Lidé
(1949, Karviná) je historička umění, kurátorka, vysokoškolská pedagožka a spisovatelka. Manželka malíře Viktora Pivovarova. V letech 1990–96 působila jako šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění a jako vydavatelka a editorka uměleckých sborníků a knih Viléma Flussera. Vyšly jí odborné publikace Létat, odejít, zmizet: Moskevské konceptuální umění – Flug, Entfernung, Verschwinden: Konzeptuele Moskauer Kunst (Cantz Verlag, 1994), Adriena Šimotová: Hlava k listování (OSVU/GemaArt, 1997), UB 12: Studie, rozhovory, dokumenty (OSVU/GemaArt/Gallery, 2006) a beletristické knihy Povídky jamrtálské (Torst, 2010), Hagibor (Torst, 2014) a Ona (Torst, 2018).
Alžběta Diringerová
Obecenstvo se rozchází. Stodola, ta obrovská vznešená stodola, připomínající antický chrám, má vrata dokořán, vržou, jsou vidět girlandy z papírových růží, ty ze scény korunovace, špinavé talíře se zbytky jídel, povalují se na dlouhém stole, po nakousnutých dortících lezou mouchy.
Jenže já si myslím, drahá Virginie, že Hannah, ačkoli má intelekt ráže nejméně .50, zasáhla zlo jen částečně, a nikoli ranou do srdce. Cosi mi říká, že zakopaný pes vězí v povaze lidské lásky. Měla by být opakem nenávisti, ale není.
Myslím, že Hannah Arendtová neměla na mysli nějakou „heideggerovskou cestu“, po níž má kráčet a následovat svého profesora, ale právě naopak.
Už jsme opět v parku zlatých jilmů. Poslední paprsky zapadajícího slunce zazářily v korunách stromů, listí prudce vzplálo a park se ponořil do režné městské tmy.
Událost, která přiměla Simonu Weilovou růst proti gravitaci vlastního ega, se přihodila uprostřed noci v jedné portugalské vesnici. Simone poslouchala při bohoslužbě pod širým nebem zbožné písně chudých rybářů.
Usedáte na lavičku, ve štíhlých prstech pableskuje cigareta ve špičce ze slonové kosti, náruživě, příliš náruživě do sebe nasajete kouř, kouř cigarety, kouř města, svého města, a smísíte ho se svým dechem.
Do deníku jste si při příležitosti jakési přednášky, na níž jistá dáma horlila proti kolonialismu, poznamenala, že Vám její slova připadala falešná jako uměle květiny a že je Vám čím dál víc jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci.
Sympatizuji se spisovatelkami, které se vědomě prezentují jako feministické autorky – demonstrativně deklarují svou ženskou percepcí světa.
Autorka sice není dcerou „vzdělaného a váženého muže“ (tak jste přeci nazývala sebe), její větná forma není brilantní, ale přesto si myslím, že Vám může být tato její poema blízká pro bezedný smutek, který tají stejně jako mnohé Vaše virtuózní prózy.
(1949, Karviná) je historička umění, kurátorka, vysokoškolská pedagožka a spisovatelka. Manželka malíře Viktora Pivovarova. V letech 1990–96 působila jako šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění a jako vydavatelka a editorka uměleckých sborníků a knih Viléma Flussera. Vyšly jí odborné publikace Létat, odejít, zmizet: Moskevské konceptuální umění – Flug, Entfernung, Verschwinden: Konzeptuele Moskauer Kunst (Cantz Verlag, 1994), Adriena Šimotová: Hlava k listování (OSVU/GemaArt, 1997), UB 12: Studie, rozhovory, dokumenty (OSVU/GemaArt/Gallery, 2006) a beletristické knihy Povídky jamrtálské (Torst, 2010), Hagibor (Torst, 2014) a Ona (Torst, 2018).
