To všechno jsou však jen dílčí výtky vůči jinak velmi solidnímu celku. Ačkoli jednotlivé texty občas pokulhávají v řekněme literárním vyjádření, v úhrnu Strouhalova poezie čtenářům nabízí dostatek impulzů k tomu, aby viděné nazřeli z trochu jiné perspektivy. Z perspektivy, v níž Strouhalovo citlivé hodnocení situací dává dobrý smysl.

Kniha Alany S. Portero je oslavou lidství ve všech jeho podobách. Napětí mezi jeho krajními podobami podtrhují násilné a drsné pasáže, které se plynule střídají s těmi lyrickými. Nenásilně napomáhají k pochopení světa v jeho celistvosti, se všemi jeho rysy. Poselství této knihy bezezbytku tak vystihuje výrok mexického autora Carlose Fuentese, jenž v jiné souvislosti, ale v tomtéž smyslu pravil: „Když vylučujeme, zrazujeme sami sebe a ochuzujeme se. Když začleňujeme, obohacujeme se a sami sebe nacházíme.“

Jako celek lze antologii hodnotit jako velmi zdařilou – cíl nabídnout čtenáři co nejrozmanitější paletu současné lotyšské literatury byl nepochybně splněn. Úroveň překladu nejsem schopen zhodnotit, ale u žádného z textů není plynulost oslabena natolik, že by to vzbuzovalo otázku, zda podobný odpor klade i originál…

Pokud jde o hlavního hrdinu, bude to archeoložka, protože dobrodružné příběhy s takovouto postavou mají největší rating, viz Indiana Jones. Průzkum psané prózy a literárních časopisů nadto dokládá, že v posledních třiceti letech v Česku frekventovanou kladnou literární postavou jsou rovněž ženy, jakož i tzv. disidenti, tedy lidé, které z nějakého důvodu režim pronásleduje. Navrhuju tedy, že tato archeoložka bude hned na začátku příběhu z práce z politických důvodů vyhozena, aby se tak mohla vydat na cestu za vyšším posláním.

Na začátku léta 2024 přinesl Motýl Wernischovi (k narozeninám!) hotový rukopis, svázaný v deskách. Wernisch do něj opět jen nakoukl, nedokázal text číst, byl z něj otrávený. Ovšem vydání bylo na spadnutí. Na obálce knihy chtěl mít Motýl fotografii sebe s Wernischem u piva v zahradní restauraci na Malvazinkách. Fotografie sugeruje společné dílo, to bylo pro Wernische nepřijatelné. Dupnul si. Ale příliš si nepomohl.

Nejsme zkrátka tak mimořádní, jak jsme si mysleli, pokud bychom parafrázovali slova Paca Calva, a to je také memento, které bychom si z knihy měli odnést.

Závěr monografie, kromě detailní „Personálne bibliografie“ a fotografií z básníkova archivu (jak jinak než v růžovém nádechu), tvoří vybrané ukázky z časopiseckých interview, z ohlasů přátel „Druhovia o Pánovi Ó“ (od nás od Radka Štěpánka) a autorsky komentované „Kalendárium“, neboť Jana Juhásová nepatří k stoupencům školy New Criticism.

Stává se tedy, že tam, kde by Kašpárek ve Fosiliích měl potenciál odvážně objevit dosud nepoznaná zákoutí naší kolektivní psýché, prolomí se pod ním led a zahučí do ledových vod denní, prostěsdělné publicistiky.

Soubor Tchyně nemá jazyk není žádné velké umění, ale není to ani triviální literatura, které se někdy říká „červená knihovna“. Když autorce přistoupíme na hru, kterou s námi hraje, a naladíme se tak, aby nás její literátské pozérství bavilo, pak se s knížkou vyrovnáme dejme tomu za jednu středně náročnou cestu vlakem.

Snahu najít společné komunikační vzorce symbolizuje v několika místech právě jazyk. Jazyk může být důvod, proč se komunikace odvíjí určitým způsobem, umí člověka zmást, nebo naopak prozradit; dokáže být domovem…

Platí to s jistými výhradami i pro poezii psanou po roce 2000. Metafory jsou ovšem temnější, drsnější, neohýbají tolik realitu. Častěji tu nacházíme obecnou češtinu, místy i drobné vulgarity.

Tak tedy smíření. C. G. Jung pod vlivem alchymistů definuje individuační proces a jeho cíl – ono stávání se celistvým – coby vědomé smíření protikladů v hlubinách bytostného Já. Ohnivá poezie Svatavy Antošové, toť individuační pouť jednoho života proměňovaného v oheň ryzí poezie!