…vznikají básně. Nebo ne?

Je tu Ravt věnovaný jazyku básní: ano, slunce na talíři už se na nás směje, pojďme se pokusit je spolknout! Co je a co není jazykem poezie (nebo básnickým jazykem), existuje hranice? A kde se jazyk běžné promluvy stává jazykem básně: je to básníkova volba a jeho zvláštní dar zření nebo tu možnost mají slova o sobě, když se na ně správně udeří? Zpracuje si slovo svého básníka? Tento Ravt je věnovaný básníkům a jejich pohledu. Ambicí není o věci rozhodnout. Ambicí je u věci prodlít.

Je to obvykle anketa, ve které se v Ravtu nad tématy pozastavujeme, neboť následkem pečlivé a přemýšlivé práce odpovídajících anketní formát svým významem přesahuje. Není tomu jinak ani v tomto čísle. Tentokrát jsou otázky a odpovědi doslova páteří Ravtu: sešlo se množství pozoruhodných textů, které pomáhají procházet jazykem básní, porozumět možnostem jazyka a výrazu ve 21. století — kdy je text jako tvarovací hmota všeobecně dostupný, ale jeho kvalita je ohrožena. Kousek slunce jsme tu přece jen spolkli, myslím si: zásluhou řady podstatných jmen české, polské a slovenské poezie. I to je samozřejmě zásadní – díky přeshraničnímu dialogu se básnické jazyky setkávají, rozšiřují navzájem své možnosti i se o sebe tvořivě otírají: vysíláme své posly a válíme se blaženě ve vzrušujících slovech, která překračují naše hranice ve všech významech toho slova.
Čtěte anketu pečlivě, pomalu, prosím: vychutnávejte odpovědi, kterými do čísla přispěli Zofia Bałdyga, Anna Beata Háblová, Mila Haugová, Filip Koryta, Patrik Linhart, Tomáš Míka, Dana Podracká, Peter Prokopec, Tereza Riedlbauchová, Yveta Shanfeldová, Pavel Sobek, Josef Straka, Ján Tazberík a Vojtěch Vacek.

Nelehký úkol potýkat se s otázkami editorky připadl tentokrát Radku Fridrichovi: patrně není třeba široce objasňovat, proč právě s ním je tu veden rozhovor – jeho básně mluví v jazycích, ha, nu dobrá, tak tedy: to někdy. Ovšem vždy mluví s velkou pozorností ke slovům, jejich zvuku, k možnostem řeči. Povídali jsme si nejen o tom.

Spravedlivé by bylo doprovodit číslo básněmi všech dobrých básnířek a básníků – neboť všichni přece ohmatávají prostor slov, nahazují a vytahují z tůní podivuhodně barevné ryby. Věc nemožná zúžila se v trychtýř možnosti: podívejte se na tři skvělé ukázky úlovků ze slov. Tísnivé, obrazné básně Jany Štroblové sahají na samu mez lidského sebe-uvědomění skrze slova: tam, kde se konečnost člověka touží vyjádřit ve věčnosti. Mila Haugová je básnířka, která prolíná rovinu intimního zření s přesným nad-osobním pozorováním, kde jazyk pomáhá ukotvit nebo naopak znejistit konkrétní zkušenost dle básnířčiny vůle. Jazykové zaklínačství Jaroslava Pížla je třeba neustále připomínat: není to ovšem jen vynalézavost a vášnivá ladnost, oč tu jde. V případě všech dnes jmenovaných jde vždy o to, co se vyslovuje. Jak pozorné je prvotní zření, z něhož se inspirovaný text básně vyřine. A tu si sami odpovídáme, proč je tak dobré objevovat jazyk básní, naslouchat básním a číst je. Přeji vám tedy dobré, objevné čtení!