Jitka N. Srbová

Anketa o jazyku básní

Ptá se Jitka N. Srbová
Rozhovory – Anketa
revue Ravt 9/2021

1. Lze podle vás ještě v poezii mluvit o „jazyku básní“, existuje specifický jazyk, kterým mluví poezie? Je třeba, aby existoval? Kdy se podle vás jazyk stává jazykem básnickým?
2.
Ocitujte prosím báseň nebo úryvek z básně, jejíž básnický jazyk vás z libovolných důvodů uchvacuje.  Své důvody můžete a nebo nemusíte čtenářům přiblížit.

 

Zofia Bałdyga, básnířka a překladatelka
1. Když slyším někoho říct „básnický jazyk”, skoro vůbec nemyslím na jeho estetickou funkci. Moje první asociace jsou čistě emotivní. Jsem ráda, když mě poezie něčím překvapí, když mě vytrhne z jazykových registrů, na které jsem zvykla. To ale nestačí. Musí také mluvit tak, abych jí důvěřovala. Pak se ráda nechám básní vést, i kdybych si nebyla jista, jestli jí vlastně rozumím. Jsem čtenářka-pozorovatelka. Do básní se spíše ponořuji, nerada je podrobuji detailním analýzám.

To je ale možné, pouze když mi to konkrétní báseň dovolí. Proto bych řekla, že pro mě jako čtenářku se jazyk se stává jazykem básnickým v okamžiku, když si dokáže vytvořit vlastní řád – anebo naopak převrátit (otočit?) nějaký pořádek. Estetickou funkci bych už dnes nepovažovala za povinnou, dokonce už asi ani není primární. Síla básnického jazyka spočívá v jeho neobvyklosti, v tom, že nás učí vidět a cítit jazyk jinak, než v průběhu každodenního používání. A proto je třeba, aby existoval. Dokonce je nutné, aby nebyl vždy srozumitelný. Jazyk básně totiž není nástroj, ale bytost. A takto bychom k němu měli přistupovat.

2. Tuto báseň jsem původně četla v jiném jazyce a jiném překladu. Jsem nesmírně vděčná za překlady poezie a za to, jak posouvají hranice vnímaní řeči (naše vlastní, cizí, společné). Proto jsem zrovna v této anketě chtěla ocitovat překlad básně od Johna Ashberyho, autora, který spolu s dalšími básníky Newyorské školy ovlivnil moje jazykové vědomí jako málokdo.

 

John Ashbery

Čím je poezie
Středověkým městem s procesím
malých skautů z Nagoje? Sněhem

padajícím, kdy jsme si umanuli?
Krásnými obrazy? Snahou uniknout

myšlenkám jak v této básni? A přece se k nim
vracíme jako k své ženě, opouštějíce

žádoucí milostenku. Nyní tomu
budou muset uvěřit,

jako tomu věříme i my. Ve škole
všechny myšlenky učesali:

co zbylo, podobalo se poli.
Zavři oči a ucítíš ho na míle kolem.

Teď je otevři na úzkou svislou stezku.
Mohla by nám dát – co? – pár květů brzy?

(přeložil Pavel Dominik)

 

Anna Beata Háblová, básnířka a teoretička architektury
1.
Žádná vlastnost necharakterizuje básnický jazyk trvale a obecně. Jazyk básně se podobá prostředkům, se kterými pracuje umění. Hranice umění se stále rozšiřují a vzdalují.

Odpověď bych se mohla pokusit tesat jako sochu. Odkrajovat ze syrového kamene kusy, které nejsou tou sochou, tím jazykem básně. Jazyk básně není ozdobná krasomluva nebo krása jako taková, není to jazyk citů ani názornost. Kdybych pokračovala, možná, že by zbylá hmota už o sobě dala tušit.

Umění ale nelze omezovat jen na samotnou sochu nebo obraz – umění může být i ten syrový kámen nebo pahýl plátna. Stejně tak kulhající může být jazyk básně.

Na jazyku mě fascinují ty meze, kam až může zajít. Jako příklad proto uvádím báseň Petra Borkovce ze sbírky Herbář k čemusi horšímu.

2.

Pokut by někdo chtěl
Jsem z Chlumce nad Cidlinou a chodim
v tomto městě na pole a různé lokality
po okolí.Bohužel chodím sám.Pokut by
někdo chtěl rád bch aby někdo šel
se mnou.Podělím serád o své lokality
kde nacházím kalcit cvočkoví,žluté
chalcedony,medové acháty, mechosvé acháty,
tajchaldendony, kalcity,acháty korálové
a zyá hnědy a achát zříceninový, křišťál,
i jiné pestoepbarvenaé ahcáty, snad erbem
do fialovia a červené. šedobá mam chxta,
mbene nach náyty a tymamchal demy
a i ty dosmems včkyoevé s želistounem
a spousty a hův samě asm vhaž a taky
někdy i normální avhaty do 5 cm, mám nález
iametystu.Ozvěte se někdo a něco podnikne-
me.Ahoj Jarda Chlumec nadv Cidlinou 23

(Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu)

 

Mila Haugová, básnířka a překladatelka
1. Určite, jazyk poézie je zhustený, symbolický, vytrhnutý zo všednosti a básnikom, poetkou povýšený a často až posvätný (v podstate je Biblia napísaná básnickým jazykom).

