Jak důležité je pro vás mít autorský záměr? Je to něco zcela vědomého, co si pro sebe jasně definujete a držíte? Může se stát, že v průběhu psaní textu ho zcela změníte? Je případně pro vás možné či přínosné psát bez záměru a čekat, že se záměr vynoří sám, až v průběhu tvůrčího aktu?

Svatava Antošová, básnířka, prozaička a redaktorka
Nemůžu říct, že by autorský záměr pro mě byl striktním a jediným impulsem k tvorbě, jinými slovy nestojí osamoceně, a už vůbec ne na samém začátku, ale je spíš součástí jakéhosi „řetězu“, který lze popsat takto: inspirace – autorský záměr – kompozice. V mém případě tedy autorský záměr přichází ke slovu až poté, kdy ve mně něco vyvolá touhu či vnitřní nutnost tvořit, kdy mě něco inspiruje. To pak dlouho chodím a nosím to v sobě, nemá to ještě podobu slov, vlastně to nemá vůbec žádnou podobu, jen to ve mně a se mnou dýchá a dává to pocítit svou přítomnost. Když si tuhle fázi, jež je na tvorbě nespornou krásou (podotýkám, že pouze první krásou v pořadí), odžiju, nastupuje už věcnější rovina: sednout a najít způsob, jak k vnitřně prožitému přistoupit, odkud za to vzít, či chcete-li, mít nějaký záměr. Tohle už není krása, ale trápení, a na otázku, zda je to něco zcela vědomého, odpovídám: ano, až příliš vědomého, ale bez tohoto mezistupně v onom „řetězu“ nelze – alespoň dle mých dlouholetých zkušeností – postoupit dál. Záměr nelze přeskočit a vrhnout se nedočkavě do té druhé krásy, kterou je bezesporu vlastní kompozice. Ta si pak se záměrem „povídá a polemizuje s ním“, vzniká mezi nimi napětí, úžas střídají pochybnosti…

Abych ale jen neteoretizovala – zde jeden konkrétní příklad: Loni na podzim jsem si při ověřování jistých informací uvědomila, že letos v únoru to bude už třicet let, co byla založena Visegrádská skupina a že by bylo možná dobré se za jejím smyslem a významem ohlédnout (což jsme nakonec udělali ve Tvaru 3/2021). To třicetileté výročí pro mě bylo zároveň onou počáteční inspirací, která ve mně vyvolala vnitřní potřebu napsat o tom něco svého, osobního. Chvíli jsem tuhle potřebu v sobě nosila, až vykrystalizovala v záměr nějak pojmout nejen Visegrád, ale střední Evropu vůbec, protože v ní žiji a není mi tudíž lhostejné, odkud a kam putuje. A pak přišla fáze kompozice – hledání vhodného jazyka (zvítězil hovorový), šíře záběru (zvítězila historie), míry vymezení se vůči společensko-politické realitě v tomhle prostoru (zvítězily sarkasmus a parodie) atd. Výsledek v podobě básně předkládám – je součástí stejnojmenné sbírky, která mi vyšla na konci roku 2020 v nakladatelství Paper Jam Milana Hodka.

Bianca Bellová, spisovatelka a překladatelka
Pro mě je to podobné, jako se nečekaně setkat s mustangem. Chvíli na sebe koukáme, měříme se, on pak netrpělivě frkne a dá se do pohybu, aby si změřil síly. Dohoním ho? Dokážu si ho osedlat? Nebo snad dokonce řídit jeho směr? Je to vždycky napínavé, někdy se dost záhy ukáže, že mu nestačím a vidím ho mizet v dáli. Zdá se mi, že v kratším formátu – tj. v povídce — se mi lépe daří mít ten záměr pod kontrolou. V delším textu je to ale spíš plichta, chvíli mě příběh vleče za sebou a občas úplně změní směr, a pak mu zase přitáhnu otěže a chvíli se snažím vytvářet iluzi, že jsem autorkou textu. Zdá se mi ale, že když s tím příliš nebojuji, když se nechám vést a textem překvapovat, že má výsledek větší sílu.

