a emocí podporuje dojem, že text spěchá, hrne se, možná i proudem vznikl. Tak aspoň výsledek působí. Pokud zde konala ruka redaktora Petra Čermáčka, byly to zásahy mimořádně citlivé a podařilo se nezředit vjem prudké plavby, ba stržení…
Expresivní jazyk, který zde provází veškerá líčení lidských i zvířecích tělesných pochodů, působí svou věc – je to slovní elektrošok, před kterým jako ovce buď couvneme, anebo se o něj zraníme. Ukazuje, jak brutálně všechno ve dnech určovaných životním rytmem a také tempem pohybu stáda doráží. Maso na maso.
Ještě dlouho by se dalo psát o této sbírce, která při každém dalším čtení nasvítí nové podobenství, jako obraz, který jsme prve v galerii nesoustředěně minuli. Nové čtení přiměje k novému ztišení, postupně jsme ochotnější k vnímání mimo čas a hmotný svět, tak, jak průvodkyně určila.
V této poezii všemu nemůžeme rozumět, a ani nemusíme – přesto jí můžeme porozumět. Massalema je dalším z vlny básnířek a básníků, kteří v posledních letech přinášejí podstatná svědectví o světě, který je stejný jako ten náš, a tím myslím doslova stejný: stejné území, stejný časoprostor. Je tady.
I přes tuto drobnou disonanci sbírka pozoruhodně funguje jako celek – zejména u debutů je to spíše vzácný jev. Můžeme předpokládat, že svou zásluhu na tom mají již zmíněný Petr Borkovec a Tomáš Gabriel, kteří knihu doprovodili k jejímu vzniku – první jako editor, druhý jako autor poznámky na obálce, oba jistě jako mimořádně pozorní čtenáři.
Napsala tedy Zahladko perfektní nepohodlnou knihu? Téměř. Slabinou výsledné kompozice je těkavost mezi velkými motivy, kterých je mnoho a sbírka je nestihne pevně obejmout: sociální aspekty nemoci, nemoc jako jiná samota, než jakou si člověk chce vybrat…
Přetrvávající pohádkové nápaditosti dodává uvěřitelnost i literární a motivickou zajímavost pátrání v hlubších i temnějších vrstvách lidské duše. Věřím, že poezie, která se nebojí zachycovat hluboce intimní děje (navíc bez úkrytu v lyrickém mluvčím), může být podstatnou pomocí v hledání slov i zkoumání způsobů, kterými se jako čtenářky a čtenáři vztahujeme ke svým nejbližším světům.
V české poezii posledních let se zvedá silný hlas autorek a autorů, kteří svědčí z největší blízkosti o tom, co je s námi špatně. Poezie má ostatně přesnější nástroje než televizní reportáž nebo aktualita na zpravodajském webu, protože se nemusí zastavit u sledu událostí a omezit na výběr stručných promluv, aby se výsledek vešel do požadovaného formátu. Básnická práce Zofie Bałdygy se od vydání sbírky Poslední cestopisy dále cizeluje.
Ondřej Macura se vrátil do české poezie a já tvrdím, že je to dobře. Nenápadná účinnost jeho citu je mezi současnými sbírkami autorek a autorů střední generace výjimečná. Potřebujeme více Macurů.
Bohumil Vašák je jedním z porotců výtvarné komise v porotě letošního ročníku soutěže Nejkrásnější české knihy roku (NKČR), okolo které především se točí náš rozhovor. Kromě toho, že má obsáhlé praktické zkušenosti v oblasti grafického designu a knižní grafiky a samozřejmě i řadu ocenění, je také pedagogem: vyučuje na na pražské Vyšší odborné škole grafické neboli na Hellichovce, kde je vedoucím ateliéru propagační grafiky. Fotografie: Viktor Tuček.
Grafická designérka Nikola Janíčková je spoluzakladatelkou pražského nakladatelství a knihkupectví Take Take Take. Z její autorské dílny také pochází výtvarná podoba odeonské Edice poezie, jedné z výjimečných nových řad poezie v Česku. O práci na této edici si v našem rozhovoru píšeme převážně. Fotografie: archiv Nikoly Janíčkové.
Jan Šavrda je zakladatelem, spolumajitelem a spolutvůrcem edičního plánu nakladatelství dybbuk, které existuje na českém trhu již více než dvacet let. Patří mezi ty nakladatele, kteří se u svých knih starají o obsah i formu. Moje otázky se týkají výrazně výtvarné edice Opium poezie, kde vycházejí výbory a zásadní sbírky výrazných jmen české (a) světové poezie. Foto: archiv dybbuku.
Martin T. Pecina je grafický designér a typograf, držitel mnoha ocenění v lokálních i mezinárodních soutěžích, pravidelně je oceňován v soutěži Nejkrásnější české knihy roku. Jeho kniha nazvaná „Knihy a typografie“ vyšla poprvé v roce 2011, poté byla několikrát dotiskována i vydána znovu, naposledy v roce 2021. Především o ní vedeme tento rozhovor písemnou formou. Fotografie: archiv M. T. Peciny.
