Vlastně je až s podivem, s jakým minimem kulis a postav si autorka vystačí. Až na pár drobných odboček se vše odehrává na ose rodinný dům – sportovní centrum a například o škole, tak formativním prostředí pro všechny teenagery, nepadne takřka ani slovo. Tentýž minimalismus je patrný i v osobnostním vývoji jednotlivých postav.

Ano, řeč básnická i básnivá se v autorčině podání dílem šumně line jako lahodný proud poetických obrazů, dílem naprosto přirozeně vstupuje do euforické litanické polohy, odkazující stejně bytostně namátkou k Máchovi nebo rovněž k biblicky temperovaným textům, připomínajícím rozmanitá prorocká vidění a ještě proročtější zjevení.

Antologie Jana Němce není, a navzdory titulu ani nechce být reprezentativním výborem – představuje jeden z možných průchodů nepříliš probádaným terénem (ojedinělým počinem je v tomto směru antologie české povídky 90. let, která vyšla v roce 1996 pod názvem Stopy blesku). Nelze pominout její pionýrské kvality a potenciál představit povídku mimo hranice v současnosti oblíbených tematických výborů.

Ve vyprávění o nemálo zvláštních, pravděpodobně vybájených postavách žijících v nudném světě, v němž se nic mimořádného neděje a vše se odehrává v racionalisticky sterilních mezích, se zdůrazňuje nepoměr mezi touto skomíravou každodenností a utajeným mikrosvětem.

Čarodějná spolužačka představuje zajímavý a odvážný pokus o jiný typ vyprávění pro mladé – méně dramatický, více kontemplativní, založený na víře v sílu představivosti a vědomí. Neusiluje o strhující napětí, ale zve k přemýšlení a snění. Právě v tom spočívá její největší hodnota.

Je to nádherný příběh o různých druzích přátelství a různých druzích rodinných modelů. Je to příběh o odpuštění a o tom, jak je někdy nesnadné odpustit. A taky o tom, že v životě je někdy potřeba rychlost a sebedůvěra, jindy laskavost a trpělivost.

Autorčina schopnost prolínat realistické prozaické líčení s poetickou hloubkou a emocionální intenzitou dává románu výraznou identitu a rezonanci. Kniha zanechává dlouhotrvající dojem a silné reflexe nad lidskou existencí.

V celku jsou Víry kniha, která sice neoplývá interpretační otevřeností, ale vyznačuje se jakousi uživatelskou přívětivostí, lze-li to takto říct. Vybízí k tomu, aby si každý našel způsob čtení, který je mu blízký; lze ji totiž číst jako sociologickou sondu do prostředí sex work, jako společenský román pranýřující aktuální problémy, ale trochu i jako román iniciační, rodinný, a dokonce i – v některých vrstvách – humoristický.

Jiří Dynka slovy neplýtvá; zdá se, že každé z nich má důkladně promyšlené. Připadá mi jako racionální typ básníka. Nenechává se unášet senzuálními vjemy ani emocionálně strhnout snadno se nabízejícími velkými slovy, ač „řeč nás chce přemluvit k rozjařenosti“ (s. 24).

Tato poezie je zralá v tom nejlepším slova smyslu. Jistě, nemůže si jaksi pomoci. Ví o sobě. Ví o sobě, že o sobě ví, a proto zůstává v nadhledu. Zůstává ovšem v nadhledu, aniž by se stávala odosobněnou – autor se mistrně trefuje do všech a všeho, ano, i do autora. Rozhodně do konvencí. Do očekávání. Do velmi nemilých nevyhnutelností. Trefuje se, tedy zraňuje. Ano, i sebe. Odpustíme mu?

V tomto smyslu kniha připomíná spíše psychologický dokument a nedostatek soudržnosti se zde jeví spíše jako slabina než jako volba. Vyprávění se často utápí v nevyřešených emocích a celek jako by postrádal hlubší umělecký záměr.

Součástí autorova textového zakoušení sebe sama jsou proto četné návraty do minulosti, přesněji k příznačným epizodám z otcova života. Jejich cílem je s jistým ostychem polemizovat s jeho náboženským založením, respektive s rodinnou tradicí, která mu velela být evangelíkem, ale také zpřítomnit a předvést otcův náhled na smysl literatury a literární tvorby.

Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“.

I z této snahy se může stát model, jenž uvázne na mělčině všeobjímající manýry, ale k tomu má neokázale zelená poezie Jitky Bret Srbové daleko. I když všechno nemyslí tak docela vážně, to hlavní myslí smrtelně vážně. A my jí to věříme.

Zvettlerova poezie prokazuje, že řeč může být katalyzátorem poznání plynoucího ze ztráty, z nejistoty, absurdna. Komplikovaná stavba obrazů i jazykových prostředků ovšem není vždy ku prospěchu věci. I přes jistou kvalitativní nevyváženost dvou oddílů však nepochybně jde o slibný debut.

Záškoláctví v dospělosti není frajeřina, ale přiznání slabosti. Přesto je v něm jakási vnitřní sebeúcta. Tady někde bych hledal téma, které celou sbírku propojuje. Nemyslím, že by šlo nutně o vztek, úzkost a temnotu, jak sugeruje anotace na přední klopě, respektive: tyto emoce a mocnosti jsou tam samozřejmě přítomné, ale nejde jen o ně.

Sbírka Škrapové pole nabízí čtenářský zážitek na několika různých úrovních. To, co její jinak docela heterogenní části propojuje, by se snad dalo popsat jako vylaďování formy i obsahu a jeho řízené opětovné rozkolísávání – lexikem, rytmem, hudebností, temnými motivy, pointami, přesmyky mezi jazykovým materiálem a jeho metaforickou potencí.

Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.

Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.

Kniha jménem Lvov je kandidátem na čtení historicko-kritickou metodou: nejde v ní jen o to, co se tu píše, ale stejně naléhavě i o to, kdo a pro koho píše – a tedy i o to, co se tu nepíše. Cesta dějinami města v minulých zhruba 150 letech podle Klevemana je objevná a napínavá, stejně jako smutná a znechucující. S lehkým kritickým odstupem ji možná budeme číst s větším užitkem.

O tom, jestli byl bez zásad náš Jaroslav, nebo ti, které přiváděl k pomstě a nenávisti, je dobré uvažovat v konkrétních situacích a se znalostí lidí i okolností. Když nad Solouchovým románem znovu Haška pozoruji a poznávám, znovu se mi potvrzuje přesvědčení, že byl přese všechno čistý. Eticky. Což je nejdůležitější.