Kamil Bouška, básník
Autorský záměr je autorova vůle. Každá báseň v sobě obsahuje alespoň stopu autorovy vůle. Neexistuje báseň bez autorského záměru. Ale co všechno tím záměrem ještě je a co už jím není? Literární vědec na tuto otázku neodpoví a pro autora může být odpověď na ni naprosto zbytečná.

Autorský záměr je pouze jedním z mnoha článků řetězu, na jehož konci je báseň, povídka, nebo jiný výsledný umělecký text. To nejdůležitější pro jeho vznik se odehrává daleko před ním a mimo něj, nikoli při samotném psaní textu. Ano, všem prvopisatelům a debutantům se z každé strany vtlouká do hlav, že „báseň se dělá ze slov“ a podstatná je práce s jazykem. Ale žádná báseň se nedělá úplně sama. Báseň dělá konkrétní autor. Co se musí stát, aby „se“ mohla udělat báseň? Tolik vyzdvihovaná práce s jazykem spočívá především v bezohlednosti vůči jazyku, v násilí na něm. Poezii nelze redukovat na práci s jazykem. Báseň je amputovanou končetinou poezie, která před autorem zůstala ležet potom, co poezie odešla. Poezie, to znamená muset vidět, co nechci vidět. Ne, že autor chce, že si vybral. Ne. Ale že musí, i když nechce! A že se ho nikdo neprosil. Poezie je něco muset a něco nesmět. Poezii si nelze zvolit. Kdo si ji volí sám, aniž by ho poezie sama zasáhla, zabil svou duši a odsoudil se k prostituci. Na této úrovni není volby. Ale jakmile dojde na onu „práci s jazykem,“ nelze se obejít bez vůle, protože skutečnost, cokoli skutečného, je třeba z jazyka vydobýt násilím. Jazyk je totiž falzifikátor. Falšuje veškeré dění, zjednodušuje, zavádí hrubé míry a převádí na společného jmenovatele, aby vypovídal vůbec něco. Jazyk je nástroj podrobování a zmocňování se. Ohýbá, láme a znásilňuje i v případě, že povznáší (poezie). Žádná krása není možná bez násilí na dění. Autor přijímá povahu jazyka za svou a vědomě láme, ohýbá a znásilňuje. Básni bezprostředně předchází jazyk. Ale jazyk je posledním činitelem, který způsobuje vznik slovesného umění. Jazyk nelze odmyslet od toho, kdo a za jakých okolností jej užívá. Osobní mimoumělecká a do velké míry i mimojazyková zkušenost a skutečnost jsou rozhodující pro určité celkové naladění existence autora, a tím i pro vznik básně. Jazyk neexistuje jako samostatná entita. Neexistuje žádný abstraktní jazyk. Skutečnost začíná tam, kde jazyk končí. Skutečnost (beztak pouze fikce, protože nic netkví a netrvá) není zachytitelná jazykem. Básnictví nespočívá v ničem jiném než v destruování jazyka. Aby mohla zpod jazyka vyvstat nějaká skutečnost, je třeba jazyk proděravět, proškrábat, prošoupat, rozřezat, zprůsvitnět, zcitlivět, drtit, škrtit, bít.

Chci tím jen ilustrovat, že od určité úrovně autor nemůže psát bez vůle. Od určité úrovně níž jde o rozhodnutí. Od určité úrovně výš nesmí jít o rozhodnutí. V tom nepřehledném válečném maglajzu napěchovaném ze všech stran násilím jde také ještě o to, nikoli pouze uchovat si, ale zjemňovat citlivost vůči jazyku. Citlivost lze pěstovat jenom násilím (to platí obecně). Pouze citlivost vůči jazyku může autorovi blahodárně zabránit v realizaci nepodarků vzniklých absolutizací autorského záměru.

