Chodíte-li s někým léta na pivo, dozvídáte se něco i o jeho modlitbě; o jeho „spadnutí z koně“ v kapli arcibiskupského gymnázia. Jinak řečeno, proč Sam na sam z Bogiem překládá: S Bohem mezi čtyřma očima, popřípadě proč místo nabízející se cizoložnice či nevěstky volí spásonosnější představu: prostopášnice…

Nemíním rozporovat autorský výběr, který je vždycky lehce napadnutelný, ani se příliš vyjadřovat ke kvalitě jednotlivých čísel, jež musí být zákonitě kolísavá. Závažnější už je to, že na většině povídek je příliš znát, že autoři pouze plnili zadání a Sudety v nich hrají jen roli vnějškové kulisy (tím ovšem nemyslím samotnou krajinu, ta je zejména v textech Michala Vrby a Jany Hajdové zachycena velmi poutavě).

Přestože se Kristerův příběh nakonec zhoupne na tu lepší stranu, navždy po něm zbydou jizvy – na těle i na duši. Zranění, která denně utrží ve škole i mimo ni mnoho dalších dětí.

O tom, že spisovatelce není cizí ani humor, a to dokonce ve spojení s jejími oblíbenými náboženskými motivy (hlavním hrdinou povídky „Velký pátek“ je dokonce farář), pak svědčí próza „Křížová cesta“ – nejdelší a podle mého i jedna z nejlepších v celém souboru, jež se navíc od ostatních přítomných textů liší také tím, že er-formu v ní nahrazuje ich-forma a hlavní slovo dostává mužský protagonista.

Deník Davida Zábranského však není pouze další variace na Báječný rok, který by mohl sloužit jako dokument o stavu české společnosti v době covidové pro budoucí sociology. Kniha Jů a hele jde dál. Je tragikomicky laděnou zprávou o stavu vnitřního světa současných čtyřicátníků, k nimž se počítám i já. To je pravý důvod její existence, smysl, který ospravedlňuje její vydání.

Vtipnost mu nelze upřít (viz jeho „Dodatky v knize“). A odvahu už vůbec ne. Pokud Faulerová, Bellová, Němec aj. v knize zmínění nebudou zasedat v porotě pro udělování Magnesia Litery, je možné, že se snaživec Zábranský přiblíží svému snu.

Mohlo by se zdát, že Konkrétní poštolka je sbírkou o krizi středního věku, o věk tu však jde jen mimochodně. V krizi je samotný lidský způsob života, který se naplňuje uprostřed, v nejlepším, v dosažení touženého. Život ve vztahu s druhým člověkem se skládá ze dvou tragicky neslučitelných rovin.

Autentické spirituální hledačství je jedním ze střípků dotvářejících charakter díla, do něhož je jeho příběh vsazen. Klimasmutek klade základní otázky týkající se lidské existence, jako jsou smrt, smysl života, spolubytí, utrpení nebo touha po transcendenci; odráží to, co teolog Paul Tillich dával do úzké spojitosti s vírou – nejzazší zaujetí (ultimate concern).

Suverénní dojem z Hlaučova debutu však citelně oslabuje rozvleklost některých pasáží a postupně narůstající repetitivnost určitých scén či slovních obratů. Textu nabitému množstvím dějových zvratů a událostí místy jakoby dochází dech, některé kapitoly se táhnou až v příliš poklidném tempu, které začíná uspávat, a původně svěže znějící jazyk vyprávění postupně těžkne a s narůstajícími stranami působí čím dál stereotypnějším dojmem.

Druhou desítku svazků odeonské Edice poezie uzavírá třetí sbírka Vojtěcha Vacka Vlnění zvěře (2024). Básnický jazyk, s kterým máme tu čest, jeví natolik vysokou míru nevyzpytatelnosti, že je prakticky nemožné najít v knize podruhé stejnou báseň. Stránky jsou vstupní tvorové, různě potutelné dveře, branky naolejované vtipnými oleji.