Básnířka a spisovatelka Karla Erbová oslaví letos na konci dubna 90. narozeniny. Troufám si to prozradit proto, že – kromě příležitosti jubilantce touto cestou co nejsrdečněji blahopřát – se zároveň skláním před autorčinou obdivuhodnou tvůrčí energií a vytrvalostí. Během svého tvůrčího života se musela vyrovnat se zákazem publikování na dobu více než dvaceti let, neboť po roce 1968 začala patřit k zakázaným autorům. Od 90. let pak vydala více než třicet básnických sbírek. Její básně se často obracejí do minulosti, jsou příběhem konkrétního okamžiku, klenou se přes epochy až do starověkého Řecka. Koho jiného než právě Karly Erbové se ptát na paměť básně?
Laskavým prostředníkem našeho rozhovoru psanou formou se stal Vojtěch Kemenny, nakladatel, který vydal v roce 2022 básnířčin obsáhlý výbor z díla nazvaný Pití Sokratovo, ze kterého v tomto Ravtu uvádíme také ukázku. Foto: Vojtěch Kemenny.
Spisovatelka, editorka, divadelní performerka a nově také předsedkyně Asociace spisovatelů, Anna Luňáková, stála v roce 2021 s podporou týmu redakce Revue Prostor u zrodu antologie s poměrně neobvyklým tématem: současné autorky a autoři se v ní potkali básněmi vzniklými v důsledku pandemie covid-19, která změnila veřejný i soukromý život na celé planetě. Sama editorka antologii, která vyšla v Knihovně Revue Prostor, označila za „časovou kapsli“, která cosi podstatného z tohoto období pro budoucnost uchová. Zda to vyšlo podle představ a co se zatím ukázalo řešíme na přelomu února a března 2023, tedy necelé tři roky od vyhlášení prvního nouzového stavu v ČR. Foto: archiv Tvaru.
V roce 2021 zařadila editorka Anna Luňáková vaši báseň (případně váš text jiného žánru) do antologie Pandezie, ve které se sešlo téměř 80 textů reflektujících svět v pandemii covid-19. Byla pro vás účast v antologii nějak osobně důležitá, například úlevná – nebo vás snad k účasti vedla zvědavost na výsledný celek? Jak svou báseň v antologii čtete dnes?
V lednu 2023 byla v Praze uvedena antologie Toto je môj coming out. Jedná se o projekt, který je jednou z výrazných solidárních reakcí na vraždu dvou queer lidí před bratislavským klubem Tepláreň 12. října 2022. V širším smyslu je to ale také symbolické vyjádření soudržnosti česko-slovenské literární scény s queer komunitou i jednotlivci. O tom, zda je antologie manifestem, mementem, historickým předělem….nebo čím vůbec chce a může být, si píšeme s básníkem a editorem Atrinem Matuštíkem a básníkem a nakladatelem Alešem Kauerem, jehož nakladatelství Adolescent antologii vydalo.
Irena Šťastná je autorkou šesti básnických sbírek, z nich poslední nazvaná „Dny. Roky. A co víc?“ vyšla v roce 2021. Po chvíli zkoumání online snadno odhalíme, že jejím bydlištěm je obec Dobroslavice v okrese Opava v Moravskoslezském kraji. O souvislostech bydliště a literárního bydliště duše a jiných lokacích autorských kořenů si píšeme v tomto rozhovoru na samém kraji roku 2023.
Foto: Radka Kratochvílová
Lucie Kubalíková je básnířka a geomorfoložka, autorka básnické sbírky A spánek je ztráta času.
O autorských kořenech a zkoumání světa v práci i ve slovech si píšeme mezi Hořovicemi a Brnem.
(foto: archiv autorky)
(1976, Praha), je básnířka, textařka, literární publicistka. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011), Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013), Les (Dauphin, 2016) a Svět: (Dauphin, 2019). Její básně byly zařazeny do antologie Nejlepší české básně (2012, 2015 a 2017) a přeloženy do několika evropských jazyků. V letech 2020–2022 byla předsedkyní Výboru Asociace spisovatelů. Od roku 2020 je editorkou webového magazínu Ravt. Žije v Hořovicích.
(1976, Praha), je básnířka, textařka, literární publicistka. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011), Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013), Les (Dauphin, 2016) a Svět: (Dauphin, 2019). Její básně byly zařazeny do antologie Nejlepší české básně (2012, 2015 a 2017) a přeloženy do několika evropských jazyků. V letech 2020–2022 byla předsedkyní Výboru Asociace spisovatelů. Od roku 2020 je editorkou webového magazínu Ravt. Žije v Hořovicích.