Začít lze, až když je čím. Je-li na počátku pouhá vůle začít, která nemá náplň, pak jde buď o prostituci, nebo o grafomanství. Na počátku ale může být pouhá nálada, ta může být vlastní náplní vůle dát jí výraz. Určitě není nutné zaopatřovat se nějakým plánem díla, aby mohlo dílo vzniknout. Naopak, čím méně plánů na počátku, čím méně racionálního rozvažování, tím lépe pro budoucí výsledný text. Reflektovat lze, až když je co. Osobně potřebuji na počátku vizi. Ale ani ta nepřichází z ničeho. Velmi záleží na tom, co zrovna prožívám, čím se zabývám v mimoliterárním životě. Myslím sporadicky a pouze v záblescích. Okamžik vidím bleskem rozsvícenou celou krajinu a její okolí, veškeré souvislosti. K psaní bývám přinucen tlakem viděného obrazu.

Tomáš Gabriel, básník
Mít či nemít záměr předem je prašť jako uhoď, vše má svá pro a proti. Já většinou záměr nemám a v průběhu tvorby jej identifikuji a rozvíjím. Podstatná je intencionalita obsažená ve výsledném textu. Chci říct, že i text, který byl seslán shůry (a takových je skoro většina) by měl být autorem nějak osedlán, přivlastněn, zasazen do kontextu. Dávat od napsaného ruce pryč se může zdát být aktem pokory, potlačením vlastního ega, ale je to spíše narcistní přístup: podívejte, takovýhle jsem, takhle mi to píše. Je snazší něčím být, než něco říkat.

Petr Hruška, básník a literární historik
Cítím, že báseň, to jsou „překvapená slova“. S běžnou, pragmaticky používanou lidskou řečí se cosi stane, vychýlí se ze své nejběžnější podoby a funkce a chce náhle zaznít jinak. Báseň je ze své povahy překvapením, a to se s přísným autorským záměrem většinou těžko snáší. Někdy je ovšem největším překvapením právě přísný autorský záměr… Jeden se v tom nevyzná.

Vždyť já jsem často teprve v průběhu psaní většinou schopen rozpoznat i to, zda nakonec půjde o báseň ve verších nebo o báseň v próze. Rozhodující je rytmus, v jakém se text rodí, v jakém přicházejí slova, obrazy, intonace, poryvy vzrušení, všechno. I záměr je potřeba tomuto rytmu podřizovat, někdy ho dokonce obětovat, s důvěrou, že cosi z něj stejně zůstane v textu přítomno. S básní nebývám spokojen proto, že byla bezezbytku poslušna mého záměru, ale proto, že mne dokázala ohromit navzdory všem mým záměrům.

O tom, že je však důležité, s čím k psaní textu přistupuji, svědčí to, že si dobře uvědomuji i po letech spouštěcí impuls, který ke vzniku textu vedl. Nedokázal bych říct přesně zpaměti snad jedinou svoji báseň (skutečně!), ale až obsedantně přesně si pamatuji první slovo, které ke každé z nich vedlo, situaci, která ji „spustila“, co básni bezprostředně předcházelo i co po ní následovalo. I po velmi dlouhém čase si vybavuji místo a čas, kde a kdy text vznikal, jaké bylo počasí, často si pamatuji i to, zda tenkrát na plotně stál hrnec s gulášovou polévkou nebo zda jsem měl mokré boty. Někdy mám pocit, že právě proto píšu – abych se ve světě v tom nejbanálnějším slova smyslu neztratil sám sobě a pamatoval si také cosi ze svého života.

