Kniha však rozhodně není souborem příběhů nekritického liberalismu, který by v touze po moci nehleděl na své okolí. Zde stojí za zmínku židovský podnikatel F. L. Popper, který v Chrudimi vybudoval významnou obuvní továrnu. Současně také usiloval o sociální program pro své dělníky a postavil nejen továrnu, ale i zaměstnanecké bydlení, čímž se stal předmětem zájmu i pro zahraniční podnikatele.

Texty Jana Krasického na mě nepůsobí jednoznačně depresivně nebo bezvýchodně. Umí je odlehčit. Možná i tím, že dokáže vytvořit poutavý a silný obraz (kráter dřezu) a zručně jej zakomponovat do celku básně (obraz kuchyně).

Náladu v textech tvoří autorka často jazykem, až znepokojivě živoucími popisy lidí. Má jemný smysl pro vystižení nálady i krajiny. Drogový dealer je tak děsivý, že byste hrdince s jeho vraždou bez výčitek svědomí pomohli.

Irský debutant Noel O’Regan předkládá čtenáři román tiché osobní tragédie, která se mlčky rozpíná nad drobnými osobními tragédiemi jiných. Přitažlivost pádu zobrazuje člověka v nenápadné, přesto nadmíru exponované situaci, a ptá se po důvodech a dopadech této extrémní situace. To vše navíc autor doprovází střízlivým zachycením rázovité krásy irského venkova.

Čtenářská očekávání spjatá s prozaickým debutem snad může zklamat jen vysoká míra lyrického ladění, autor Flory v sobě zkrátka nezapře básníka – byť civilnějšího ražení –, jehož doménou zůstává obraznost, niternost a atmosféra.

Text nabízí hodně otazníků a hodně interpretací. Že je Flora těžce identifikovatelná, zase tolik nevadí, ono to vlastně v rámci hororové strategie může i fungovat, ale celkově je tam těch náznaků možná až příliš (Ivanin muž, děti, babička), a není tak úplně jasné, kam tím autor míří.

Bendové potřeba hledat skrytý smysl jevového se promítá také do okamžiků, kdy její postavy cítí vnitřní potřebu překročit žitou přítomnost, popřípadě ji vztáhnout k problému smrti, viny a odpuštění. A to nejen na úrovni privátní, ve vztahu k mrtvým, s nimiž jim bylo dáno žít, ale i v obecnější rovině našeho vztahu k počínání našich předků.

O tom, že spisovatelce není cizí ani humor, a to dokonce ve spojení s jejími oblíbenými náboženskými motivy (hlavním hrdinou povídky „Velký pátek“ je dokonce farář), pak svědčí próza „Křížová cesta“ – nejdelší a podle mého i jedna z nejlepších v celém souboru, jež se navíc od ostatních přítomných textů liší také tím, že er-formu v ní nahrazuje ich-forma a hlavní slovo dostává mužský protagonista.

Deník Davida Zábranského však není pouze další variace na Báječný rok, který by mohl sloužit jako dokument o stavu české společnosti v době covidové pro budoucí sociology. Kniha Jů a hele jde dál. Je tragikomicky laděnou zprávou o stavu vnitřního světa současných čtyřicátníků, k nimž se počítám i já. To je pravý důvod její existence, smysl, který ospravedlňuje její vydání.

Vtipnost mu nelze upřít (viz jeho „Dodatky v knize“). A odvahu už vůbec ne. Pokud Faulerová, Bellová, Němec aj. v knize zmínění nebudou zasedat v porotě pro udělování Magnesia Litery, je možné, že se snaživec Zábranský přiblíží svému snu.

Mohlo by se zdát, že Konkrétní poštolka je sbírkou o krizi středního věku, o věk tu však jde jen mimochodně. V krizi je samotný lidský způsob života, který se naplňuje uprostřed, v nejlepším, v dosažení touženého. Život ve vztahu s druhým člověkem se skládá ze dvou tragicky neslučitelných rovin.