Irský debutant Noel O’Regan předkládá čtenáři román tiché osobní tragédie, která se mlčky rozpíná nad drobnými osobními tragédiemi jiných. Přitažlivost pádu zobrazuje člověka v nenápadné, přesto nadmíru exponované situaci, a ptá se po důvodech a dopadech této extrémní situace. To vše navíc autor doprovází střízlivým zachycením rázovité krásy irského venkova.

Není pochyb o tom, že recenzovaný soubor Jordanky Belevy je cenným počinem nakladatelství Runa a Jana Macheje, jehož překlad je stejně jako v případě děl španělské literatury kultivovaný. Výsledný dojem však místy oslabují samotné rysy autorčiny poetiky, jak se ve výboru projevují. Několik textů působí poněkud překombinovaně v množství závažných témat, jež chtějí na omezené ploše zachytit.

Měly by přijít další soubory básní pro tuhle věkovou kategorii. Citlivé výběry kousků, které osloví a zachutnají těm, na koho jsou cíleny. Pohledné obláčky poetické krásy i řezavých apelů, oděných do výtvarné práce rodících se umělců. To chceme!

Při čtení mi opakovaně vyvstávala otázka „A dál…?“ Je nedořečenost a fragmentárnost v některých textech funkčním prvkem významové a kompoziční organizace, účelně provokujícím asociační hru se čtenářem? Pro mě tomu tak vždy nebylo, jakkoli budu další autorčiny prozaické či básnické knihy vyhlížet se zájmem a očekáváním.

Pro úvodní seznámení se Schnitzlerovou prozaickou tvorbou však doporučuji raději spisovatelovy novely pro jejich větší uměleckou intenzitu a psychologickou dramatičnost, již v recenzovaném románu poněkud postrádám.

Bendové potřeba hledat skrytý smysl jevového se promítá také do okamžiků, kdy její postavy cítí vnitřní potřebu překročit žitou přítomnost, popřípadě ji vztáhnout k problému smrti, viny a odpuštění. A to nejen na úrovni privátní, ve vztahu k mrtvým, s nimiž jim bylo dáno žít, ale i v obecnější rovině našeho vztahu k počínání našich předků.

O tom, že spisovatelce není cizí ani humor, a to dokonce ve spojení s jejími oblíbenými náboženskými motivy (hlavním hrdinou povídky „Velký pátek“ je dokonce farář), pak svědčí próza „Křížová cesta“ – nejdelší a podle mého i jedna z nejlepších v celém souboru, jež se navíc od ostatních přítomných textů liší také tím, že er-formu v ní nahrazuje ich-forma a hlavní slovo dostává mužský protagonista.

Deník Davida Zábranského však není pouze další variace na Báječný rok, který by mohl sloužit jako dokument o stavu české společnosti v době covidové pro budoucí sociology. Kniha Jů a hele jde dál. Je tragikomicky laděnou zprávou o stavu vnitřního světa současných čtyřicátníků, k nimž se počítám i já. To je pravý důvod její existence, smysl, který ospravedlňuje její vydání.

Vtipnost mu nelze upřít (viz jeho „Dodatky v knize“). A odvahu už vůbec ne. Pokud Faulerová, Bellová, Němec aj. v knize zmínění nebudou zasedat v porotě pro udělování Magnesia Litery, je možné, že se snaživec Zábranský přiblíží svému snu.

Mohlo by se zdát, že Konkrétní poštolka je sbírkou o krizi středního věku, o věk tu však jde jen mimochodně. V krizi je samotný lidský způsob života, který se naplňuje uprostřed, v nejlepším, v dosažení touženého. Život ve vztahu s druhým člověkem se skládá ze dvou tragicky neslučitelných rovin.

Autentické spirituální hledačství je jedním ze střípků dotvářejících charakter díla, do něhož je jeho příběh vsazen. Klimasmutek klade základní otázky týkající se lidské existence, jako jsou smrt, smysl života, spolubytí, utrpení nebo touha po transcendenci; odráží to, co teolog Paul Tillich dával do úzké spojitosti s vírou – nejzazší zaujetí (ultimate concern).

Druhou desítku svazků odeonské Edice poezie uzavírá třetí sbírka Vojtěcha Vacka Vlnění zvěře (2024). Básnický jazyk, s kterým máme tu čest, jeví natolik vysokou míru nevyzpytatelnosti, že je prakticky nemožné najít v knize podruhé stejnou báseň. Stránky jsou vstupní tvorové, různě potutelné dveře, branky naolejované vtipnými oleji.