Autorka sice není dcerou „vzdělaného a váženého muže“ (tak jste přeci nazývala sebe), její větná forma není brilantní, ale přesto si myslím, že Vám může být tato její poema blízká pro bezedný smutek, který tají stejně jako mnohé Vaše virtuózní prózy.

Ženy byly příliš dlouho ponižované a kvůli této zkušenosti neumí mužům důvěřovat, nemají chuť si mužů vážit. A muž, náhle a nečekaně – a pro něj zcela nepochopitelně – znevážený, bez zkušenosti s dřívějšími ústrky, má chuť se mstít.

Citujete se sympatiemi Cyrila Chaventryho, který přiznává ženám jiný smysl pro hodnoty, jiný způsob řešení konfliktů, a dokonce předpokládá, že by mohly na tomto základě vybudovat lepší svět.

Nebo bych mohla zkusit popsat výraz očí Milady Horákové ve chvíli, kdy ji k trestu smrti odsoudila jiná žena, příslušnice pokrokové avantgardy, když už mám v referátu k avantgardám přihlížet. Asi bych to nedokázala.

V každém případě Wernisch nehodlá připlácnout pravdu ke stolu, přišpendlit si ji na košili, přibít hřebíkem ke dveřím. Podobá se chlapci, kterému v pokoji poletuje sluneční prasátko, kdosi mu ho posílá oknem, rejdí po stěnách, po podlaze, po stropě, občas se ocitne na básníkově ruce, na jeho obličeji. Nechytá ho. Vždyť se chytit nedá.

Ale co s cizími slovy, která se do veršů nijak neukládají? Neukládají, protože jsou cizí. Ivan Blatný, coby básník, branou anglického jazyka neprošel.

Některá díla vypadají jako rozvinuté a silně poškozené svitky Tóry a jiná zase jako na cáry trhaná těla, jako Erbenovy svatební košile rozházené ráno na hřbitově.

Paměť si představuji jako nezměrný prostor. Možná nejvíc mi připomíná pohoří. Rozlehlé pohoří, něco jako Himálaje. Nejen nezměrný prostor, ale i úplně jiný čas má paměť. Přesahuje každé lidské vědomí.

Z perspektivy paměti (ať již individuální, nebo kolektivní) vypadá podoba člověka a vůbec čehokoliv jinak. Paměť má, kromě zmíněných dat, i specifický čas. Dokáže zaměnit blízké a vzdálené, tenkrát a nyní, a co víc, stmelit je v jediný koncentrovaný tvar.

Divišova duše ale nevyplula, nýbrž vytryskla, vyřítila se a cenou byly deprese a tlučení hlavou o zeď – a napsal Beránka na sněhu.

Poezie, o které hodlám psát, je asi skromnější nežli Shelley či Eliot, ale na druhé straně je
často psaná v zoufalství pod sutí srdce.