Poézia je pre mňa nevyhnutnou súčasťou života nielen preto, že ju píšem a čítam, ale hlavne preto, že ju žijem. Priznám sa: mám dni (plné každodenných starostí a vybavovačiek – chodení na poštu, banku, k lekárovi…), kedy si poviem: Mila, nežiješ básnicky; vtedy sa zastavím a „vraciam sa“ do svojej básnickej podoby.

Kedy sa jazyk stáva básnickým? To je mágia a tiež riziko písania, každá vaša báseň môže byť posledná: s myšlienkou a čo ak báseň (a báseň sa deje v jazyku) nepríde. Musíme veriť, že áno….

2.

Erik Jakub Groch

Prosté
Stretol som ovečku a ovečka stretla mňa.
Bola som ponížená, ustala som, povedala tíško.
Povyšoval som sa a zaostal, povedal som ja.
Ako brat a sestra boli sme si blízko.
Ako zdvihnuté lístky vošli sme do raja.

(Erik Jakub Groch, Druhá naivita, Skalná ruža 2020)

 

Filip Koryta, básník, slamer a učitel češtiny
1. Jazyk básně. Jazyk výpisu z účtu. Jazyk nákupního seznamu. Třeba zrovna ten nákupní seznam by mohl být zajímavá báseň. Ne? A o to asi jde. Že může seznam na nákup zůstat seznamem na nákup, ale zrovna tak se může stát básní. Takže potenciál poesie číhá úplně všude. Nic nového. Takže pokud jde o jazyk básně… možná jde spíš o zrak schopný rozeznat báseň. Zrak čtenáře. Oko čtenáře. Oko vnímatele. Anebo jinak. Možná je veškerý jazyk jazykem básně, protože je poesie úplně všechno. Anebo takhle. Na všechno by se dalo dívat jako na poesii… anebo jsem měl mluvit čistě o tom, jestli POESIE potřebuje nějaký konkrétní, jasně definovaný, zcela přesný JAZYK POESIE? To se omlouvám. Zkusím to jinak. Mám rád, když mnou poesie pohne (a kdo ne, že jo?). Když mě praští, když do mě narazí. Třeba jako přílivová vlna nebo jako pražák ve standardním spěchu. A jestli mě autor(ka) uhranul(a) za pomoci brilantně smontované figury, jazykem okrasným a košatým a květnatým a barevným, důmyslně, alegoricky, se všemi těmi tropy a subtropy, anebo jazykem občanského průkazu, tedy jazykem úřednickým, strohým, jazykem suchým, šedivým, jestli je zatvrzele deskriptivní, na tom už mi asi nezáleží. Snažím se dívat jaksi za báseň. Anebo do ní, ne jenom na ní. Říkám asi, protože si v poesii nejsem jistý naprosto ničím. Ani tím jazykem. Jeho úlohou. Svou odpovědí už vůbec ne. Asi potřebujeme hlavně básní(ř)ky. A jak nám tu poesii přeloží, na tom už asi nezáleží. Říkám asi, protože –

2.

Hranice zoufání
Mám tě tolik rád
že už nevím
zdali tě mám tolik rád
či zda mám strach

zda mám strach vidět
co by bez tebe
z mého života
ještě zůstalo naživu

K čemu se ještě mýt
k čemu ještě chtít být zdravý
k čemu být ještě zvědavý
k čemu ještě psát

k čemu chtít ještě pomáhat
k čemu ještě vyčesávat pravdu
ze spletenců lží a hrůz
bez tebe

Možná přece proto že jsi
a protože ještě
budou lidé jako ty
a to i beze mne

(Erich Fried — Milostné básně. Z němčiny přeložil Ondřej Bezdíček.)

 

Patrik Linhart, básník
1. Možná to není u všech básní nezbytné, ba to někdy může být na škodu, ale přece jen jsou mi autoři se svým „vlastním“ básnickým jazykem milejší. I když pokusit se vyjádřit, co to je básnický jazyk…

Musím se uchýlit k etherickému opisu je-ne-sais-quoi – nemožno to rozumově vysvětlit, je to „nevímco“ (skvělého, velkolepého, všestranného). Je to exaltovaná promluva H. P. Lovecrafta (kdy čtenář in primo mobile váhá, má-li před sebou genia vidoucího kosmický děs, nebo intelektuální houbu), rafinované užití adjektiv u J. L. Borgese, vyšinutý slovosled u G. M. Hopkinse. Ostatně takovým jazykem lze podat i příběh, třebaže příběh při každém čtení jiný. Ať je to kulervoucí dikce Jakuba Demla nebo něžná transcendentální prostota Emily Dickinsonové.

