Ve vyprávění o nemálo zvláštních, pravděpodobně vybájených postavách žijících v nudném světě, v němž se nic mimořádného neděje a vše se odehrává v racionalisticky sterilních mezích, se zdůrazňuje nepoměr mezi touto skomíravou každodenností a utajeným mikrosvětem.

Čarodějná spolužačka představuje zajímavý a odvážný pokus o jiný typ vyprávění pro mladé – méně dramatický, více kontemplativní, založený na víře v sílu představivosti a vědomí. Neusiluje o strhující napětí, ale zve k přemýšlení a snění. Právě v tom spočívá její největší hodnota.

Je to nádherný příběh o různých druzích přátelství a různých druzích rodinných modelů. Je to příběh o odpuštění a o tom, jak je někdy nesnadné odpustit. A taky o tom, že v životě je někdy potřeba rychlost a sebedůvěra, jindy laskavost a trpělivost.

Hnízda jsou román plný dějových zvratů, snů, mystiky i reálné faktografie, román, který čtenáře pohltí – tak, jako pohltil prales Hansiho. Místy může být čtenář trochu přesycený všemi těmi vnitřními světy, sny a magickými setkáními, každopádně je však próza Markéty Pilátové působivou oslavou Bohemios, česko-německých osadníků brazilského pralesa.

Záškoláctví v dospělosti není frajeřina, ale přiznání slabosti. Přesto je v něm jakási vnitřní sebeúcta. Tady někde bych hledal téma, které celou sbírku propojuje. Nemyslím, že by šlo nutně o vztek, úzkost a temnotu, jak sugeruje anotace na přední klopě, respektive: tyto emoce a mocnosti jsou tam samozřejmě přítomné, ale nejde jen o ně.

Sbírka Škrapové pole nabízí čtenářský zážitek na několika různých úrovních. To, co její jinak docela heterogenní části propojuje, by se snad dalo popsat jako vylaďování formy i obsahu a jeho řízené opětovné rozkolísávání – lexikem, rytmem, hudebností, temnými motivy, pointami, přesmyky mezi jazykovým materiálem a jeho metaforickou potencí.

Určitou nejistotu ohledně záměrů demonstruje i následující část, nazvaná „Podle“: Fridrich zde variuje ukázky textů různých autorů. Je to skutečná koláž z citátů, jsou to adaptace, amplifikace, nebo jde o úplnou mystifikaci?

V papírovém domě lze být šťastný, lze tu mít „zvláštní radost žít“ (s. 61). Tato citace verše velkého italského lyrika dvacátého století Sandra Penny vyjevuje, že radost z poezie je zvláštní radostí z žití. Kučeru a Pennu propojuje jemná melancholie, která prostupuje jejich básnické světy, i ten místy „japonský“ charakter jejich výrazu, i když se ho každý z nich zmocňuje po svém.

I překvapivý, imaginativní závěr této básně nemění nic na tom, že načrtnutý gauč je v básni zcela hmotný, usedáme na něj a prožíváme text spolu s autorem.

Jestliže jsme na začátku pojmenovali dvojí vykročení z rámce historického „čtiva“, můžeme se snad nyní odvážit formulovat, v čem spočívá síla a originalita historické prózy „podle Zeithammerové“. Je to právě pohyb na pomezí genderové dekonstrukce dějin (dokonce přímo pramenů – připomeňme si, že stále čteme uměleckou prózu, avšak dalece inspirovanou skutečnými událostmi), románu víry a epistemologického gesta znejištění.

Většinou nekončím pateticky, ale tentokrát si to neodpustím: jsem přesvědčen, že jsme svědky zrodu další velké prozaičky naší doby, a to bez ohledu na udílení literárních cen.

Oceňuji autorčinu snahu balancovat na hraně mezi vyvoláváním každodennosti a odhodláním ji rozkrývat skrze vyfabulované příběhové perličky, jež by měly čtenáře provokovat k uvědomění hlubšího rozměru smyslu našeho pobývání na této planetě. Zda ale toto v českém literárním kontextu když už nevybuchne, tak alespoň zacinká, neodhadnu. Sám za sebe přiznávám, že mi na poctivém psaní Simony Bohaté chybí drobátko více nadhledu, humoru, a hlavně spontánní ironie.

Simona Bohatá se právem řadí mezi autorky, které dokázaly proměnit osobní a generační zkušenost v literární svědectví. I její nejnovější kniha představuje cenný příspěvek k literární výpovědi o lidských vztazích, paměti a schopnosti vyrovnávat se s minulostí.

Paolo Giordano pak s tvůrčí nadsázkou nabízí konkrétní východisko, co je záhodno vykonat v případě apokalypsy čili novodobé potopy: zkusit se uchýlit na Tasmánii, kde nežijí žádní predátoři lidí a kde se ocitneme v demokratické zemi. V celé knize ovšem nepadne ani slůvko o střední nebo o východní Evropě, tudíž se obávejme, že nikomu dlícímu v našich končinách nebude spása na vzdáleném ostrově souzena.

Autofikce italského spisovatele se rozbíhá doširoka, a přesto si uchovává mimořádnou intenzitu. Přirozeně se pohybuje mezi privátní a globální rovinou, které Giordano dokáže mistrně propojovat. Motivy z obou sfér umí propracovat, vrstvit a nechat je navzájem zrcadlit i osvětlovat.

Být jen funkcí odmítá i pětaosmdesátiletý chirurg Pavel Pafko. Vášní, jíž se odevzdává, nejsou nedýchatelné vrcholky hor ani ženy, krása z kola a klid na kajaku. Z praxe zblízka zná, jak nechráněný a neviditelný cyklista může vypadat po střetu s realitou, ale doktorská disociace mu dává klamný pocit, že jemu se to stát nemůže. Nemůže si to připouštět, jinak by ho konstantně znejišťovala kognitivní disonance a stát by se mu to mohlo.