Tereza Semotamová, spisovatelka, publicistka a překladatelka
Už rok funguju tak, že mi dvě kamarádky zadávají dedlajny neboli lajny smrti. Sedám k počítači a sepíšu krátký text, co jim pošlu. Necítím se u toho jako Carrie Bradshaw ani jako Virginia Woolf, ale jako někdo, kdo má úkol něco napsat. Psaní mi pomáhá srovnat si poletující myšlenky, možná trochu zachytit zeitgeist. Tyhle texty posílám většinou jen jim dvěma. Stačí mi to tak. Je to svého druhu návrat ke kořenům: v dětství jsme si s kamarádkou psaly dopisové sešity, s kamarádem zase scénáře v dramatickém kroužku. To všechno bylo účelové, mikrokomunitní, sdílené. K tomu jsem se loni, v hrůze, co sama se sebou v takové divné době, opět uchýlila.

Poslední dobou, vlivem nekonečnosti této situace v naší zemi a jiných faktorů, moje aktivita upadá, ale moje zadavatelky se nediví. Ví, co se mi zrovna děje a hlavně co se děje kolem mě a jak blbě to nesu. Přichází tedy na řadu hovory o tom, že to zrovna nejde. I ty ale k tvorbě tak nějak patří. V hlavě se toho napíše spousta, ale ven nejde nic. Teď se třeba marně snažím psát o soužití s moly, které doma úspěšně chovám.

Leckdo by očekával, že právě v této prapodivné době se spisovatelům přece píše nejlépe, zvlášť někomu, kdo o izolovanosti od světa ve skříni napsal celou prózu. Máme prý konečně pořádnej matroš. Jenže opak je pravdou. Jednak musím nejdřív obstarat svoje hmotné zabezpečení, a kromě toho psaní je pro mě pokus zorientovat se ve světě. Jenže teď je toho všeho nějak moc. A zároveň svět je vypnutý. A to je ten problém: potřebuju se na něj napojit. Mám obavy o spoustu lidí co znám i neznám, postrádám veřejný život tam venku, ruch kaváren a hospod, cvrkot života. Vír historek a názorů se omezil na domácnost, mluvící hlavy ve čtverečcích na počítači a rolování zpráv na facebooku, kde se i leckterý tichošlápek mění v agresivního býka posedlého jakousi marginálií, kterou však vyšrouboval do kulturní koridy.

Na tyto svoje textíky nekladu velké nároky. Neřeším hrdinku, koherenci, koherenci s dalšími texty, které vznikají, rozsah, dopad na čtenáře. Prostě se jen pokouším zaznamenat něco, co ve mně uvízlo. Já jsem ten filtr, já jsem to oko, co sleduje, miluje a zároveň nenávidí. Sama sebe i svět v této době, kterou je tak těžké zaznamenat.

Není to málo? Jo, to je otázka. Asi s tím už moc dlouho nevydržím, říkám si roky. Občas skoro popoháním život, ať mi nastrčí nějakou zápletku, o které bych mohla psát. Pak to zapisuju, někdy lehce pozměňuju, aby se případně někdo nepoznal, nebo vyostřuju, aby se schválně poznal. A když to časem otevřu, divím se a říkám si: to nemůže fungovat, to nikomu nic neřekne, je to moc osobní. A pak si vzpomenu na slova fotografky Libuše Jarcovjákové, která řekla v jednom rozhovoru: cokoli osobního je zároveň univerzální.

Takže autorský záměr mívám, ale je asi tak jasný jako to, že mám dnes chuť na zmrzlinu. Většinou je nakonec všechno jinak. Ale něco vzniká.

Božena Správcová, básnířka, prozaička a redaktorka
Autorský záměr je pro mne dobrá záminka, proč vůbec něco začít. S různou mírou přesnosti a úpornosti určuje směr – a všechny ostatní pro tu chvíli vylučuje. Díky záměru netrpím panikou, že se na mě valí celý svět a já si z něj nedokážu vybrat to pravé. Mohu udělat první krok.

