Žalm I.
Plášť

Po cestě tmavé tak, že nejsou vidět stromy,
co se táhnou až za obzor. Nejsou vidět světla
a nic se neodráží v kalužích. Nevidíš vlastní kroky.
Nevedou nikam. Nemáš směr ani oporu.

V té noci zmizí historie, paměť.
Bez rysů bude tvoje tvář. Slabiky
tvého jména se vytratí. Není nic, co bylo.
Co bude, také není. Jen hradba tmy.

A vprostřed smrti, hlas nočního ptáka,
co vede, stačí pár metrů, jen kousek cesty.
Teď nebo potom, můžeš zavolat, přát si,
snad jeden strom nebo tráva uslyší tvé prosby.
Jsi mrtvý, ale někde v hloubi přežíváš.
Kéž první dotek tepla tě obejme.

Z cyklu Stará hudba

I.
Polyfonní závěť Josquina Desprez, Pražské jaro

Sledujeme koncert on-line. Šťastní lidé.
Ty v Delftu, já z gauče na Smíchově,
sami, spolu, jsi rozrušený.
Když jsi volal, lekla jsem se,
chtěl jsi mi jen připomenout ten koncert.

Inviolata, integra et casta… motet,
první skladba, oba jsme ji zpívali,
v různém čase, každý po svém, zmučeni
hudbou i tím, co se nikdy nenaplní.
Četli jsme party ve staré notaci,
snažili se, studovali – úzkostný a drzá,
přesto podobní – dvě popraskané bytosti.

Během koncertu si pořád píšeme, a je to,
jako kdybys držel v ruce program a šeptal mi.
V sále, vedle sebe, bychom viděli své slzy;
z řádků WhatsApp čtu tvůj pláč.
Já pláču teď, když ses šel projít přes Markt
podél grachtů k Nieuwe Kerk.

II.
Alessandro Moreschi nahrává Ave Maria

V každé notě pláč. Vzlyk jako hudební
ozdoba a romantická manýra.
Mistři zvuku od Gramophone & Typewriter
rozložili v Sixtinské kapli na zem fonografy,
aby už navždy zachytili mistrův zpěv –

neklidný kovový hlas plný rozmaru,
jako by v něm i kolem něj povlával
jeho bílý šátek měnící se v plameny.
Pěvec ještě neví, že bude poslední
ze slavných, obětovaných bel cantu.

Chlapecký sladký soprán po operaci
zůstal, zesílil a probarvil se do zvuku
bájných bytostí, nevyhnaných z ráje,
věčných dětí, co z božské zahrady
občas utečou, a vždycky se vrátí.
Pěvcův tón se chvěje víc než jindy,
na voskovém válci zůstane zapsáno
vše, chyby a nepřesná intonace (není už
mladík). Jeho b dva ale zní,
jako by zpíval tygr hlasem tygřice!

Řada slavných jmen jdoucích po staletí:
Brisón, Manuel, Girolamo Rosini z Perugie,
Carlo Broschi-Farinelli, Gioacchino Conti-Giziello,
Caetano Maiorano-Caffarelli, Domenico Mustafà,
Giovanni Cesari, Domenico Salvatori.

Poslední z nich, jediný,
jehož skutečný hlas známe,
je maestro Alessandro Moreschi,
legenda zvaná římský anděl.

Samota

Chodím po domě
oblečená jen do svých vlasů.
Ztráty po noční bouři:
několik popadaných zelených rajčat,
ulomená špička mladého kiwi.
Stateční odolali.
Dnes poprvé se v obřím smrku
objevilo město.
Po obloze jedou rejnoci –
nebeské vojsko Michaelovo,
Na zemi jeho předvoj –
keře rajčat ozbrojené
zprohýbanými vrbovými pruty.
Dopolední větrné příměří
umožňuje zachytit vlastní/okolní čas.
Stín poodešel, horko, poryv větru,
světlo z jiné strany, louže vysychá.
Má vnější bytost sedí na lavičce.
Propustila mne. Mluvím jinou řečí,
jen zdánlivě to jsou slova.
Čekala jsem dlouho.

Turistka

U Božího hrobu v Jeruzalémě, husí kůže,
jako by nebylo čtyřicet stupňů, potím se,
ty dvě jeptišky vedle mě jsou tak klidné.
Skalní městečko Calcata Vecchia poblíž Říma,
staré, otlučené, chtěli ho zbourat, teď tam žijí
umělci, pevně mě drž, ať se nerozbiju
o tolik zatlučených oken a dveří, pojď,
koupíme si tady dům, budeme sem jezdit
každé léto. Mluvím s obrazem v kostele
Nanebevzetí Panny Marie v Krakově,
rozverný a veselý světec, to já jsem asketka,
co všechno mi doporučil, myslet na peníze,
představovat si ve své posteli muže, co jde
kolem. Sleduji hru světel na vnější zdi
katedrály v Chartres, nebeský had vlnitě
obkroužil Slunce, polyká a plive ho,
tříští se do noci, jsou z něj hvězdy. Pán
na hlavní třídě Houmt Souk na Djerbě dal
mému synkovi minci s hranatým otvorem,
pán pláče dojetím nad ročním chlapečkem.
Synovi je už deset, sedíme v pařížské Notre Dame,
právě jsme napsali prosby do Knihy života,
schováni před horkem a bolestí z rozchodu
s mým mužem, syn tu zprávu ví pár dnů,
já spolu s ním obíhám další okruh.
Poslouchám polední Mistral v Gordes,
okrový prach všude, bojím se,
kolem obchází démon vyprahlosti.
Jsem s tebou na nádraží Termini v Římě,
pak u pupku světa na římských vykopávkách.
Bulvár Graben ve Vídni, tančíme valčík
Na krásném modrém Dunaji, Silvestr, párky s křenem
v kavárně u Hawelky. Koupeš se v ledové vodě
zálivu Firth of Forth v severním moři, nahý,
jsi tritón, šupinatý vodní muž, zima ti není,
máš svetr ode mě v barvě karamelového větrníku,
v edinburghské hospodě U Ovčí hlavy hrajeme
kuželky, objednal jsi mi pivo, dopíjíš ho.
V bytě u litevské babičky, letovisko Palanga,
tleskáme na molu zapadajícímu slunci a pak u ní
doma se nemůžeme milovat, z urny na skříni někdo
kouká. Píšeme haiku v berlínské kavárně,
mrzneme u kvádrů pomníku umučených Židů,
v hotelu Maritim, mám průduškový kašel,
pět pod nulou, koupil jsi mi šálu a růžovou čepici,
hotel jsem vybrala kvůli snídaňovému bufetu.
Sopečná oblast v západních Čechách, kupuji náplast
na rozbité koleno, šátek, ubrus, pitu, burek, jantar,
nepravidelné perly, růženec, vyleštěné škeble,
náušnice, kostěné knoflíky, červený banán.