Básnický jazyk může v sobě zahrnovat argot, žargon, neoglosii, vulgarismy, pathos, zkrátka na co má ten který básník animo – a už tím, že je, že trvá, tak určitým způsobem brání vítězství newspeaku (nebo jeho libovolné cover verse). Myslím to v čistě realistickém smyslu: jisté věci vytvořené člověkem si dokáží zavázat i hvězdy.

2.

„Až zemřeš, dostav rozhřešení nebo proklet,“ šeptal mi dnes v noci Scarbo do ucha, „budeš mít rubáš z pavučin, ba pohřbím s tebou pavouka!“

„Ach, nechť mám alespoň místo rubáše list osiky, v němž mě bude kolébat vánek z jezera,“ odpověděl jsem mu s očima rudýma, neboť jsem tolik plakal.

(Aloysius Bertrand, Kašpar noci, přel. Josef Heyduk – úryvek básně Scarbo)

 

Básnický jazyk v prose – báseň v prose!

 

VZAL JSEM SI SEBOU JENOM SMRT A PITÍ
do starých plesnivých zdí které škrtí
kde ujednávám termín se svou smrtí
a blouzním v horečkách když za zdí vidím

tvou tvář tvůj klín tvé vlasy nohy paže
tvá nahá ramena Pak všechno mizí
Jen červi snů a pijanových vizí
mi bolestivě perforují tváře

(Luděk Marks, Stín svícnu – úryvek básně Vzal jsem…)

(Neo)dekadentní stylisace, slova občas chtějí dovádět ve verších. A do toho verbum „perforují“ – Bum!

 

Tomáš Míka, básník a překladatel
Jazyk básně jazyk písně jazyk dásně jazyk zubu jazyk přes celou hubu jazyk od ucha k uchu –

je JEDEN jazyk

Jazyk má spoustu chuťových pohárků abychom mohli koštovat pokaždé jinou chuť života
Pod jazykem vyvěrají slinné žlázy abychom mohli plivnout když je třeba a jindy zas líbat francouzsky
Jazyk je francouzský český anglický norský ruský italský německý španělský….
Jazyk básně integrovaného člověka není jiný než JEDEN
JEDEN celostní jazyk

Jazyk básně olizuje realitu
Líbá se s jazykem auditorské zprávy načež promiskuitně, a bez diakritiky, líže záda novinového článku a pak se proplétá mezi posty hejty a lajky facebooku
Špičkou listuje současným románem aby vzápětí oslintával filosofickou esej
Obohacen lascivním převalováním v ústech kde svůj příbytek mají jiné neznámé či známé jazyky tiskne se jazyk básně k bílé stránce

Zlí jazykové básní a bájí ba jó ba né bye-bye

Rozeklaný jazyk básně zakrývá jedový zub

Jazyk bez básně a Hany

Co je to jazyk? Slova slova slova…
Nepořádek slov
Týká se básně gramatika?
Jazyka se gramatika dotýká
Pád jazyka
A jeho čas rod a způsob jímž vylíže talíř buchet talíř buchtě pekáč a tebe kuchařko tebe si nechám nakonec na poslední dva verše obsahující poslání –
Jděte mi s jazykem básně
kousek vedle

Opilý jazyk na kraji průsvitného lesa
Opylí jazyk květy jako včela?
Jako včera?

Jazyk básně se podílí na mechanickém zpracování a následném polykání potravy (slov vjemů myšlenek nápadů lásek vražd česneku lněných semínek ryb vepřů atd.) rozmělněné zuby básně
V ústní dutině básně započíná proces trávení toho všeho vesmírného materiálu
Hmota se sune jícnem básně do žaludku básně a pak delší dobu prodlévá v básnickém střevě
V apendixu uvízne veškerá nedokonalost a světlo světa nakonec spatří finální produkt – báseň básně!
Tehdy jazyk který je JEDEN ve vířivce slin tiše sní o další básni

 