Pak se to ale začíná komplikovat: Něco totiž stojí za vším tím sepisováním, a to Něco je mnohem starší a obsáhlejší než jakékoliv autorské ego a vědomé chtění. Tohle Něco má také svůj „záměr“. Je dobré ho rozpoznat – je to vítr do plachet, ale nesmíme stát blbě. „Stát blbě“ může znamenat třeba právě urputné lpění na původním autorském záměru a touhu účinky každého slova kontrolovat. Výsledný artefakt pak nejspíš bude mít těžký zadek a příliš se bude podobat svému autorovi — zejména svou zamotaností, upachtěností a nicotností. Jenže poezie (ba i určitý druh prózy) roste hlavně z vizí, ze snů, zapomenutých vzpomínek — tedy z nevědomí, zatímco autorský záměr je naopak cosi velmi vědomého. Nezbývá, než tyto dva světy znovu a znovu smiřovat, propojovat.

Nebo jinak: čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi autorský záměr splývá s autorským egem — nástrojem, bez kterého se bohužel neobejdeme, ale který by neměl překážet záměru… ehm, vesmírnému.

Alžběta Stančáková, básnířka, prozaička a překladatelka
Často přeskakuji mezi žánry a formami, takže musím odpovědět nejednotně.

Volné verše: Vše je dovoleno. Záměrem je ovšem co nejsevřenější a nejúspornější vyjádření, k němuž se doberu až při opětovné redakci básně. V minulosti mi byla vytýkána přílišná ukecanost, rozvleklost, zbytné pasáže. Tu blábolivost přičítám dobám, kdy jsem často vystupovala před živým publikem, a musela text polstrovat tak, aby byl pro posluchače stravitelný. Teď mi zase lidi vyčítají, že píšu příliš zhuštěně. Člověk se nikdy nezavděčí, a je to tak správně.

Vázané verše: Naplnění formy sonetu je asi to nejzáměrnější, čeho jsem v současné chvíli schopna. Obvykle mi vytane něco těsně před spaním (třeba modrá žíla – podražila), to mě rozruší, probudí, a já to pak obrábím zbylými verši. Poslední dobou ale často vybočím, zalomím to třeba jako sedmiverší a vůbec nic si nevyčítám.

Próza: Kratší prózy – viz volné verše.

V případě delších (třeba tak dvoustránkových) textů je to pak různé. Námět mám v hlavě vteřinu, měsíc nebo rok, někdy se při psaní dost vychýlím, jindy se záměru držím tak rigidně, že to ve výsledku za nic nestojí.

Příkladem zcela nezáměrného a nepromyšleného psaní jsou třeba Simulační hry pro starší a zajištěné. Vznikly během půl hodiny jako prostá odpověď mainstreamovým médiím a jejich článkům o neschopnosti naší (mojí) generace. Prostě mi ze vzteku vyhřezl tvůrčí akt. Díky, že můžem.

(Videoart: Občas natáčím videa, která vytvářejí podklad k již vzniklým textům. Videu rozumím málo, takže jde o nejsvobodnější vyjádření. Občas mě limituje technika či vnější podmínky, nad záměrem se tedy ani nezamýšlím.)

