Magdaléna Platzová ve Fázi jedné ženy prokázala, že se na poli povídkového žánru umí pohybovat se stejnou bravurou jako v románu. Její sbírka se ocitla v nominaci na Magnesia Literu za prózu 2026, což považuji za naprosto zasloužené. Povídky jsou oproti románům stále velmi nedoceněné, proto je každá nominace na prestižní literární ocenění vítaná.

Kniha, která vzdoruje, je kniha, ke které se můžeme chtít vracet, protože se nevyčerpává, neukáže se celá na první ani na druhé čtení. Verš, který jsme minule četli jako vedlejší motiv, může náhle nasvítit báseň jako skutečná pointa. V poezii Kláry Goldstein se můžeme snadno mýlit. S tím se myslím počítá.

Když Laing píše o tom, jak se fašismus opírá o iluzi, a zároveň ukazuje filmovou iluzi jako něco, co dokáže pravdu naopak vyvolat, je ve svém živlu. Ostatně i název vznikl podle ní v jediném záblesku: stříbro jako filmové plátno, lesk, klam i věc, která časem černá a ztrácí svit. Stříbro měnící se v černo. To je velmi dobrý klíč ke čtení celé novely. Kéž by v ní ale bylo více právě těch stříbrných emocí.

Oproti prvotině ubylo v Onde přímočaré (a vlastně mladistvě sympatické) naivity, texty zhutněly do kryptické strohosti, ve které se ukrývá dvacetileté zrání. Sympatická bezprostřednost se časem proměnila v sympatickou ohleduplnost vůči lidem kolem autorky a naopak v náročnost na čtenáře a také v údiv nad mizením prožitého v hloubce časoprostoru (a ovšem, stále je tu snaha něco uchovat).

V tomto bodě je užitečné zmínit, že inspirací pro název knihy Ženská práce se stala píseň právě Kate Bush „This Woman’s Work“. Vydala ji v roce 1989, ale už o rok dříve podkreslovala scénu komplikovaného traumatického porodu ve filmu She’s Having a Baby (režie John Hughes). Tzv. ženská práce má zkrátka mnoho, mnoho významů a její optikou můžeme nahlížet uměleckou, technickou nebo kteroukoliv jinou oblast naší současnosti i minulosti a revidovat tak dějiny, doposud předkládané převážně mužskou perspektivou.

Byt je dvojromán, o kterém se bude jistě ještě mluvit, a možná dojde i na nějaké to ocenění. Napsali ho dva autoři, kteří psát umějí, každý svým osobitým stylem, což tedy nutně znamená včetně manýr, které mohou působit v některých případech rušivě, jako je ostentativní lpění na lyrické senzitivitě a jazykové vynalézavosti u Šrámkové nebo sklony k autorské dominanci a přemoudřelému mudrlantství u Němce.

Vzniká poněkud komplikovaná situace, protože do ohniska vyprávění se protlačuje postava Honzy, jíž Zuzana i Daniel věnují velkou pozornost, ale zároveň se v náhledu na ni a v jejím hodnocení tak zásadním způsobem neshodují, že to zákonitě narušuje snahu o integraci obou vyprávění v jeden celek, což jsem – možná mylně – považovala za nadrámcový a nevyřčený cíl, k němuž má dílo dospět.

Tak nevím, v čem přesně spočívá malá srozumitelnost Šuhájkovy poezie. Mně připomíná divokou kaskádu, místy trans. Obrazy, které čtenář nedokáže snadno vstřebat, zatímco básník jimi dýchá.

Vršení obrazů a emocí podporuje dojem, že text spěchá, hrne se, možná i proudem vznikl. Tak aspoň výsledek působí. Pokud zde konala ruka redaktora Petra Čermáčka, byly to zásahy mimořádně citlivé a podařilo se nezředit vjem prudké plavby, ba stržení…

Odpovědi Dory Kaprálové jsou příběhy, které si vyprávíme, ať už jsou o městech, lidech, nebo předmětech. Věří, že nás definují a ovlivňují naše vnímání reality. Nakonec to, co skutečně dává smysl, je nejen příběh, ale i způsob, jak ho vyprávíme – a jak s ním žijeme, jak ho dál nosíme v sobě.

… číst? Prostě proto, že ani psaní nemusí být navzdory autorčině skepsi pokaždé na hovno… alespoň pokud dobře volená slova mají schopnost myšlenkově pronikat pod povrch jevového… byť jen v náznaku a mnohdy jakoby mimochodem…

Román v mnoha ohledech nese rysy deníkových záznamů či reflexí, a pokud terapeuticky funguje na autorku, jistě bude mít podobný účinek i na čtenáře, protože mnoho z nás stojí s hrůzou u obrazovek a emocionálně se vyrovnává s děním ve světě.

Dům v Matoušově ulici je skutečná pražská (smíchovská) reálie. Autorka v něm vyrůstala a později v dospělosti se do něj vrátila, aby tu pečovala o svou maminku stiženou Alzheimerovou chorobou. V domě žily slavné herečky…

Naopak spojení vypravěččina tónu a jazyka s ulítlým nápadem, jímž autorka překračuje hranice nežánrové beletrie, je právě tím, z čeho podle mne plyne čtenářský půvab a přitažlivost. Ochotně se řadím do fronty těch, kteří tvrdí, že budou s očekáváním vyhlížet další autorčiny počiny.

Je to kniha vzdálená současné produkci, je drzá a zábavná, dělá si legraci ze všeho, ze vztahů, rodičů, Gen Z, klimatické krize, Pražáků, a dělá to chytře. Její fascinace bitkami je zřejmá, snad i proto, že „[…] vzpomínky se drží ve svalech ještě déle než v srdci“ (s. 124).

Podobně nepřesvědčivě na mě působí ona úvodní bajka o Midasových oslích uších – to, co fungovat má, by fungovalo i bez tohoto zcizovacího efektu.

Filipu Topolovi by letos bylo šedesát. Pil jako Dán a do piana třískal jako Jerry Lee Lewis. Českého Jima Morrisona k abstinenci donutila až nemoc. „Střízlivost je největší droga,“ rozloučil se se svou sebedestruktivní image, svět přesto opustil už v červnu 2013, kdy mu bylo pouhých osmačtyřicet – před dvanácti lety.