Grotte obepíná živé i mrtvé ve strhujícím básnickém aktu. Básně tak nevšední síly můžou vzniknout jedině, pokud milujeme život a neobáváme se tolik jeho konce. A umíme toto rozpětí slovem rozeznít.

Ještě dlouho by se dalo psát o této sbírce, která při každém dalším čtení nasvítí nové podobenství, jako obraz, který jsme prve v galerii nesoustředěně minuli. Nové čtení přiměje k novému ztišení, postupně jsme ochotnější k vnímání mimo čas a hmotný svět, tak, jak průvodkyně určila.

Čtenářská očekávání spjatá s prozaickým debutem snad může zklamat jen vysoká míra lyrického ladění, autor Flory v sobě zkrátka nezapře básníka – byť civilnějšího ražení –, jehož doménou zůstává obraznost, niternost a atmosféra.

Text nabízí hodně otazníků a hodně interpretací. Že je Flora těžce identifikovatelná, zase tolik nevadí, ono to vlastně v rámci hororové strategie může i fungovat, ale celkově je tam těch náznaků možná až příliš (Ivanin muž, děti, babička), a není tak úplně jasné, kam tím autor míří.

Bendové potřeba hledat skrytý smysl jevového se promítá také do okamžiků, kdy její postavy cítí vnitřní potřebu překročit žitou přítomnost, popřípadě ji vztáhnout k problému smrti, viny a odpuštění. A to nejen na úrovni privátní, ve vztahu k mrtvým, s nimiž jim bylo dáno žít, ale i v obecnější rovině našeho vztahu k počínání našich předků.

O tom, že spisovatelce není cizí ani humor, a to dokonce ve spojení s jejími oblíbenými náboženskými motivy (hlavním hrdinou povídky „Velký pátek“ je dokonce farář), pak svědčí próza „Křížová cesta“ – nejdelší a podle mého i jedna z nejlepších v celém souboru, jež se navíc od ostatních přítomných textů liší také tím, že er-formu v ní nahrazuje ich-forma a hlavní slovo dostává mužský protagonista.

Deník Davida Zábranského však není pouze další variace na Báječný rok, který by mohl sloužit jako dokument o stavu české společnosti v době covidové pro budoucí sociology. Kniha Jů a hele jde dál. Je tragikomicky laděnou zprávou o stavu vnitřního světa současných čtyřicátníků, k nimž se počítám i já. To je pravý důvod její existence, smysl, který ospravedlňuje její vydání.

Vtipnost mu nelze upřít (viz jeho „Dodatky v knize“). A odvahu už vůbec ne. Pokud Faulerová, Bellová, Němec aj. v knize zmínění nebudou zasedat v porotě pro udělování Magnesia Litery, je možné, že se snaživec Zábranský přiblíží svému snu.

Brennan je profesor filosofie a ekonomiky. Nevím, jak to druhé, ale filosof je dobrý. Nebojí se hloubat mimo krabici, aniž by se zabarikádoval v tirádách, kterým rozumí jen on.