Jan Štolba, prozaik, literární kritik, básník a hudebník
Autorský záměr je skvělá věc. Anebo, zúženě řečeno, je skvělé mít opravdu dobré téma. Autorský záměr jistě není nutná podmínka, většinu své poezie jsem psal bez záměru. Autorský záměr není, když se člověk spontánně vystaví krupobití letmých vjemů, myšlenek, spojitostí co přicházejí třeba za chůze. Autorský záměr asi ani nekouká z rytmu jednoho či dvou veršů, od něhož se může odvinout celý „duch“ následující básně. V próze to je ale jiné. Próza je většinou projekt, oblouk, v němž se vše má sepnout dohromady. Na počátku mého románu Nezastavitelný den stál záměr, životní osa: Návrat – útěk – návrat. A taky: Doba před – doba po. Záměr byl nějakým způsobem zachytit, přetvořit, znetvořit jeden svůj velký životní uzel. Takže hurá, měl jsem téma, autorský záměr. A mohl jsem si s ním pohrávat celé roky. A taky pohrával, protože jsem neměl čas, měl jsem děti, musel jsem vydělávat, dělat ustavičně něco jiného, než se opravdu vrhnout na svůj autorský záměr. Ale idea tu byla, jako event horizon, který do sebe začal vsrkávat úplně všechno. Na jedné obří oslavě jsem zahlédl podivuhodnou ženu a jediné její kulturistické gesto. Pak tady byla bizarní novinová zprávička o nočním motocyklistovi, která se mi zasekla v hlavě. A najednou se tyhle fragmenty začaly usazovat v mém „autorském záměru“ – a hle, staly se z nich úplně zásadní motivy. Nejdřív jsem kolem nich dlouho obcházel, bázlivě a bezradně, protože jsem neměl tušení, jak přesně se s tématem mají protnout. Ale pak se postava ženy sama rozmluvila, až nakonec po letech, když jsem to celé dopsal, se se mnou dokonce přišla rozloučit do snu, úplně nezávislá, přišla mi říct, že už odchází a ještě neví kam a kdoví, jestli se znovu sejdem. Během naplňování „autorského záměru“ jsem se také musel vzdalovat sám sobě. Protože záměr jako takový byl až moc osobní. Věděl jsem sice, že text má být hodně „na tělo“, ale zas ne tolik, abych se sám v sobě utopil. Což bylo neustálé riziko. Takže jsem musel, spontánně, bez kalkulu, svého hrdinu sobě pořád odcizovat. Vznikl z toho proud hlasů, kdy se třetí osoba vyprávění mísí se (sebe)oslovováním, kdy další postavy mluví o hrdinovi, za něj, ale taky o sobě, anebo mluví samy k sobě, dokonce dvojice tady občas oslovuje samu sebe, a do toho jdou neosobní titulky, citace bůhví čeho či polámaná řeč jedné polámané postavičky. Nic z toho nebyl původní záměr, ale téma si tenhle styl přirozeně našlo. Prokutalo si cestičky. Stejně jako jsem věděl, že chci psát něco vážného, ale zároveň to bude groteska, že chci psát reálně, ale ne realisticky, takže nezáměrně, avšak logicky vznikl jakýsi hyperrealismus, který sice na první pohled napodobuje realitu, ale na první pohled je taky dokonale podezřelý tím, jak posedle a přehnaně se soustředí na sebezbytečnější detail, odlesk, odraz v odrazu. Zkrátka nejkrásnější stav byl, když se autorský záměr začal obohacovat vším nezáměrným, strhával to k sobě a nacházel si ve všem své spojitosti a zákonitosti. Sám jsem párkrát užasl, když jsem si ve stovkách stránek najednou všiml vztahů a symetrií, které jsem vůbec nezamýšlel, ale ony se tam dostaly, dokonale pasovaly k tématu a rozvíjely je. Neslo mě, když se začalo všechno ve všem odrážet, jedna věc osvětlovala druhou. Postupem času jsem si skrze svůj „autorský záměr“ uvědomil, že životní a dobový uzel, který se snažím pojmout, je vlastně monstrózní, tudíž i text může být takové menší monstrum, zkrátka se neboj, dovol si jednou za život monstrum, do něhož jako do maelstromu můžeš naházet, co přijde pod ruku, protože „autorský záměr“ to spolehlivě spojí v celek. Teď nedávno jsem ve starých papírech narazil na kousek věty, střípek vize, který omylem zůstal stranou a nedostal se do textu – kruci, škoda! Bez autorského záměru tu chudák zbyl jako sirotek.