(1949, Karviná) je historička umění, kurátorka, vysokoškolská pedagožka a spisovatelka. Manželka malíře Viktora Pivovarova. V letech 1990–96 působila jako šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění a jako vydavatelka a editorka uměleckých sborníků a knih Viléma Flussera. Vyšly jí odborné publikace Létat, odejít, zmizet: Moskevské konceptuální umění – Flug, Entfernung, Verschwinden: Konzeptuele Moskauer Kunst (Cantz Verlag, 1994), Adriena Šimotová: Hlava k listování (OSVU/GemaArt, 1997), UB 12: Studie, rozhovory, dokumenty (OSVU/GemaArt/Gallery, 2006) a beletristické knihy Povídky jamrtálské (Torst, 2010), Hagibor (Torst, 2014) a Ona (Torst, 2018).
(1949, Karviná) je historička umění, kurátorka, vysokoškolská pedagožka a spisovatelka. Manželka malíře Viktora Pivovarova. V letech 1990–96 působila jako šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění a jako vydavatelka a editorka uměleckých sborníků a knih Viléma Flussera. Vyšly jí odborné publikace Létat, odejít, zmizet: Moskevské konceptuální umění – Flug, Entfernung, Verschwinden: Konzeptuele Moskauer Kunst (Cantz Verlag, 1994), Adriena Šimotová: Hlava k listování (OSVU/GemaArt, 1997), UB 12: Studie, rozhovory, dokumenty (OSVU/GemaArt/Gallery, 2006) a beletristické knihy Povídky jamrtálské (Torst, 2010), Hagibor (Torst, 2014) a Ona (Torst, 2018).
Autorka sice není dcerou „vzdělaného a váženého muže“ (tak jste přeci nazývala sebe), její větná forma není brilantní, ale přesto si myslím, že Vám může být tato její poema blízká pro bezedný smutek, který tají stejně jako mnohé Vaše virtuózní prózy.
Ženy byly příliš dlouho ponižované a kvůli této zkušenosti neumí mužům důvěřovat, nemají chuť si mužů vážit. A muž, náhle a nečekaně – a pro něj zcela nepochopitelně – znevážený, bez zkušenosti s dřívějšími ústrky, má chuť se mstít.
Citujete se sympatiemi Cyrila Chaventryho, který přiznává ženám jiný smysl pro hodnoty, jiný způsob řešení konfliktů, a dokonce předpokládá, že by mohly na tomto základě vybudovat lepší svět.
Nebo bych mohla zkusit popsat výraz očí Milady Horákové ve chvíli, kdy ji k trestu smrti odsoudila jiná žena, příslušnice pokrokové avantgardy, když už mám v referátu k avantgardám přihlížet. Asi bych to nedokázala.
V každém případě Wernisch nehodlá připlácnout pravdu ke stolu, přišpendlit si ji na košili, přibít hřebíkem ke dveřím. Podobá se chlapci, kterému v pokoji poletuje sluneční prasátko, kdosi mu ho posílá oknem, rejdí po stěnách, po podlaze, po stropě, občas se ocitne na básníkově ruce, na jeho obličeji. Nechytá ho. Vždyť se chytit nedá.
Ale co s cizími slovy, která se do veršů nijak neukládají? Neukládají, protože jsou cizí. Ivan Blatný, coby básník, branou anglického jazyka neprošel.
Některá díla vypadají jako rozvinuté a silně poškozené svitky Tóry a jiná zase jako na cáry trhaná těla, jako Erbenovy svatební košile rozházené ráno na hřbitově.
Paměť si představuji jako nezměrný prostor. Možná nejvíc mi připomíná pohoří. Rozlehlé pohoří, něco jako Himálaje. Nejen nezměrný prostor, ale i úplně jiný čas má paměť. Přesahuje každé lidské vědomí.
Z perspektivy paměti (ať již individuální, nebo kolektivní) vypadá podoba člověka a vůbec čehokoliv jinak. Paměť má, kromě zmíněných dat, i specifický čas. Dokáže zaměnit blízké a vzdálené, tenkrát a nyní, a co víc, stmelit je v jediný koncentrovaný tvar.
Divišova duše ale nevyplula, nýbrž vytryskla, vyřítila se a cenou byly deprese a tlučení hlavou o zeď – a napsal Beránka na sněhu.
Poezie, o které hodlám psát, je asi skromnější nežli Shelley či Eliot, ale na druhé straně je
často psaná v zoufalství pod sutí srdce.
