o covidovém intermezzu jako by se ale život vrátil do zajetých kolejí. Koupit větší džíp, vyhodit nespotřebované jídlo, objednat z Asie oblečení podle nejnovějších módních trendů, zaletět si za sluníčkem, využít slevy… Islanďané mají v přepočtu na obyvatele jednu z nejvyšších uhlíkových stop na světě. Přesto zaznívají hlasy, že je ostrov v severním Atlantiku velmi malá země a na jeho emisích nezáleží. Opak je ale pravdou – když nebude nastavená pravidla a vytyčené cíle dodržovat Island, proč by to měli dělat velcí hráči? Nač pořádat další klimatické konference?

Práce Pavla Horáka se nám tu stává obdobně sympatickým průvodcem, otevírajícím z řady úhlů přemýšlení o pozoruhodném, a přitom mnohdy přehlíženém jevu dnešní doby.

Love Me Tender nabízí především příběh radikální proměny: protagonistka stejně jako autorka opouští manžela, syna, prestižní kariéru i pohodlný život vyšší střední třídy. V něčem tato změna připomíná popis existenciálního procitnutí, ale zatímco anotace slibuje radikalitu, výsledek působí v mnoha ohledech méně výjimečně. Odejít od rodiny, zanechat kariéry, změnit sexualitu nebo pohlížet na mateřství jinak než jako na doživotní oběť je dnes sice stále společensky problematizováno, rozhodně to však už není něco nevídaného.

Autor jako by chtěl sdělit maximum, ale ostýchal se mít přílišné nároky na čtenářovou pozornost. Do krátkého textu je tak vměstnáno tolik aktuálních společenských témat, že by mělo jít spíš o epopej, nikoli o knihu kapesního formátu.

Odpovědi Dory Kaprálové jsou příběhy, které si vyprávíme, ať už jsou o městech, lidech, nebo předmětech. Věří, že nás definují a ovlivňují naše vnímání reality. Nakonec to, co skutečně dává smysl, je nejen příběh, ale i způsob, jak ho vyprávíme – a jak s ním žijeme, jak ho dál nosíme v sobě.

… číst? Prostě proto, že ani psaní nemusí být navzdory autorčině skepsi pokaždé na hovno… alespoň pokud dobře volená slova mají schopnost myšlenkově pronikat pod povrch jevového… byť jen v náznaku a mnohdy jakoby mimochodem…

Román v mnoha ohledech nese rysy deníkových záznamů či reflexí, a pokud terapeuticky funguje na autorku, jistě bude mít podobný účinek i na čtenáře, protože mnoho z nás stojí s hrůzou u obrazovek a emocionálně se vyrovnává s děním ve světě.

Dům v Matoušově ulici je skutečná pražská (smíchovská) reálie. Autorka v něm vyrůstala a později v dospělosti se do něj vrátila, aby tu pečovala o svou maminku stiženou Alzheimerovou chorobou. V domě žily slavné herečky…

Naopak spojení vypravěččina tónu a jazyka s ulítlým nápadem, jímž autorka překračuje hranice nežánrové beletrie, je právě tím, z čeho podle mne plyne čtenářský půvab a přitažlivost. Ochotně se řadím do fronty těch, kteří tvrdí, že budou s očekáváním vyhlížet další autorčiny počiny.

Je to kniha vzdálená současné produkci, je drzá a zábavná, dělá si legraci ze všeho, ze vztahů, rodičů, Gen Z, klimatické krize, Pražáků, a dělá to chytře. Její fascinace bitkami je zřejmá, snad i proto, že „[…] vzpomínky se drží ve svalech ještě déle než v srdci“ (s. 124).

Podobně nepřesvědčivě na mě působí ona úvodní bajka o Midasových oslích uších – to, co fungovat má, by fungovalo i bez tohoto zcizovacího efektu.

Balancováním na hraně román i končí – hrdinka o svém otci stále neví „vůbec nic“, i když se toho v mnoha ohledech dozvěděla až moc. V čtenářsky atraktivním, téměř detektivním zápalu protagonistka vykopala všechny kostlivce rodinné historie, kteří ještě drželi pohromadě, a odkryla rodinná a zároveň i vesnická tajemství.

Grotte obepíná živé i mrtvé ve strhujícím básnickém aktu. Básně tak nevšední síly můžou vzniknout jedině, pokud milujeme život a neobáváme se tolik jeho konce. A umíme toto rozpětí slovem rozeznít.

Ještě dlouho by se dalo psát o této sbírce, která při každém dalším čtení nasvítí nové podobenství, jako obraz, který jsme prve v galerii nesoustředěně minuli. Nové čtení přiměje k novému ztišení, postupně jsme ochotnější k vnímání mimo čas a hmotný svět, tak, jak průvodkyně určila.

Čtenářská očekávání spjatá s prozaickým debutem snad může zklamat jen vysoká míra lyrického ladění, autor Flory v sobě zkrátka nezapře básníka – byť civilnějšího ražení –, jehož doménou zůstává obraznost, niternost a atmosféra.

Brennan je profesor filosofie a ekonomiky. Nevím, jak to druhé, ale filosof je dobrý. Nebojí se hloubat mimo krabici, aniž by se zabarikádoval v tirádách, kterým rozumí jen on.