Jde především o moji cestu od staré hudby k literatuře, o vlivy, které ve vzájemných konstelacích na sebe působí, jde o to, že bilancuji a prohlížím si, co k čemu patří a mezitím se bájný Uroboros opět zakousl do svého ocasu, abych se s hlubokých výdechem posunula k nádechu novému.
GUILLAUME DE MAUCHAT (1300–1377)
Ma fin est mon commencement
Et mon commencement ma fin.
Et teneure vraiement
Ma fin est mon commencement.
Mes tiers chans trois fois seulement
Se retrograde et einsi fin.
Ma fin est mon commencement
Et mon commencement ma fin.
Můj konec je můj začátek
A můj začátek můj konec.
A tenor drží pořádek
Můj konec je můj začátek.
Až třetí hlas třikrát nazpátek
Se obrátí, je konec.
Můj konec je můj začátek
A můj začátek můj konec.
(rondeau, zrcadlový kánon)
Daniela Vodáčková
Píšu poslední text do rubriky Báseň v odraze a chci využít symboliku hudebního palindromu, zrcadlového kánonu, geniálního a nadčasového skladatele a básníka, Guillauma de Machaut. Pociťuji k němu, i přes všechna staletí, hlubokou lásku a vděčnost.
Na konci devadesátých let, v dynamické době, v níž se otevřely dveře dokořán evropským vlivům a inspiracím v oblasti staré hudby, jsme s kolegou a kamarádem Jakubem Závadou pokukovali po možnosti založit ansámbl, takový hudební soubor-seminář, který by starou hudbu zkoumal a poučeným způsobem interpretoval. Svoji síť jsme rozvinuli na Letní škole staré hudby ve Valticích a číhali, kdo se do ní chytí. Začali jsme asi v deseti lidech velmi neskromně, právě těžkou, komplikovanou a samozřejmě nádhernou a nadčasovou de Machautovou čtyřhlasou Messe De Nostre Dame (1365).
Po čase jsme ve studiu potřebovali jít dál a do větší hloubky. S několika kolegy jsme se proto rozjeli na letní kurzy do Prachatic, věděli jsme, že tam přijede legendární muzikoložka Rebecca Stewartová a na týdenním workshopu bude možné studovat její pojetí Messe de Nostre Dame. Puzzle do sebe zapadlo. Rebecca s sebou přivezla faksimile původní černé menzurální notace, které na první pohled vypadá jako rozsypaný čaj. V jejím pojetí není myslitelné zpívat z moderní notace, ta je jen pro orientaci. To, že jsme mši znali téměř nazpaměť, pomáhalo i překáželo. Výsledek byl ale úžasný. Začali jsme o staré hudbě uvažovat takzvaně modálně. Učili jsme se chápat modus v rytmickém smyslu – zahodili jsme taktové čáry (ve staré notaci nejsou) a začali se pohybovat v perfektním třídobém rytmu a imperfektním rytmu sudém, začali jsme přemýšlet v trochejských, jambických a daktylských strukturách, učili jsme se uvažovat v melodických modech podle historických tónin a ve vztazích mezi tóny pomocí solmizačních slabik a jejich vzájemných významů; díky tomu všemu jsme se dokázali navzájem jinak slyšet i předvídat, který hlas kdy a jak nastupuje a jaké máme spolu vazby.
Princip „Ma fin est mon commencement“ (Můj konec je můj začátek) je jedním z důležitých hudebních principů staré hudby. Jde o energetickou a mentální přípravu na nový rytmický celek ve chvíli, kdy ten předchozí končí; to vnitřní napětí, elektřina celé skladby, vyjadřuje přesně můj tělesný pocit, který ze staré hudby mám.
Hudební rondeau „Ma fin est mon commencement“, který jsem si zde dovolila přeložit, je de Machautovou geniální hříčkou, v níž vše souvisí se vším. Mluvčím textu je samotné rondeau, které popisuje své vlastní provedení. Dva hlasy teneure vraiment (opravdový tenor) sdílejí stejný notový part. První zpěvák začíná na jeho začátku, druhý zpěvák na jeho konci, čtou pozpátku; setkávají se uprostřed. Třetí hlas neboli triplum – tiers chans má samostatný part o polovinu delší, a když dojde na jeho konec, čte ho pozpátku, neboli retrográdně. Učiní tak třikrát, a to v částech „b“ rondeau (AbaAabAB). V rukopisech je text rondeau psán vzhůru nohama.
V rondeau se objevuje jeden z de Machautových oblíbených obrazů: zrcadlo. Obrácený text a jména hlasů, které z hlediska významnosti jsou také pojímány obráceně, protože třetí hlas je zde vlastně nejdůležitější, mohou dobře symbolizovat pohled do zrcadla, které odráží svět vzhůru nohama. Text také vyvolává metafyzickou myšlenku: Když se začátek a konec shodují, čas přestává existovat. Připomíná to Boží slova ve Zjevení 22, 13 (a v dalších pasážích): „Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.“ (volně podle A. Stoneové a J. Boogaarta, 2020).
V mém překladu slovo „teneur“ znamená i „tenor“, i „držet“, což v hudebním uvažování lze chápat jako synonyma; zároveň jsem nenacházela vhodný rým, tak jsem to přeložila volně „A tenor drží pořádek“ – „Et teneur vraiment“. V překladu jsem také sledovala kromě rýmu jambickou stopu.
Čím déle píšu, objevuji další a další souvislosti. Jde především o moji cestu od staré hudby k literatuře, o vlivy, které ve vzájemných konstelacích na sebe působí, jde o to, že bilancuji a prohlížím si, co k čemu patří a mezitím se bájný Uroboros opět zakousl do svého ocasu, abych se s hlubokých výdechem posunula k nádechu novému. Můj konec je můj začátek.
Zahradník dlouze zvažuje, co udělá, ptá se trávy, stromů a keřů, co by samy chtěly. Vidí dovnitř jejich cévních systémů i do jejich buněčných vesmírů. Zná důvody, proč určitou větev ponechat, a jinou odstranit.
Eliotova strategie „objektivního korelátu“ je vědomá. Není to disociace od prožitku (racionalizovat emoce, uzavřít se před pocity), je to něco jiného. Autor vlastní emoce v básni představuje vědomě z bezpečné vzdálenosti – jsou přehledné, konkrétní, hmatatelné.
A samozřejmě mě především zajímalo, zda ona sama jako hudebnice v básních o hudbě píše. Na rozdíl ode mě je v tom zdrženlivější. Je to možná tím, že hudba je její profese anebo i tím, že jako studentka hry na klavír prošla náročným drilem, její cestu k radosti z hudby komplikuje více životních okolností.
V rámci myšlenkových map můžeme uvažovat o lineárním nebo aglutinačním myšlení (v trsech a shlucích), o myšlení ve vrstvách a myšlení, které by se dalo přirovnat k síti.
„V hotelovém pokoji“ – líbí se mi pohyb listů mimózy, ta chvíle, jak se zachvěje a stáhne. Kdyby byla mimóza člověkem, úplně si ji (je to žena) představuji – křehká, s drobným vnitřním chvěním, i když je teplo, bývá jí zima, moc toho o sobě nevypráví, zranitelná, potřebuje se chránit občasným mlčením a nedostupností.