A tak tedy konečně… Postkonceptualismus, resp. jeho strategie. Vybízela-li jsem během různých tematických a myšlenkových odboček k opakování slova materiál a zapojovala do úvah i dosavadní recenze, teprve teď mohu s klidným svědomím konstatovat oprávněnost takovéhoto konání. Právě to, co se ve většině textů Vážného románu „zaměnitelně“ děje v prvním plánu, má samo o sobě krátkou životnost: Slovensko? Klaus? Přírodní lyrika?

Rozuzlení knihy (které opatrně parafrázujeme) posléze vyznívá jako lakonicky výmluvný horor nad horory: když se totiž mravně zpotvořený autorův „hrdina“ vítězoslavně podívá na bědující Ukrajinku, spokojeně usoudí, že Bůh přece jen existuje. Jako by se pámbu mezitím prohnaně přidal ke všem „zlodějům bezu“.

Komu je tato kniha určena? Dospělým i pokročilým dospívajícím čtenářům, kteří se chtějí zamyslet nad společenskými tématy, kteří se nebojí vystoupit z vod mainstreamu a nepotřebují, aby zpoza každého rohu vystrkoval hlavu drak nebo robot…

V první polovině knihy budou čtenářovy pocity nejspíše zmatené a rozpačité: povídky střídají témata, naladění, prostor i čas, a než se člověk rozkouká, trochu zorientuje (a občas zavře oči nad nelogičnostmi zvolených situací), povídka končí. Společné jim je to, že jde o texty starší, vznikající od roku 2010; nejméně čtenářsky přístupné a logické jsou ty, které již byly otištěny v debutu Vrhnout.

Furióznost básně graduje a stupňuje se i brutalita jazyková, odrážející ztřeštěnost hmoty, masy, obsedantnost živoucího i příliš neživého masa, ale i slov, názvů, označení, celou tu tupou valivost předmětnosti…

Nevím, zda jsem kdy v české poezii četl silnější verše o vědomí smrti. A ani nevím, zda jim zcela rozumím – vím jen, že zasahují pomyslný terč v prázdnu.

Román Pasáže tak čtu jako výraz autorského nutkání zeslovnit a zpříběhovat naznačené komunikační dilema. A Ajvazovo psaní mi je – jak pravil Ivo Osolsobě, byť si myslel, že to platí jen pro dramatické dílo – komunikace komunikací o komunikaci.

Poslední Ajvazův román je opět virtuózní a volá po mnohaměsíční analýze všech svých subtilností, fazet a filiací.

Hlavní úskalí přítomného románu je ovšem v tom, že v něm vztahy mezi Áčky a Béčky nejsou vnímány jako problém, nýbrž ideologicky. Neboť autorský subjekt předem ví, jak mají být věci správně, a při výběru témat a při formulaci svých myšlenek a soudů tak nemá potřebu používanou realitu poznávat, zkoumat, analyzovat, zvažovat. Za důležitější považuje potvrzovat si předem dané téze na náležitě vybraných příkladech.

Také Denemarková nám ve svém díle stále neúprosně opakuje: „Jak jste to všechno mohli připustit? Jak to všechno můžete připustit?“ Považuji to sice za legitimní, nicméně byl bych raději, kdyby se tento hlas přesunul do sféry politické agitace; s uměním, jehož smyslem je tvořivě postihovat nezměrnou mnohotvárnost a složitost světa, se většinou míjí.

Stejně jako vůči všem hladomorům a represím otupí částečně čtenář, obrnila se i životem zkoušená vypravěčka: slouží Sevrukovi ke cti, že oproti mainstreamu historických próz nepropadá exploataci cizího neštěstí a nevrší různé tragédie proto, aby tlačil na slzné kanálky čtenářstva či mu zadržoval dech napínavými zápletkami. Ani babička se nestylizuje do pozice oběti, která by vyžadovala lítost, a tím příměji mohou nakonec její historky zasáhnout.

Název románu je pak skrytým poselstvím Čechům. Neboť ta kniha by klidně mohla mít na obálce napsáno Ukrajinka, případně Ukrajina. Jestliže je tam ale slovo Evropanka, pak zjevně proto, abychom si uvědomili, že i území, z něhož autorova výpověď vyrůstá a o němž hovoří, je Evropa. Byť trochu jiná než ta vaše, čti naše.