Dana Podracká, básnířka, esejistka a autorka knih pro děti
1. Začať si s básnením znamená vojsť do „hájemství“ jazyka až na jeho najzadnejšiu hranicu. Až tam, kde sa prelínajú svet a zásvätie, kde fyzika existuje iba vďaka metafyzike. Bez tejto hranice nemôžeme vojsť do jazyka básne, stať sa jazykom básne. Znamená to ponoriť sa celý, bezo zvyšku. Až tak, že na onej hranici sa telo stane slovom.
Báseň je druhom vtelenia.
Spomínam si na Šaldovu štúdiu O tzv. nesmrtelnosti díla básnického. Bola som ňou zasiahnutá. Každý viac či menej úspešný básnický pokus je vedomým či podvedomým úsilím pomeriavať sa so smrťou, čo sa dá i nedá uskutočniť básnickým jazykom. Jazykom, rozkročeným medzi tu a tam, jazykom, v ktorom sa dozvedáme, že ak by aj nebolo Boha, večnosť tajomne pretrváva, a ak by aj nebolo na druhej strane bytia nič, jazyk básne tam dosiahne svojou intuíciou, jasnozrivosťou a krásnym saltom akrobatky jazyka na hrane. Načo je to dobré? Zmyslom básnika je pomenovať svet. Veľké city, skúsenosť, stroskotanie a sklamanie, osobné zlyhanie či poníženie, to všetko dohromady naťahuje v sebe membránu smrti, aby bolo o živote povedané niečo ozajstné. Je to pravda, ktorá citovo vyčerpáva rovnakou mierou, ako nás napĺňa.
Každý básnik vytvára svoj jazyk básnenia. Jazyk básne je tekutý. Cirkuluje v hydrosfére. Obnovuje sa sám a sám v sebe zaniká.
Považujem jazyk básne za dôležitý nielen pre existenciu toho, kto ním píše, ale  pre existenciu ako takú. Vytvára ochranný plášť aj pre tých, ktorí nepíšu a nečítajú poéziu. Aj oni majú podiel na chode sveta pod kupolou zo slov. Veď aj Biblia je napísaná vo veršoch, v jazyku podobenstiev. V onej kupole, ktorá nás sprevádza po celý život, je povpletané posolstvo odovzdanej i neodovzdanej lásky.
Márnosť nad márnosť a všetko je len márnosť. Toto nemilosrdné sito činí aj z jazyka básnického niečo, čo sa skôr alebo neskôr rozpadne, a predsa má podiel na duchovnej architektúre sveta. Stavba sveta by sa bez jazyka básne rozpadla.
Šalda hovoril o sviatočnej či nedeľnej bytosti v nás. Aj keď ju neraz prevalcuje žitá reality, chráňme si ju. Je to slnečná bytosť, ktorá prahne po poézii.

2.

Zbigniew Herbert

Brevíř
Pane,
vím, že moje dny jsou sečteny
zbylo jich nemnoho
Tolik abych ještě stačil sebrat písek
kterým mi přikryjí tvář

nestačím už
dát satisfakci ukřivděným
ani odprosit všechny ty
kterým jsem způsobil zlo
proto je má duše smutná

můj život
měl opsat kruh
uzavřít se jak dobře složená sonáta
a teď přesně vidím
okamžik před codou
strhané akordy
špatně poskládané barvy i slova
vřískot disonancí
jazyky chaosu
proč
můj život
nebyl jak kruhy na vodě
počátkem vzbuzeným v nejhlubších hlubinách
počátkem který roste
vytváří vrstvy stupně sklady
až skončí pokojně
u tvých nevyzpytatelných kolen

(Prebásnila Vlasta Dvořáčková)

 

Peter Prokopec, básník
1. Nezačnem rovno odpoveďou, ale položím (si) ďalšiu otázku: tvorí jazyk báseň alebo báseň tvorí jazyk?

Jazyk by bez poézie prežil, poézia bez jazyka asi nie, hoci o tom by sa dalo polemizovať. To môže nabádať k odpovedi, že básne sú len jednou z podôb jazyka a jazyk básní ako taký neexistuje. Ale nie je to pravda. Básne tvoria jazyk. Je to samostatná kategória, kde slová nadobúdajú nové významy a vzťahy medzi nimi sa pretrhávajú, aby sa mohli nanovo definovať.

Na začiatku básne stojí báseň (akokoľvek zahmlená), ktorú musí naplniť jazyk, nie jazyk, ktorý sa musí sformovať do podoby básne. Jazyk básní je teda jazyk, ktorý prechádza transformáciou a nanovo vzniká.

Jeho špecifickosť vidím v špecifickosti samotnej poézie. Aj ten najcivilnejší jazyk, ktorý by sme mohli začuť prakticky kdekoľvek, sa v básni môže zmeniť na unikátny, ktorý sa už nikdy nezopakuje. Nie je rozdiel v tom, či básnik alebo poetka využije voľný alebo viazaný verš, básnický jazyk stojí a padá na význame, vzniká s obsahom a forma ho dokresľuje. Nemôže neexistovať, kým existuje poézia, nedovolí mu to zo svojej podstaty.

2. Uchvacuje ma jazyk každej dobrej básne. Je to jeden z dôvodov, prečo poéziu čítam – aby som sa stále a znova nechal uchvátiť slovami s ich prehĺbeným významom. Odcitovať by som mohol viacero básní a je ťažké si vybrať. Vyberiem teda krátku báseň od Petra Hrušku zo zbierky Vždycky se ty dveře zavíraly:

tra
Můry, bledé jak svírající prsty, spí nahoře
u trubek. Někdo se včera musel dívat do tmy
nad viaduktem, dlouho, dlouho, otevřený
rozsvícený byt za sebou.


