Pochybuji, že jsme jej za pět set let našli. Petr Hruška nás o tom ujistil. Což je dobře, protože jsme dál odsouzeni k hledání a úžasu. V této sbírce přesunul básník pozornost od dosud dominujících témat vnitřních a mezilidských dramat k obecnému, k filosofickému tázání na naši lidskou existenci.

Úsměvným odlehčením je Chloupkovo setkání s partičkou hedonistických sobů, kteří si užívají léto, pojídají houby, které „…skvěle chutnají a úsměv nám dodají…“ a relaxují, než přijde zima, kdy budou mít spoustu práce, protože „[…] vozíme jednoho starého pána od komína ke komínu“.

Čeští čtenáři ani kritika by román Zpívám já a hora tančí neměli přehlédnout. Nejen proto, že patří k nejpřekládanějším dílům katalánské literatury všech dob. Velmi originálním způsobem a prostřednictvím bohatého jazyka se snaží nalézt odpověď na otázku, kterou si člověk klade od doby, kdy si začal uvědomovat sebe sama: kdo jsme a v čem spočívá smysl naší existence?

Chtě nechtě tak musím konstatovat, že Pitínský svou knihu zakončil poselstvím půvabným, avšak hodně zašifrovaným. Natolik, že jeho skrytý význam asi zůstane pro čtenáře nerozluštitelným tajemstvím. Je to ovšem součástí autorovy poetiky, která vyrůstá z přesvědčení, že i nedoslovené může inspirovat.

Stává se tedy, že tam, kde by Kašpárek ve Fosiliích měl potenciál odvážně objevit dosud nepoznaná zákoutí naší kolektivní psýché, prolomí se pod ním led a zahučí do ledových vod denní, prostěsdělné publicistiky.

Soubor Tchyně nemá jazyk není žádné velké umění, ale není to ani triviální literatura, které se někdy říká „červená knihovna“. Když autorce přistoupíme na hru, kterou s námi hraje, a naladíme se tak, aby nás její literátské pozérství bavilo, pak se s knížkou vyrovnáme dejme tomu za jednu středně náročnou cestu vlakem.

Snahu najít společné komunikační vzorce symbolizuje v několika místech právě jazyk. Jazyk může být důvod, proč se komunikace odvíjí určitým způsobem, umí člověka zmást, nebo naopak prozradit; dokáže být domovem…

Platí to s jistými výhradami i pro poezii psanou po roce 2000. Metafory jsou ovšem temnější, drsnější, neohýbají tolik realitu. Častěji tu nacházíme obecnou češtinu, místy i drobné vulgarity.

Tak tedy smíření. C. G. Jung pod vlivem alchymistů definuje individuační proces a jeho cíl – ono stávání se celistvým – coby vědomé smíření protikladů v hlubinách bytostného Já. Ohnivá poezie Svatavy Antošové, toť individuační pouť jednoho života proměňovaného v oheň ryzí poezie!