Rubriky
Rozhodnutí hlásit se na uměleckou vysokou školu nepochybně formují i předchozí zkušenosti se základní a střední školou, ale také se zájmovými institucemi (sporty, kroužky, ZUŠky apod.). Jak ale podotýká Jiří Skála, „jako pedagoga a výtvarného umělce mě na našich rozhovorech překvapila důležitost neformálních, neinstitucionalizovaných aktivit“
Nemylme se, dnes již málokdo bude náležitě bedlivě a zkoumavě číst záslužně vydané Spisy Vladimíra Vokolka. Básníkův duchovní a literární odkaz však po několika desetiletích smysluplně přibližuje předkládaný výbor z jeho díla v uspořádání Martina Lukáše. Filosofické a reflexivní lyriky vzniká a vydává se v současnosti jako šafránu…
Mimořádnou pochvalu zaslouží vůbec první text knihy, kterým je esej historičky Evy Hájkové, sumarizující specifika moderního Žižkova nejprve coby samostatného města, posléze jako čtvrti Velké Prahy. Reinerovi se zkrátka vydařil další nakladatelský počin a nezbývá než se pustit do zločinností poznamenaných obvodů Plzně či Ostravy.
A také to, jak vidno, může být znepokojivě nejisté. Světy, které Shanfeldová iluzionistickým (magickým?) gestem vyvolává z nicoty k bytí a hned je zase nechává rozplynout, mohou mít – a často také mají – lidská měřítka. Ale nemusejí.
Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.
Iryna Zahladko představila silnou evokativní výpověď, která se vás dotkne na mnoha úrovních a budete se k ní stále vracet a nacházet stále nové a nové významy. Nebála bych se předpovědět, že ji příští rok uvidíme minimálně na shortlistu některé z literárních cen.
Napsala tedy Zahladko perfektní nepohodlnou knihu? Téměř. Slabinou výsledné kompozice je těkavost mezi velkými motivy, kterých je mnoho a sbírka je nestihne pevně obejmout: sociální aspekty nemoci, nemoc jako jiná samota, než jakou si člověk chce vybrat…
Pochybuji, že jsme jej za pět set let našli. Petr Hruška nás o tom ujistil. Což je dobře, protože jsme dál odsouzeni k hledání a úžasu. V této sbírce přesunul básník pozornost od dosud dominujících témat vnitřních a mezilidských dramat k obecnému, k filosofickému tázání na naši lidskou existenci.
Úsměvným odlehčením je Chloupkovo setkání s partičkou hedonistických sobů, kteří si užívají léto, pojídají houby, které „…skvěle chutnají a úsměv nám dodají…“ a relaxují, než přijde zima, kdy budou mít spoustu práce, protože „[…] vozíme jednoho starého pána od komína ke komínu“.
Čeští čtenáři ani kritika by román Zpívám já a hora tančí neměli přehlédnout. Nejen proto, že patří k nejpřekládanějším dílům katalánské literatury všech dob. Velmi originálním způsobem a prostřednictvím bohatého jazyka se snaží nalézt odpověď na otázku, kterou si člověk klade od doby, kdy si začal uvědomovat sebe sama: kdo jsme a v čem spočívá smysl naší existence?
Chtě nechtě tak musím konstatovat, že Pitínský svou knihu zakončil poselstvím půvabným, avšak hodně zašifrovaným. Natolik, že jeho skrytý význam asi zůstane pro čtenáře nerozluštitelným tajemstvím. Je to ovšem součástí autorovy poetiky, která vyrůstá z přesvědčení, že i nedoslovené může inspirovat.
aguárovo sbohem je intenzivní novela, která přináší potěchu v podobě promyšleně konstruovaného, citlivě plynoucího a famózně přeloženého textu, stesk a stísněnost tématu a hluboké nadechnutí životodárné odhodlané naděje.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