Je obdivuhodné, ako málo slov môže stačiť na toľko obsahu. Na jazyku tejto básne ma oslovuje to, ako ukazuje, že dobrá báseň sa nedá napísať inak. Jediný poetický obraz (můry bledé jak svírající prsty) v nej Hruška kombinuje s naliehavým zopakovaní slova dlouho a text ukončuje otvorenou rozsvietenou pointou.

S jazykom básní treba narábať dôkladne. Ak by autor vypustil prirovnanie alebo nezopakoval slovo dlouho, báseň by to oslabilo. Jediné slovo a všetko by sa zmenilo – to je čaro básnického jazyka.

 

Tereza Riedlbauchová, básnířka, nakladatelka a překladatelka
1. Ano, a to ať se jedná o jakýkoli druh poezie. Extrémními póly jsou mimo jiné experimentální básně či poezie psaná pomocí neexistujících slov. Zde bych upozornila např. na Část psanou neznámým jazykemKolínského rukopisu – Robert Wudy – Skála Vratanka (Pavel Mervart 2020).

Ano, je třeba, aby básnický jazyk existoval. Pokud to chápeme tak, že matérií pro vznik poezie je jazyk, který se pak stává „jazykem básní/ básnickým jazykem“.

2.
Michel A. Thérien, současný frankofonní kanadský básník ze sbírky La fluidité des heures (Neuchopitelnost času), Les Éditions David, Ottawa, Ontario, Kanada, 2013:

Někdy, v rozporu věcí, mluvíš o štěstí, jako by opravdu bylo. Štěstí, v proudech a vzlycích po víně, které piješ jako život svých žil. Ať je tady, ze všech křídel, v kalužích uličky a v kypění červených a krevnatých máků, které pěstuješ a jež se rozptylují po otáčených stránkách, které už nepíšeš, a v hluku letadel, jimiž už neletíš. Říkáš, že máš raději šumění ticha v listech stromů, bezstarostnost motýla, šťávu z korun nebo pozůstatky čerstvého deště, který teče z okapů a mísí se pak s květnatou tříští země. Říkáš, že čas ti uniká a už ho neumíš počítat, ale tvé tělo se vždy zatřese za prvního ptačího zpěvu.

(Překlad z francouzštiny Tereza Riedlbauchová)

Báseň v próze bez názvu z oddílu Heures immobiles (Nehybný čas), psaná formou rozhovoru s druhou osobou, je výrazná zejména rytmem, který spočívá ve výběru a uspořádání slov, jakož i v jednoduché, až hovorové syntaxi. Jejím tématem je čas a štěstí. Zatímco čas je neuchopitelný, štěstí spočívá v maličkostech, zde představených přírodními dočasnými momenty. Ty jsou zprostředkovány lidskou tělesností, tj. pomocí žil, krve, těla. Zároveň se Michel A. Thérien nebojí pracovat s „klasickým“ básnickým výrazivem, které dokáže zapojit do nového kontextu, např. křídla a pták v souvislosti s letadly, jimiž se už nelétá. Z hlediska současnosti aktuální motiv…

 

Yveta Shanfeldová, básnířka
1. Básnický jazyk neexistuje. A básnická slova taky ne. A basta.
Básnický jazyk existuje. A básnická slova, ach, ta taky existují. No jasně. Za všech okolností. Skoro.
Jazyk coby rychlovlak i korzování. Přesně značení neurčitostí. Všudypřítomná záhada vnímání. Jak si vysvětlit, že šílím blahem a nemohu se odtrhnout od jediného řádku krásy a básnického jazyka v básni Den od Emila Juliše zrovna tolik, jako při četbě výkladového slovníku? Nebo učebnice geometrie? Je každý prostý popis, každá faktická výpověď básní?
Nevím, zda vůbec existuje jazyk nebásnický.
Slova nebásnická, vztahy mezi nimi básnické.
Přitom slova mají i tak tolik práce! Zatímco se pilně snaží zastat základní komunikaci, básně jimi drze nahlížejí za hranice prostoru zjevného, přístupného i přípustného svou mluvou, protimluvou, zvláštním sluchem, vnímáním. Pokud básnický jazyk existuje, snad jen svou spontánní nepřizpůsobivostí. Třeba někdo pronese taková všední, nebásnická slova: „Dnes se všechno daří, venku je krásně, všechno kvete.“ A dodá: „Jak smutný a opuštěný den!“ A co na to teď chudák básnický jazyk. Chudáci slova! Co to má znamenat? Zas to všechno oddřou!
A tak se jejich smysl kolikrát kymácí, roste i ubývá, (ne)nápadně vyvlíká z chápání, přijímání, významu, stěhuje z rozumového do svého – instinktivního, pravdivého, opravdového, třeba jen v jediné souvislosti nebo jen za určitých okolností. Básnických. Nemajíce na vybranou, vydávají se cestou prchavé marnotratnosti.

2.

