Do agathachristieovského detektivního příběhu tak Indrek Hargla včlenil zapomínané středověké souvztažnosti dnešní estonské metropole a zaměřil se na živé vyprávění o dávné minulosti, kdy i za zdánlivě poklidných hanzovních časů bylo vše na neslitovných historických vahách.

Suma sumárum: Pánkův román je náležitě jiný a zvláštní. Je napsán způsobem zaumným, který ale má tu výhodu, že čtenáře nenutí, aby to dokola se točící žvatlání četl celé. Důležitější je, že díky němu před ním koluje plejáda kriticky až katastroficky nahlížených a více či méně zajímavých témat. Provázaných dnes tak postmoderně moderní vírou v to, co chci, která nadto každému čtenáři, tedy literárnímu znalci, dává možnost najít si to své oblíbené: něco, co jej osobně sere.

Šekelí léta nejsou nostalgickou kronikou mládí ani lehkovážným cestopisem o devadesátkovém Izraeli, ale svědectvím o střetu s realitou, v níž se idealizované obrazy identity „země zaslíbené“ lámou v každodennosti, mezilidských vztazích i v neviditelných hierarchiích společnosti. Text místy provokuje, jindy pobaví, občas zneklidní, ale nesnaží se prvoplánově servilně zalíbit.

Plynutí textu námi nezmítá v peřejích dramatu ani nás neuspává jako stojatá hladina prohřátého rybníka. Nese nás jako odhodlaná říčka, sympaticky energická, avšak stále bezpečná ke koupání už pro předškolního čtenáře, který se jí může nechat houpat, a přitom pořád dosáhne na dno.

Ne že by si Marie Iljašenko libovala v pestrobarevném vršení a kombinování disparátních obrazů, to by její přece jen poklidné, intimní lyrice nebylo vlastní. Něco podstatného z toho však můžeme odvodit: tak jako při četbě volně přecházíme mezi světy, jak jsem se pokusil popsat, i pozice lyrické mluvčí se rozšiřuje na celé básnické universum.

Napadne nás typ „homo sovieticus“, i když ten pojem výslovně zazní až v jedné ze závěrečných povídek. Asi ano, ale ne úplně v komplexnosti; Osipov nepíše společenský, politický nebo historický román, ale všímá si vybraných situací, kde se mentalita paternalistického režimu setkává s tlakem současnosti, heroismus s přizpůsobivou rezignací, nostalgie s hořkostí.

Řečené by nemělo být chápáno tak, že Osipovova kniha postrádá kvalitu: Osipov je skvělý a uznávaný autor, ale já k němu jaksi obtížně hledám cestu. Kvalitu knihy ostatně podtrhuje i tradičně výborný překlad Jakuba Šedivého, kterému se podařilo věrně zprostředkovat českému čtenáři onu lakonickou, přísnou, strohou, skalpelem provedenou formu, kterou Osipov píše.

Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy.

Neboť touha je nakonec tím, co vede k plodnosti, a tedy tím, co tenhle básnický svět drží celý pohromadě.

Byt je dvojromán, o kterém se bude jistě ještě mluvit, a možná dojde i na nějaké to ocenění. Napsali ho dva autoři, kteří psát umějí, každý svým osobitým stylem, což tedy nutně znamená včetně manýr, které mohou působit v některých případech rušivě, jako je ostentativní lpění na lyrické senzitivitě a jazykové vynalézavosti u Šrámkové nebo sklony k autorské dominanci a přemoudřelému mudrlantství u Němce.

Vzniká poněkud komplikovaná situace, protože do ohniska vyprávění se protlačuje postava Honzy, jíž Zuzana i Daniel věnují velkou pozornost, ale zároveň se v náhledu na ni a v jejím hodnocení tak zásadním způsobem neshodují, že to zákonitě narušuje snahu o integraci obou vyprávění v jeden celek, což jsem – možná mylně – považovala za nadrámcový a nevyřčený cíl, k němuž má dílo dospět.

Tak nevím, v čem přesně spočívá malá srozumitelnost Šuhájkovy poezie. Mně připomíná divokou kaskádu, místy trans. Obrazy, které čtenář nedokáže snadno vstřebat, zatímco básník jimi dýchá.

Vršení obrazů a emocí podporuje dojem, že text spěchá, hrne se, možná i proudem vznikl. Tak aspoň výsledek působí. Pokud zde konala ruka redaktora Petra Čermáčka, byly to zásahy mimořádně citlivé a podařilo se nezředit vjem prudké plavby, ba stržení…

Odpovědi Dory Kaprálové jsou příběhy, které si vyprávíme, ať už jsou o městech, lidech, nebo předmětech. Věří, že nás definují a ovlivňují naše vnímání reality. Nakonec to, co skutečně dává smysl, je nejen příběh, ale i způsob, jak ho vyprávíme – a jak s ním žijeme, jak ho dál nosíme v sobě.

… číst? Prostě proto, že ani psaní nemusí být navzdory autorčině skepsi pokaždé na hovno… alespoň pokud dobře volená slova mají schopnost myšlenkově pronikat pod povrch jevového… byť jen v náznaku a mnohdy jakoby mimochodem…

Filipu Topolovi by letos bylo šedesát. Pil jako Dán a do piana třískal jako Jerry Lee Lewis. Českého Jima Morrisona k abstinenci donutila až nemoc. „Střízlivost je největší droga,“ rozloučil se se svou sebedestruktivní image, svět přesto opustil už v červnu 2013, kdy mu bylo pouhých osmačtyřicet – před dvanácti lety.