Přebal knihy působí nenápadně, výrazně však pracuje s atmosférou. Tlumená, téměř monochromatická fotografie navozuje dojem zastavení a odstupu a působí o to signifikantněji, že se jedná o motiv svatby (přechodového rituálu). Postavy zachycené zezadu v pohybu ztrácejí svou konkrétnost a získávají obecnější, symbolickou rovinu. Typografie komorního brožovaného vydání je střídmá, odpovídající charakteru textů a podtrhující celkovou melancholickou náladu sbírky.

Navazující sex je ovšem přeskočen, neboť naprosté nemravnosti se do slušné prózy o velké lásce nehodí.
No, není to báječné?
No, nevím… asi to může někoho oslovit… pro mě je ale tato novela spíše bizarní kuriozitou.

Pozornější čtenář možná zachytí nenápadné využití některých biblických motivů a vzorců. Invaze švábů ve „Spáleninách“ je ještě otevřeně srovnávána s příletem kobylek a spadaná jablka v „Lásce ve vysoké trávě“ jsou výmluvně trefnou kulisou pro příběh dvou milenců. Jemnější narážkou se zdá být ztráta podmanivě krásných vlasů v „Sestrách“, inspiraci příběhem starozákonního soudce Samsona nicméně nezapře.

Zdá se též namístě vzdát hold postřehu, že autorovo Náměstí Práce z určitého hlediska není nic jiného než příslovečnou jeremiádou, a v konkrétním případě jeremiádou nad padlou dobou. To je řečeno nadmíru výstižně, s určitou obměnou bychom však také mohli mít za to, že jde o neutěšené básnické plačky nebo o básníkovy plačky.

Cením si schopnosti tvůrce pronikat psaním a myšlením pod povrch jevového a vyprovokovávat tím čtenáře, přesněji mě osobně, k přemýšlení než něčím, co s sebou nese určité osobité a hlubší a podnětné poznání. I když s ním nemusím ve všem souhlasit.

Napadne nás typ „homo sovieticus“, i když ten pojem výslovně zazní až v jedné ze závěrečných povídek. Asi ano, ale ne úplně v komplexnosti; Osipov nepíše společenský, politický nebo historický román, ale všímá si vybraných situací, kde se mentalita paternalistického režimu setkává s tlakem současnosti, heroismus s přizpůsobivou rezignací, nostalgie s hořkostí.

Řečené by nemělo být chápáno tak, že Osipovova kniha postrádá kvalitu: Osipov je skvělý a uznávaný autor, ale já k němu jaksi obtížně hledám cestu. Kvalitu knihy ostatně podtrhuje i tradičně výborný překlad Jakuba Šedivého, kterému se podařilo věrně zprostředkovat českému čtenáři onu lakonickou, přísnou, strohou, skalpelem provedenou formu, kterou Osipov píše.

Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy.

Neboť touha je nakonec tím, co vede k plodnosti, a tedy tím, co tenhle básnický svět drží celý pohromadě.

Byt je dvojromán, o kterém se bude jistě ještě mluvit, a možná dojde i na nějaké to ocenění. Napsali ho dva autoři, kteří psát umějí, každý svým osobitým stylem, což tedy nutně znamená včetně manýr, které mohou působit v některých případech rušivě, jako je ostentativní lpění na lyrické senzitivitě a jazykové vynalézavosti u Šrámkové nebo sklony k autorské dominanci a přemoudřelému mudrlantství u Němce.

Vzniká poněkud komplikovaná situace, protože do ohniska vyprávění se protlačuje postava Honzy, jíž Zuzana i Daniel věnují velkou pozornost, ale zároveň se v náhledu na ni a v jejím hodnocení tak zásadním způsobem neshodují, že to zákonitě narušuje snahu o integraci obou vyprávění v jeden celek, což jsem – možná mylně – považovala za nadrámcový a nevyřčený cíl, k němuž má dílo dospět.

Tak nevím, v čem přesně spočívá malá srozumitelnost Šuhájkovy poezie. Mně připomíná divokou kaskádu, místy trans. Obrazy, které čtenář nedokáže snadno vstřebat, zatímco básník jimi dýchá.

Vršení obrazů a emocí podporuje dojem, že text spěchá, hrne se, možná i proudem vznikl. Tak aspoň výsledek působí. Pokud zde konala ruka redaktora Petra Čermáčka, byly to zásahy mimořádně citlivé a podařilo se nezředit vjem prudké plavby, ba stržení…

Odpovědi Dory Kaprálové jsou příběhy, které si vyprávíme, ať už jsou o městech, lidech, nebo předmětech. Věří, že nás definují a ovlivňují naše vnímání reality. Nakonec to, co skutečně dává smysl, je nejen příběh, ale i způsob, jak ho vyprávíme – a jak s ním žijeme, jak ho dál nosíme v sobě.

… číst? Prostě proto, že ani psaní nemusí být navzdory autorčině skepsi pokaždé na hovno… alespoň pokud dobře volená slova mají schopnost myšlenkově pronikat pod povrch jevového… byť jen v náznaku a mnohdy jakoby mimochodem…

Román v mnoha ohledech nese rysy deníkových záznamů či reflexí, a pokud terapeuticky funguje na autorku, jistě bude mít podobný účinek i na čtenáře, protože mnoho z nás stojí s hrůzou u obrazovek a emocionálně se vyrovnává s děním ve světě.

Filipu Topolovi by letos bylo šedesát. Pil jako Dán a do piana třískal jako Jerry Lee Lewis. Českého Jima Morrisona k abstinenci donutila až nemoc. „Střízlivost je největší droga,“ rozloučil se se svou sebedestruktivní image, svět přesto opustil už v červnu 2013, kdy mu bylo pouhých osmačtyřicet – před dvanácti lety.