Den
Jaro pootočí panty jitřně růžovými
stín topolu dorůstá výšky hráze
tíha poledne se snáší ryze sošná
na sklech břeskně oslňuje dýně večera
blíží se noc a lampa snů a můr
stojím tiše se snem prázdné tmy
den anemické krve měst se končí
jaro pootočí panty jitřně růžovými

Jaro nepootočí panty jitřně růžovými
stín topolu nedorůstá výšky hráze
tíha poledne se nesnáší ryze sošná
na sklech neoslňuje břeskně dýně večera
neblíží se noc a lampa snů a lišajů
nestojím tiše se snem prázdné tmy
den anemické krve měst se nekončí
jaro nepootočí panty jitřně růžovými

(Emil Juliš, ze sbírky Krajina her)

 

Pavel Sobek, básník a textař
1. Je to skvělá otázka. Mohli bychom se o ní dohadovat donekonečna, čímž bychom znovu naplnili obraz básníků z Komenského Labyrintu. Na rozdíl od jazyka prozaického, který je rozpřažený k obsazení celé Zeměplochy, přináleží básnickému jazyku podle mě schopnost vyjádřit vše podstatné na konzumačním hospodském lístku. Tahle jeho hlavní podstata je pak jednotlivými autory ohýbána podle potřeby, schopností a objemu dostupného papíru v konkrétní chvíli. Je to jazyk, který vždycky měl své místo a nikdy nezmizí, vždyť už básní dokonce i umělá inteligence.

2. Baví mě věci zašpiněné, syrové a jakoby pohozené do prachu. Jejich jazyk je strohý a kousavý. Hodně zajímavá je pak pro mě poezie psaná ženami, protože chlapský svět tak nějak osobně znám a málo co mě v něm překvapí. Ženská optika vnímání, cítění a pohledů na zásadní věci i maličkosti je vždycky svým způsobem fascinující. Je dobře, že básnířek přibývá, a je hrozná škoda, že se bohužel nedozvíme, jak by psaly a co by řešily třeba souputnice Danteho nebo služebné na dvoře Ludvíka XIV.

 

Lydia Lunch

Mrtvá zóna
Noc pronásleduje mrtvý zóny
Přehrabuje se ve zbytcích
opuštěných vesnic
Zpustošená, poraněná tvář času
Ostatky chudáků
Prázdný propasti, který vysály všechen život
a teď existují už jenom jako svědectví
tajemství a zmizení
A vytvářejí nádherný vakuum
bez lidí

Paráda.

(Lydia Lunch – Krvavá stopa, vydalo nakladatelství MAŤA, 2014, v překladu Alžběty Glancové)

 

Josef Straka, básník a psycholog
1. Když o tom přemýšlím, spíš bych za sebe hovořil o básnickém jazyku, protože tento může být a je i v různých podobách prózy či narativních básní. Spíš mne vždy uchvacovalo básnické vidění, cítění, zaměření se na přehlédnutelný detail, který je najednou slovy vyjeven zcela jinak, nebo naopak natolik běžně a všedně, a přesto je jiný. Více mne vždy uchvacovalo toto vidění, které pak spatřuji v jazyce poezie nebo prózy, než snaha o tu nejlepší metaforu nebo za každou cenu básnický obrat. Třeba víc, když někdo píše nebásnicky – ale kdo může říct co je básnicky a co už ne – a tedy si to na první pohled s poezií třeba nespojujeme, a přesto v nějakém přiblížení je to právě to, co pak nazveme jiným jazykem. Vždy bylo pro mne podstatné i téma, nějaký autorský záměr, přestože to vzniká a počíná často velmi nahodile, onen souběh, či zpožděný souběh, kdy se propojí vidění, téma, jazyk a třeba i to, jak se daný autor vztahuje k realitě, což někdy je a jindy zas není patrné. Toto zaklapnutí je pro mne vždy úžasným darem, zázrakem, když poezii/prózu někoho jiného čtu, a přemýšlím o ní, stejně tak, jako když píšu něco vlastního.
Básnický jazyk je pro mne spíš neustálé nalézání, tápání a hledání, než to, co se jasně tváří jako báseň a říká toto je báseň, co je přeci zřejmé, že bych o tom neměl pochybovat, ale právě proto, nebo navzdory tomu, pochybuji. Básnický jazyk zde sice je, ale nefascinuje mne, protože mám pocit, že jsem to již tolikrát četl, či je to dosti používané, ohrané. Poezie je pro mne především v onom zahlédnutí, postřehnutí čehosi jiného než prvotně jazyk, ten se připojuje později, a pakliže pak cítím onen zpožděný souběh: že viděné, zahlédnuté, samozřejmě i to v sobě, se pojí přesně s těmi slovy, které mne dostanou až dovnitř. A jako bych si ten prostor uvnitř i ohmatal, nebo cítil tamější vůni – pak mám pocit, že to tam někde je. A právě pocit a též náhoda, že cosi postřehnu, mne často vyvádí na cesty, ne že tam něco nutně musí být, ale pokud zůstanu s tím, co znám, tak se nikdy nedozvím. A proto pro druhou část otázky jsem si vybral úryvek z textu Marcela Lecomta v překladu Petra Krále.

