o covidovém intermezzu jako by se ale život vrátil do zajetých kolejí. Koupit větší džíp, vyhodit nespotřebované jídlo, objednat z Asie oblečení podle nejnovějších módních trendů, zaletět si za sluníčkem, využít slevy… Islanďané mají v přepočtu na obyvatele jednu z nejvyšších uhlíkových stop na světě. Přesto zaznívají hlasy, že je ostrov v severním Atlantiku velmi malá země a na jeho emisích nezáleží. Opak je ale pravdou – když nebude nastavená pravidla a vytyčené cíle dodržovat Island, proč by to měli dělat velcí hráči? Nač pořádat další klimatické konference?

Práce Pavla Horáka se nám tu stává obdobně sympatickým průvodcem, otevírajícím z řady úhlů přemýšlení o pozoruhodném, a přitom mnohdy přehlíženém jevu dnešní doby.

Love Me Tender nabízí především příběh radikální proměny: protagonistka stejně jako autorka opouští manžela, syna, prestižní kariéru i pohodlný život vyšší střední třídy. V něčem tato změna připomíná popis existenciálního procitnutí, ale zatímco anotace slibuje radikalitu, výsledek působí v mnoha ohledech méně výjimečně. Odejít od rodiny, zanechat kariéry, změnit sexualitu nebo pohlížet na mateřství jinak než jako na doživotní oběť je dnes sice stále společensky problematizováno, rozhodně to však už není něco nevídaného.

Autor jako by chtěl sdělit maximum, ale ostýchal se mít přílišné nároky na čtenářovou pozornost. Do krátkého textu je tak vměstnáno tolik aktuálních společenských témat, že by mělo jít spíš o epopej, nikoli o knihu kapesního formátu.

Deník Davida Zábranského však není pouze další variace na Báječný rok, který by mohl sloužit jako dokument o stavu české společnosti v době covidové pro budoucí sociology. Kniha Jů a hele jde dál. Je tragikomicky laděnou zprávou o stavu vnitřního světa současných čtyřicátníků, k nimž se počítám i já. To je pravý důvod její existence, smysl, který ospravedlňuje její vydání.

Vtipnost mu nelze upřít (viz jeho „Dodatky v knize“). A odvahu už vůbec ne. Pokud Faulerová, Bellová, Němec aj. v knize zmínění nebudou zasedat v porotě pro udělování Magnesia Litery, je možné, že se snaživec Zábranský přiblíží svému snu.

Mohlo by se zdát, že Konkrétní poštolka je sbírkou o krizi středního věku, o věk tu však jde jen mimochodně. V krizi je samotný lidský způsob života, který se naplňuje uprostřed, v nejlepším, v dosažení touženého. Život ve vztahu s druhým člověkem se skládá ze dvou tragicky neslučitelných rovin.

Autentické spirituální hledačství je jedním ze střípků dotvářejících charakter díla, do něhož je jeho příběh vsazen. Klimasmutek klade základní otázky týkající se lidské existence, jako jsou smrt, smysl života, spolubytí, utrpení nebo touha po transcendenci; odráží to, co teolog Paul Tillich dával do úzké spojitosti s vírou – nejzazší zaujetí (ultimate concern).

Suverénní dojem z Hlaučova debutu však citelně oslabuje rozvleklost některých pasáží a postupně narůstající repetitivnost určitých scén či slovních obratů. Textu nabitému množstvím dějových zvratů a událostí místy jakoby dochází dech, některé kapitoly se táhnou až v příliš poklidném tempu, které začíná uspávat, a původně svěže znějící jazyk vyprávění postupně těžkne a s narůstajícími stranami působí čím dál stereotypnějším dojmem.

Ve vloženém příběhu se zmíněným již ledovcem mrazivě dýchne environmentální téma. Přes veškerou kompoziční a komunikační složitost je zřejmé, že to autorka vypravěčsky drží pevně v rukou a že je hluboce poučena literární teorií a světovou literaturou, včetně současné feministicky orientované prózy, hledající nové způsoby výpovědi o otázkách traumatu, identity, tělesnosti apod.

Emma Kausc před české publikum předkládá globální román, který se odehrává v kulisách západního světa a v němž se nastolují problémy lidstva i současného člověka známé ze stránek zpravodajských serverů i z knih současných světových autorů. Próza tlumočí svět, v němž lidé marně hledají smysl věcí a kde se lešení velkého vyprávění, které dávalo řád světu i lidskému životu, propadlo do nějakého hlubokého krtčího tunelu.

Kompoziční plochost není zřejmě důsledkem nedostatku autorské invence, ale záměru. Přestože, když to trochu přeženeme, můžeme otevřít knihu a začít číst na kterékoli stránce a zas tak moc nám neunikne, jako celek to docela drží pohromadě.

Druhou desítku svazků odeonské Edice poezie uzavírá třetí sbírka Vojtěcha Vacka Vlnění zvěře (2024). Básnický jazyk, s kterým máme tu čest, jeví natolik vysokou míru nevyzpytatelnosti, že je prakticky nemožné najít v knize podruhé stejnou báseň. Stránky jsou vstupní tvorové, různě potutelné dveře, branky naolejované vtipnými oleji.

Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.