Vojtěch Vaner, prozaik, básník a divadelní improvizátor
Psát úplně bez záměru, být přepaden vesmírem a stát se jen médiem, nechat si čistě a prostě jen nadiktovat text, je ideální, naprosto blažený stav. Párkrát se mi to stalo a takové básně (tedy, většinou jsou to básně) zůstaly jako mé nejoblíbenější. Sláva surrealismu!

Většinou nějaký záměr mám. Nejspíš. Snad je to pochopení vlastní touhy napsat vysněný text. Když si vysním příběh, povídku, báseň nebo rovnou knížku, a rozhodnu se, že je chci mít, hledám cesty. Už zhruba vím, co chci psát. Protože nevím jak, vždycky mi moje snažení někam uhne, záměr se prakticky nikdy nezdaří, ale vznikne něco jiného a nového. Často mi to robátko udělá radost, aspoň takovou, že ho hned nezahodím.

Plně soustředěný, racionální a také velmi pobavený bývám při situacích, kdy v pravém smyslu slova nepíšu, ale tvořím kontext. Snad se to dá označit jako cílená změna záměru. Často si hraju se žánry. Například si zaznamenám sen. O pár dní později si vzpomenu na historku vyprávěnou kamarádem. Propojím je a uložím do šuplíku. Za nějaký čas potřebuji do sousedství minutových dramat nějaké další. Prohrabuji šuplík (fyzicky spíš notes). Můj záměr je v tu chvíli použít pro vybranou formu něco nového, neotřelého. Koukám, tohle by šlo… Mám napsáno. Hotovo. Téma by si nikdo s tímto žánrem nespojoval. Skvělé.

Záměr a kontext je téma i při promýšlení, jak poskládat sbírku, jaké a v jakém pořadí vybrat texty pro autorské čtení. Často pracuji se záměrem být jiný, hlavně lehčí a aspoň trochu vtipný.

Velmi zábavné je také autorský záměr zavrhnout a rozhodnout se PRÁVĚ TOHLE nenapsat. I to je tvorba. Zahazování a zapomínání nápadů blaží den.

Vše samozřejmě souvisí s tím, že píšu krátké texty. A téměř každý mluví jiným hlasem. Změť, chaos, pestrost a nečekaná sousedství, to moje doména. Neumím si představit, jaké je to psát delší prózu nebo komponovanou sbírku veršů, ke které bych si udělal plán, rešerše, poznámky a pak se snažil dodržet… ano, záměr.

Jan Vozka, básník a překladatel
Většinou na počátku psaní žádný konkrétní záměr nemám a většinou se to ukáže a vyjeví až v průběhu psaní, když je pak těch věcí víc. O záměru, tedy snad, lze pak mluvit u delších básní, kde je nějaký prvotní záměr, a kde mám většinou vidinu příběhu, jeho možného vývoje a konce. Často to ale dopadne jinak a původní záměr je opuštěn — i když, myslím si, že především ty delší texty zůstávají stále jakoby v zajetí toho původního nápadu a záměru. To ale víc než se samotným záměrem souvisí s tématem a náladou té dané básně a jejím místem v zamýšleném celku. Zpravidla totiž rád a záměrně z básní vytvářím užší tematické celky. A to i z básní od sebe datem vzniku několik let vzdálených. Líbí se mi ten, řekněme snad skrytý záměr, kdy prosté řazení básní může dát vzniknout netušené vnitřní melodii celku. Lze to s lehkou mírou nadsázky přirovnat k mozaice, kdy z daných dílků (básní) lze sestavit nespočet obrazů a je jen na autorovi, jaký obraz chce nechat vyniknout. Že pak vybrané texty v takříkajíc „surovém stavu” ještě upravuji a dotvářím, to už patří k tomu záměru o vyznění celku. Zdali se to nakonec podaří, je věc jiná, a je to většinou, jak píše Petr Hruška: „Psát poezii — tedy minout se přesně.” Za sebe bych dodal, že v mém případě je to spíš „záměr minout se přesně”.