2.

„S příchodem večera se vrývá ostře jako ve snu ten roh nové čtvrti, podivný parčík. Kdesi tím směrem pokřik dětí a slunce už není na dně našich pohledů. Odvíjíme přesto svou procházku podél městských tříd, lehkým krokem.“

Mramor se jí studený – básníci belgického surrealismu, strana 86.

Asi není překvapením, že jsem si vybral tohoto autora, Marcela Lecomta , který je mi asi nejbližší ze všech. Právě oním básnickým popisem často všedních míst ve městě, za jeho nočních procházek a v rámci nich jistých pozorování, která jsou stejně tak zúčastněná, skoro až systematická jako chaotická, nesoustředěná. V tom rozporu, který je ale velmi přirozený, protože občas se na něco zaměříme, jdeme do konkrétních ulic pro nějaký zážitek a stejně tak bloudíme a necháme se vést ulicemi, a často se to v rámci jedné jediné procházky střídá. Procházka v podání Marcela Lecomta, ale i Petra Krále, Jakuba Řeháka a mnoha dalších může být a velmi často je velkým dobrodružstvím. Velkým pro malé „věci“. Líbí se mi, že se zde pojí básnický jazyk s akcí, chůzí. Jdu, objevuji, často velmi nezáměrně, nebo naopak s jasným účelem, ale stále nevím, a to nevím, co se může přihodit je najednou tak osvobozující, jako v bruselských nočních toulkách Marcela Lecomta, protože noční, temné procházky vyjeví zas jinou podobu, tvář města, dějí se jiné věci a pozorování tohoto dění od malého stolku v noční ulici je jiné než za dne. Zvuky jsou intenzivnější a též světla, včetně dějů uvnitř nočního chodce, a on se jen dívá a přesto není pozorovatel v pravém slova smyslu. Často neví, co chce pozorovat, ale přihodí se mu to, a tato náhoda, které šel třeba trochu naproti, protože se vydal do oné čtvrti a ne do jiné, je onou poezií. Na ní je právě krásné slovo „nevím“: nevím, proč jsem právě tam, kde jsem, co tady dělám, a také nevím, jestli něco o tom napíšu či nikoliv. Toto nevědění, třeba jen chvilkové, minutové, ale i mnohahodinové, bude vždy to, co mne na poezii, a „básnické mluvě“ míst bude fascinovat.

 

Ján Tazberík, básník, literární kritik a kulturolog
1. Je to zložitá téma. Básnik hovorí so svetom síce tými istými slovami ako ľudia z jeho spoločenstva, a predsa inak: v slovách básne sa vlastnosti toho, čo je pomenované, akoby lomia v rodových vlastnostiach toho, kto svet pomenúva. Navyše je zrejmé, že takýto jazyk nie je len obyčajným prostriedkom komunikácie.
Naviac skúsený čitateľ si uvedomuje, že v modernej básni nejde o referenčné použitie jazyka založené na korešpondencii znaku a vonkajšej reality. Text sa oddeľuje od toho, čo zobrazuje, skôr pobáda vnímať jazyk ako zložitú sieť znakov a významov, energetických bodov, a zároveň ako semiotickú štruktúru, ktorej porozumenie môže analogicky objasniť niektoré otázky mimojazykovej reality. Núti nás k viere, že pohyb v znakovom systéme môže poodhaliť neznáme vrstvy samotnej skutočnosti. Samotný jazyk básne je neraz východisko aj cieľ. Otázkou je, rozumie sa, o akú skutočnosť ide a akú úlohu hrá (bude hrať) jazyk. Okrem toho skutočnosť sa môže v texte substanciálne naplniť alebo významovo vyprázdniť a postavenie lyrického subjektu sa môže  stupňovať do hlbokej osamotenosti.
V dejinách slovenskej poézie v druhej polovici 20. storočia sme sa s tým stretli u Jána Ondruša, v type básnenia, kde reč nevypovedá o vonkajšom svete, nič o svete netvrdí, len svedčí. Subjekt v nej visí nad priepasťou ničoty a jeho situácia sa redukuje na jednotlivosti, akési fragmenty vnútorného a vonkajšieho sveta (napríklad básnická zbierka Jána Ondruša Posunok s kvetom). Výraz straty identity bol špecifickým Ondrušovým básnickým jazykom vystupňovaný do krajnosti, rušil subjekt ako v sebe chápanú súvislosť zmyslu. Kým jeho doboví súputníci (Válek, Stacho a i.) podriaďovali zobrazovanú situáciu v básni subjektu (odvodzovali odtiaľ zdroj zmyslu vysloveného), v Ondrušovom básnení tento vzťah strácal personálnu jednotu a zmysel, fragmenty situácie sa redukovali na holú konkrétnosť bez všeobecného zmyslu. Bol to akýsi zvláštny druh nominalizmu a tragického osamotenia subjektu. Ondruš vo svojom básnení a tragickom postavení lyrického subjektu predbehol svoju dobu.
Dnes však analogicky stojíme pred podobnými výzvami a otázkami, nachádzame sa v podobnej situácii – s bolestivou permanentnou problematizáciou sveta, s hroziacou stratou identity človeka.  Ako teda má vzlietnuť nový Pegas básnenia? Je to možné? Tobôž ak samotná skutočnosť je neistá a neistý je aj jazyk, ktorý chce o nej hovoriť. Naviac predmet zobrazenia je čoraz viac vytláčaný agresívnou virtuálnou realitou a redukuje sa aj funkčné bytie subjektu. Na začiatku svojej básnickej cesty Ondruš v debute Šialený mesiac ešte ponúkal riešenie: stavy rozdvojenosti dostávali v básni estetické riešenie, estetickosť očisťovala jednotlivé vrstvy skutočnosti (stavy ambivalentnosti); vracala toho, kto prechádzal peklom rozdvojenia k jeho podstate. Neskôr však aj Ondruš potreboval inú estetickosť, inú jej funkčnosť. Tak ako aj my v súčasnosti potrebujeme  novú  estetickosť básnického jazyka, ktorým by sme oslovili mlčiace univerzum. A hoci som už hovoril, že v modernej básni nejde o jazyk založený  na korešpondencii znaku a vonkajšej reality, východisko zrejme nenájdeme v nejakom novom variante Bremondovej čistej poézie, v nejakej  autonómii „očistených“ znakových systémov. Akým obsahom naplniť teda súčasné básnenie? Túžbou po poznaní esenciálneho bytia, ktorá v sebe zároveň nesie nemožnosť dosiahnuť  horizont pravdy? Otázky sa vracajú…

2. Vybral som ukážku zo súčasnej resp. najsúčasnejšej slovenskej poézie;  z tvorby Mily Haugovej, prvej dámy slovenskej poézie:

***
Všetky rôzne zvieratá sú osobnosti.
Vidím ich ako obchádzajú okolo
záhrady z vonkajšej strany  : zaligoce sa srsť končeky uší
v mesačnom svetle : krátky výkrik líšky sa stratí a nie
som si istá čo som počula : či som naozaj počula alebo
som si vymyslela zvuk k tomu slastnému divokému pohybu
zdalo sa mi (pri kovovej bránke) že mám ešte čas
zatvoriť ju : lebo čo ak sa pri nej zastaví zviera
a chcelo by vojsť dovnútra : dať sa pohladkať : vyhnať
(tak posledné zvieratká prechádzajú k ľuďom)
Zjavenie v hmle podobné hviezde je oko.

Môžem tu ešte chvíľu zostať.

(á Gary Snyder 4, marec 2021, bez záhrady)

 

Vojtěch Vacek, básník
1. Totéž, co znamená pro živou přírodu druhová diverzita, to je pro poezii rozmanitost jazyka. Dystopická představa univerzálního básnického jazyka naráží na tvůrčí podstatu člověka, rozpínající se stejnou silou jako vesmír.

Pokud mám vnímat některý ze způsobů jazyka jako básnický, pak je to ten, který objevuje. Hledá si cestičky do neprobádaných krajin významů, a odtud přináší zprávy vyjádřitelné pouze slovem (a mlčením). Veden intuicí autora naráží na velehory neviditelných tajemství a sbírá z nich kamínky, jejichž strukturu později čteme v knihách. Tyto útvary se od sebe liší nejen tvarem, ale i druhem horniny a jejich překlad do jazyka lidí tak vyžaduje úplnou svobodu ve formulaci.

Asi je zřejmé, že vnímám poezii v co nejširším jazykovém spektru. Zároveň předpokládám, že ostatní to mají jinak – což je pouze další argument, proč na poezii v tomto směru nevršit zbytné definice.

2. V binární poezii Ladislava Nebeského se pojí to, co je ze zmíněné krajiny intuitivní, s tím, co je exaktní a nutí tyto dva stavy k symbióze. Nebeský s hravostí vyjevuje básně, jejichž jazyk je zároveň důkazem o pravdivosti svého tvrzení. Čtenář si při čtení binárních textů uvědomuje, že ledacos je správně, někdy trochu jinak a mnohdy úplně…

 

 

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976, Praha), vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou ...
    Profil

Souvisí

  • Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 14/2018
  • Lesk a bída překladatelství
    Rita Kindlerová, Helena Beguivinová, Kateřina Klabanová, Markéta Vinická, Miloslav Uličný, Zdeněk Beran, Dana Svobodová, Jiří Hrubý, Alena Morávková, Lenka Kuhar Daňhelová, Vladimír Medek, Jana Zoubková

    Anketa

    Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 13/2018